Terezka

Stáli jsme ve výklenku vchodových dveří, šedivého činžáku. Doprovodil jsem ji tam z jógy. Byla milá, o něco mladší a povídala mi o divadle. Ve studentském klubu JAMU hráli zrovna Morávkova Amadea. Byla nadšená tou expresivitou, barevností a nespoutanou energií. Jak jsem záviděl Basimu, když o něm mluvila, jak napodoboval Mozartův smích.

Najednou bylo ticho, držel jsem ji za ruku. Blízké pouliční světlo zhaslo. Políbil jsem ji a uviděl i v té tmě ty krásné oříškové oči. Smáli se. Řekla „Ahoj“, a zmizela. Slyšel jsem jen cvaknout dveře a cupitat ji po schodech, ani světlo si nerozsvítila.

Byla to první pusa. Moje první pusa holce.

Byl jsem trochu zmatený. Vlastně jsem nechápal, co to znamená. Když jsem zavřel oči pořád tam stála, její vůně to dokazovala. Cestou na privát jsem v šalině přemýšlel, kde ji najdu. Za týden na józe? Snad, ale to je příliš daleko. Vím kde bydlí, asi bych ale neměl odvahu zazvonit. Málem jsem přejel.

„Co se tak culíš vole?“ zahlásil spolubydlící Martin, když mě uviděl.

„Byl jsem v józe, bylo to fajn.“

„Takže nirvána...“

Zalezl jsem do postele a zavřel oči. Byla tam. Ta vůně a ty její oči.

 

________________

 

Dva dny na to mi nechala vzkaz u ségry. „V pět u Šelepky“. Rozzářil jsem se.

„Vážně Tereza?“ podívala se na mě Martina, její muž Vlasta zvedl oči od knížky „Cože? Karlíku?!“

„Je fajn, jsme kamarádi, povídáme si o józe.“

„No jasně.“

Oba mě před ní už varovali. Terezka byť mladší, byla co se kluků týče hodně zkušená, už z Lercháče. Když přijeli na výměnu studenti z Francie, ségra se nestačila divit. Terezka podle ní byla trochu děvka.

„Nezapomeň na své sliby, bratře.“ pravil velmi vážně Vlastík.

My tři jsme byli členy mormonské církve a brali jsme tyto věci vážně. Měl jsem v té době nejvyšší stupeň svěcení Aaoronova kněžství, který samozřejmě zahrnoval slib tělesné čistoty. Vlastík byl, ženatý muž, již Starší Melchizedechova kněžství a byl mi tedy “nadřízen“.

„Zvládnu to.“

“To si teda neumím představit jak? To je opravdové pokušení. Cílem ďábla je, aby „všichni lidé byli stejně nešťastní jako on“ (Kniha Mormonova, 2. Nefi 2:27). Nezapomeň Karlíku“. Když vyslovil zdrobnělinu mého jména, bylo v tom tolik bratrské lásky, že jsem ho objal.

 

________________

 

Seděl jsem na lavičce a čekal. Terezka se objevila skoro přesně. Byla jarní. Nízké březnové slunce nasvěcovalo její mahagonové vlasy, vědoma si toho, pohodila svou hřívou. Dlouhá sukně v hnědých tónech s velkými vzory, trochu hippie a široký opasek s velkou sponou, který jen tak ledabyle ležel přes její nádherné boky. Jednoduchou halenku zdobil výrazný náhrdelník, a samozřejmě obří náušnice. Terezka si na takové výrazné šperky potrpěla a bylo její vášní hledat nové poklady u vetešníků.

„Ahoj“ vlepila mi letmý polibek a mě se podlomily nohy, zase ty její oči a ta vůně. “Jak se máš?“

„Čekám tady na tebe.“ Bože, nic hloupějšího už nevymyslím?

