Poslední noc

  Šárka skládala jednu nohu před druhou. Nespěchala, na obrazovce jejího mobilu svítily velké číslice 16:43, ze dne zbývalo ještě tolik času. Vracela se zrovna parkem domů a s úsměvem si v hlavě přehrávala zážitky již téměř uplynulých prázdnin, každé odpoledne a večer posledního léta před osmnáctými narozeninami. 

  Vtom se z nebe začaly spouštět provazy prudkého deště. Dívka se rozběhla. Srpnový vzduch byl horký a těžký a náhlá sprcha ji ledově řezala do těla. Snažila se co nejrychleji najít nějaký úkryt. 

  Nedaleko cesty stál nový dřevěný altánek. Šárka se tiše zaradovala a celá udýchaná vběhla dovnitř. Z očí si vytřela zatoulané kapky a opřela se o jeden ze stolů. Konečně si všimla, že není sama. Na druhé straně stavbičky seděla podobně zmáčená slečna.

  „Ahoj,“ pozdravila neznámou.

  „Ahoj,” zamumlala druhá dívka zpátky když zvedla oči od stránek knihy.

  Zdálo se, že o konverzaci nestojí, a tak jen v trapném tichu seděly několik dalších minut. Déšť ale ne a ne ustat. Bylo zřejmé, že pokud nechtějí promoknout až na dřeň, ještě nějakou dobu spolu pobudou. Šárka přemýšlela, jestli se má pokusit na to děvče znovu promluvit.

  „Vypadá to, že si tady nějakou chvilku posedíme… Já jsem Šárka.“

  „Sabina,“ přijala podanou ruku.

  „Co to čteš?“

  „Zlodějku knih.“

  „Nekecej, to je skvělá knížka! Jak seš daleko?“

  Počasí se nelepšilo ještě dobrou hodinu, holkám to ale nevadilo. Celou dobu si nepřestaly povídat, o knihách, o škole, o tom, jak trávily končící léto. 

  „A co máš v plánu teď?“ Zeptala se Sabina, když obloha znovu zmodrala.

  „No, vlastně nic.“

  „Nechceš se jít třeba projít? Nechce se mi domů…“

  „Jasně! A stavíme se někde na jídlo.“

… 

  „Pojď za mnou, mám nápad,“ rozzářila se Sabina, když město kolem už přikryla tma, a přidala do kroku. „Sem jsem vždycky chodila, když jsem chtěla bejt sama.“ 

  Smutně se usmála, jako by ji něco trápilo, všimla si Šárka. Snad nostalgie, snad končící dětská léta.

  Stydlivější z dívek neváhala a zkušeným pohybem se přehoupla přes plot: „Tak polez, Šári!“ Druhé nohy trochu opatrněji přistály vedle.

  Betonový prostor bývalého koupaliště byl zarostlý a neudržovaný, stěny prázdného bazénu, budovu pokladny i vysoký skokanský můstek pokrývaly barevné graffiti. Šárka se rozhlížela kolem. O pár metrů dál leželo několik zapomenutých lehátek, které si slečny rozložily na dně bazénu. Posadily se vedle sebe. 

  „Nechceš si pustit nějaký písničky?“ zeptala se Šárka.

  „Jo, ale asi ne nahlas, aby nás někdo neslyšel,“ odpověděla druhá a z kapsy vylovila bezdrátové pecky. „Vem si sluchátko.”

  Do uší jim hrála hudba, vlasy příjemně čechral noční vánek. Nakláněly se jedna ke druhé, mezi dvěma lehátky se téměř dotýkaly čely. Sabina natáhla ruku a se Šárkou spojila prsty. Úsměv. Oční kontakt. Dvě tváře se přiblížily k sobě, až je nedělilo víc, než pár centimetrů tmy. Oběma těly projela vlna očekávání. Najednou se jejich rty spojily v polibek.

  „Sakra, ne… To ne… Tohle se nemělo stát!“ přerušila kouzlo Sabina. 

  „Co… Tys to nechtěla?“

  „Chtěla, ale…“

  „Sabi, co se děje?“

  Dívka se nadechla. V očích se jí zaleskly slzy. Dala se do vyprávění, zatímco Šárka chápavě naslouchala. Už dalšího rána se měla i s celou rodinou stěhovat do Kanady. Nejstarší dcera neměla v rozhodování slovo a tohle byly poslední prázdniny, které prožívala v rodné zemi. Nezáleželo na tom, jak rodiče prosila, vše bylo již zařízené a posledního srpna v sedm hodin přesně bude před domem, kde vyrůstala, čekat auto plné všech jejích věcí. 

  „Takže… se teď nemůžu úplně zaláskovat. Mám poslední noc.“

  Druhá se zamyslela: „Kdybys měla poslední noc, než ti uříznou nohy, brečela bys doma, nebo by sis užívala běhat a skákat a tancovat, dokud to ještě jde? Zavolám mámě, aby mě nečekala doma.“

  Přítomný okamžik je to jediné, co člověk skutečně má.

… 

  Šárka se švihem zvedla ze svého lehátka a vytáhla na nohy i druhou dívku. Chtěly vyšplhat na skokanský můstek. Prvních pět schodů bylo obouchaných a rozpadlých, navzájem si ale pomohly a za chvíli už seděly na platformě. 

  „Támhleta nejvíc jasná hvězda, to je Severka,“ ukázala Sabina na oblohu. „A z ní vede Malý vůz.“

  „Ty rozumíš hvězdám?“

  „No… jenom trošku. Tamto je Pegas. A támhle Andromeda.”

  „To je strašně hezký,” usmála se Šárka a hlavou se opřela o Sabinino rameno. „Hele jedna padá! Stihla sis něco přát?“

  Ticho nehrozilo, povídání jim šlo samo. O hvězdách, o přáních, ale ne až příliš o budoucnosti. Šárka se najednou zamyslela, zvedla hlavu a zašeptala: „Zavři oči.” Odepla si z krku náhrdelník, řetízek zlaté barvy s růženínovým přívěskem ve tvaru srdce. Vzala druhé děvče za ruku a šperk jí uložila do dlaně. „Nech si ho, na památku.“ Sabině se rozjasnily oči dojetím. Honem rukama zamířila k vlastní šíji. Černé skleněné korálky podala své společnici. Každá teď na hrdle nosila tu druhou, u srdcí jim ležela věčná vzpomínka. 

  Šárka unaveně hladila ve vlasech dívku, která se o ní na lehátku opírala. Dvě skoro dospělá těla se k sobě ve stříbru měsíce zranitelně tiskla.

  „Seš si jistá, že si nechceš vyměnit čísla?“

  „Ne, to by tyhle poslední hodiny tady nebyly tak kouzelný. Akorát by to víc bolelo,“ Sabina polykala své slzy. „Pokud se máme znova potkat, život nás k sobě ňák zavede.“

  … 

  Šárka skládala jednu nohu před druhou. Nespěchala, neměla kam. Po tvářích jí stékaly hořkosladké kapky, stále měla před očima rodinné auto beznadějně mizející ve slabém ranním světle. „Šťastnou cestu, Sabi…“ zašeptala do vzduchu a ve spocené dlani sevřela náhrdelník pevněji.