Vyšívané srdce I.

Po rozvodu se svým manželem si pamatuji jen křik a nenaplněné představy.
Nemůžu popřít, že mé jednání nebylo sobecké, ale manžel se rozhodl odejít pro nenaplněné cíle. Byl a stále je to pro mě šok.
Muže mi vybrala společnost, ve které jsem žila, směrovali mé podvědomí tak, abychom skončili spolu.
Má rodina chodí do církve a je konzervativní v názorech. Přesto mě přijala zpět. Ponořila jsem se do zvuku poslední písně a nechala ji v sobě rozeznít. Byla jsem tak zbořená a prála si být jen průsvitná. Písně a né čelo mi však nemohl nikdo vzít a to mě drželo nad vodou.
Písně doznívaly a já se podívala na špičky svých bot. Kdysi, ještě před rozvodem, jsem hrávala vepředu na violoncello. Ale teď mi to bylo zakázáno. Musela jsem do kázně a kát se za špatné jednání. Zatímco můj, teď již bývalý, muž už měl novou partnerku.
Tohle lidské jednání mi přišlo tolik nefér.
Trochu jsem zaklonila ztuhlou hlavu, když v tom jsem ho zahlédla.
Tadeáš seděl o pár řad vepředu. Trochu sebou zašil a já se rozhlédla kolem něho.
Byl tu sám. Neviděla jsem nikde jeho ženu. Tvrdilo se, že mají též problémy, ale já tomu moc nevěřila.
Tadeáš a já se známe od dětství. Jako dítě jsem myslela, že spolu skončíme a založíme rodinu. Ale naše životy se ubíraly jiným směrem. On byl vědec a myslitel, zatímco já umělkyně. Byly to světy, které se navzájem neprotínaly, a společnost mi řekla, že pro něho nejsem dobrá. Tak jsem to nechala být. A pak se objevil Tomáš. Tom byl umělec jako já. Ale v poslední době se mu nedařilo tolik co mně, a tak žárlil na můj úspěch.
Oklepala jsem se při vzpomínce na to a konečně se zvedla z lavice. Bohoslužba už skončila.
Tadeáš se také postavil a v té chvíli mě zahlédl a zamával mi.
Kývla jsem na něj a rozhodla se pozdravit ho zblízka.
„Ahoj, Almo.“ Zopakoval a já si všimla lehce pobledlé tváře a kruhů pod očima.
„Ahoj, jsi tu dnes sám? Jak se daří Saře?“
„Ech... No... myslím, že skvěle.“
Řekl ironicky a já zamrkala. Tadeáš se totiž odstěhoval do jiného města a jiné církve, takže jsme se osobně už roky neviděli.
„Stalo se něco?“
Mlčel a mně to došlo, znala jsem ten pocit.
Bylo vidět že chce změnit téma a tak jen řekl. "Ty už nehraješ na čelo? Dnes si vepředu nebyla."
"Víš já..." Nevěděla jsem co mu na to říct, když v tu chvíli kolem nás prošel Tom. Ani si mě nevšiml a Tadeáše jen letmo pozdravil.
„Myslím, že chápu, jak se cítíš, víc, než kdokoli v této místnosti.“
Jeho tvář posmutněla.
„To je mi líto, to ti nepřeji.“
Utichli jsme a už to vypadalo, že si každý půjdeme po svém, když ze mě vypadlo:
„Kdybys někdy chtěl na kafe a pokecat, však víš, třeba to pomůže.“
„Pokec by se hodil, ozvu se ti, Almo, jsi milá duše.“
Řekl, ale pak už chtěl být sám. Viděla jsem to na něm. Zmizel, když dostal příležitost.