„Myslela jsem, že nepřijdeš.“

„Proč?“

„Ségra mi strašně vynadala a zakázala mi na tebe i jen šáhnout...“ smála se, „Ale neboj, nepráskla jsem tě.“

„Jako co?“

„No, že jsi na mě šáhnul první.“ usmála se panensky, jako da Vinciho Madona.

„Ségra je cáklá, i s Vlastou. Ty v tom jedeš taky?“

„Ano taky jsme Mormon“

„Tak to si raděj odsedni, jsem satanské pokušení.“ Nevěděl jsem jestli se mi vysmívá?

„Nejsi.“

„Tak se pojď projít...“ a objala oběma rukama moji paži.

 

________________

 

Zazvonil jsem. „No to je dost, že jste tady“, zahlaholil Vlastík a přísným pohledem sjel mě i Terezku. „Martínek už je okoupaný v pyžmu, my přijdeme tak v jedenáct“.

„Tejejkaááá...“ vyřítil se z pokoje Martínek, byli mu dva roky, skočil do napřažené Terezčiny náruče. Pevně ho stiskla a zasypala pusinkami. Zmizeli v pokoji.

„Děti nezapomeňte, že máte hlídat a uspávat Martínka. Žádné nepřístojnosti, v našem svatém domově.“ usmála se Martina a pohladila své velké břicho, byla v sedmém měsíci. “A kdyby na vás přišlo pokušení, můžete mi poskládat tu hromadu plínek!“ a zabouchla.

Už to nějak za ten měsíc strávili a přijali, že jsme s Terezkou jen kamarádi. A ona to i byla pravda.

Stál jsem v pokoji, který byl zařízen velmi skromně i na tehdejší poměry. Studentská rodina s dítětem. Terezka dělala hlouposti v posteli s Martínkem. Stál jsem u stolu a prohlížel si nějakou novou Vlastovu knížku. Byl opravdický knihomol. Kromě toho že studoval stavárnu, přivydělával překládáním z němčiny.

Najednou se Terezka dotkla mého ramene. Stála vedle mě s Martínkem v náručí a zálibně si nás prohlížela ve skříňovém zrcadle.

„Slušelo by nám to.“ zašeptala.

 

________________

 

Čekal jsem na ni na Táboře. Byl nečekaně horký květnový podvečer. Když vystoupila, zalila mě svým úsměvem a lehkým polibkem. Byla to vždycky čirá radost se vidět. Objala mě oběma rukama pod paží a zašeptala? „Jsem dnes sama doma.“ Což nebylo nic nového, ale touhle větou to doprovodila poprvé.

Terezka žila v činžovním bytě se svou mámou. Rodiče, oba dětští psychologové, se rozvedli dávno. Jejich vztah neunesl trable, které přišly, když se v roce 68 postavili komunistům. Jejich kariéry to zničilo a holky nemohly na výšku.

Její máma byla moc hodná, vždycky se usmála a jednou mě mateřsky pohladila po tváři. Tátu jsem potkal jen jednou, říkal mi „mladý muži“ a bylo vidět, že žije ve svém vědeckém a disidentském světě. S Terezkou se vídali málo.

Terezka pustila z magneťáku Queeny a lehla si na postel. Listoval jsem nějakým jejím dívčím románem, když řekla „Pojď za mnou.“

„Cože?“

„Pojď za mnou.“ opakovala znovu vlídně a doprovodila to nataženou rukou.

Sedl jsem si vedle ní na postel, nevěděl jsem kam s očima, co s rukama...stáhla mě něžně k sobě. Přitiskla se a vjela mi rukou do vlasů. Ráda si hrála s mými polodlouhými kurdlinami. Miloval jsem to, dokázala mě takhle výskat dlouho, dlouho...byla to největší slast od ní. Zatím.

Projížděla mi ve vlasech a zašeptala: „Miluju tě blonďáčku.“ Takhle mi řekla poprvé. Cítil jsem to stejně.

Věděl jsem, že tomuhle pokušení neodolám a necítil jsem žádnou vinu.

Dotkla se mé tváře a její rty si začaly hrát s mými. Zavřel jsem oči a objal ji. Pevně jsem ji tiskl, vzdychla a já měl pocit, že čas se zastavil. Její světlo zářilo v mojí duši. Měl jsem zavřené oči a přesto jsem ji viděl. Vášnivě mě líbala a konečky jejich prstů procházeli skrz moje tělo. Dotýkala se mé kůže, mého srdce, dotýkala se mého dechu …najednou byla všude. Její tělo bylo nádherně hebké. Přejel jsem po jejím nachovém krku, vydechla a schoulila se mi do náruče. Pohladil jsem její šíji, když tu se jako v křečí rozvinula a přitiskla můj obličej na svou hruď. Laskal jsem její bradavky rozkvétající na malých pevných prsou. Do té doby jsem nevěděl, že vzrušení může stoupat až do nebeských výšin.

Při onanování jsem vnímal své pocity, ale tohle bylo úplně jiné. Netušil jsem kde se ocitám.

Naše propletená těla, byli jsme jako Möbiova páska. Nevěděl jsem kde jsem já a kde je Terezka. Dotýkal jsem se toho světla, které z ní, z nás, vycházelo. Když jsem se dotkl záře jejich vnitřních stehen, posunula mě výš…

A pak jsme se rozplynuli v miriádách paprsků.

 

 

Otevřel jsem oči, byla ještě tam, někde. Pozoroval jsem její obličej, její kůži, křivku její paže, která přecházela v její boky. Z chloupků v klíně jí stékalo moje sperma. Rukou, na které ležela něžně hladila můj penis.

Ležel jsem vedle Venuše.

Otevřela oči, a její prsty jemně poupravily vlasy na mém čele. „Blonďáčku, ty musíš být opravdu úžasný tanečník.“ a políbila mě na rty.

Poprvé v životě jsem se cítil jako chlap.

 

________________

 

Terezka pracovala v České televizi. Zatím jen jako asistentka v produkci, ale moc toužila jít studovat dramaturgii. Byla sečtělá a dokázala mluvit s vášní o umění. Párkrát jsem byl za ní v práci a když jsem viděl ten svět ve kterém se pohybuje, to prostředí, ty vztahy, pochopil jsem, že je tam doma. Žárlil jsem a záviděl jí ten život. Nerozuměl jsem čím jí zaujal ten studentík elektrofakulty.

Pohladila mě po vlasech. “Ty to nevíš? To je chyba.“

 

Jedno červencové poledne jsem ji doprovázel na šalinu. „Neudělal jsem zkoušku ze Systémů“ ušklíbl jsem se. Nevím co mě ta blbost napadla, měl to být vtip, pozlobit ji.

„To neva, to bude dobrý, to zvládneš“ řekla poněkud nezúčastněně, ani se na mě nepodívala. Naštvalo mě to. Něco do mě vjelo a plácl jsem: „nebude, to byl poslední termín, končím“

„Cože, co to znamená?“ vyhrkla

“Chm...že na podzim budu muset na vojnu“ vyhekl jsem

Vytřeštila oči. „ No to si snad děláš srandu!“

„Dělám!“

„Cooo?“

„Dělám si srandu. Systémy mám za jedna“

Její tvář se v setině změnila, ta zlost mě rozkrájela.

„Ty jsi ale debil. Proč to děláš tohle to. O co ti jde?“

Zkoprněl jsem a ona nastoupila do šaliny.

 

________________

 

„Promiň, nemám čas. Balím kufry, zítra odjíždím do Blavy, vzali mě na to místa asistentky dramaturga.“

„Jaké místo?“

„Jsem ti neříkala? Budu tam pracovat v televizi.“

 

________________

 

Stál jsem na peróně a vzhlížel do jejího okna. Usmála se a pohodila svou hřívou.

„Kdy za tebou budu moct přijet?“

„To nevím“

„Tak kdy se uvidíme?“

„Třeba se někdy potkáme.“ řekla z rozjíždějícího se vlaku.