Vyšívaný osud III.

Tadeáš 

 

Vidět Almu po tolika letech bylo moc fajn. Připomnělo mi to mé bezstarostné dětství. Alma byla vždy lehce zvláštní. Hodně se stranila a byla dost tichá. I když, když jsme si jako děti hráli, někdy mě překvapila svým temperamentem.

Ve škole moc nevyčnívala a děti se jí trochu smály. Hrála na housle a violoncello, to byla její láska, to, co tvořilo Almu. Vždy mi brněly konečky prstů, když hrála.

Někdy mě až trochu mrzelo, že jsme se časem přestali vídat. Ale to byl život. 

Potkal jsem Sáru a podlehl jejímu charismatu, až jsem byl přesvědčen, že je to ta pravá láska na život a na smrt. Ale byla to spíš jen má představa a iluze, co mě k Sáře táhla. Byl jsem zacílený na úspěch. Dobré známky, vzdělání a pak práce a v neposlední řadě i rodina.

V prvních letech mého manželství mi to přišlo jako sen. Jenže pak jsme nemohli mít děti. Nechali jsme si udělat testy, zdali k sobě pasujeme, a tehdy osud, v mém případě Bůh, zasadil první ránu. Sára se rozhodla odejít a já jí nebránil. Věděl jsem, jak moc je pro ni mateřství důležité, a chtěl jsem, aby byla šťastná. Měl jsem ji opravdu rád a chápal to.

Chvílemi jsem myslel, že budu už navždy sám, a tak jsem to i chtěl. Sára tvořila jakýsi vnitřní život a teplo mého domova. Tak jsem si řekl, že se víc ponořím do své víry a zaměstnání....

Setkání s Almou však bylo jakési procitnutí z oparu.

Vyzvedl jsem ji v místní filharmonii. Stále to byla ta stejná dívka. Vlnité vlasy v culíku s ofinou, drobná s violoncellem na zádech. Vzal jsem jí pouzdro s nástrojem na záda, věděl jsem, že kdybych byl cizí, asi by mi ho nikdy nesvěřila. Chtěli jsme se jen projít a popovídat si o životě a možná jen trochu zavzpomínat.

Alma byla ráda, že jsem se jí ozval, bylo to vidět na očích. Lehce se červenala, ale nepřikládal jsem tomu váhu. Přišlo mi, že se červenala často

 

Alma

 

V jednu chvíli jsme zabloudili v hovoru k Sáře, bylo vidět, že se mu o tom mluvit nechce, ale nakonec řekl: "Měla jsi někdy pocit, že ses v životě zmýlila?"

Já se zamyslela a pak jen tiše řekla: "Ano, Tomáš mi mou nejistotu vyčítal stále."

"Byla jsi s ním nejistá již dříve?" Udivil se, a já trochu posmutněla. Protože jsem nechtěla odpovědět osobně, tak jsem jen řekla: "Myslím, že mi rozumíš, když se vztah začne rozpadat, má takový pocit asi každý."

"To asi ano." Posmutněl. Zastavili jsme se u jedné lavičky. Tadeáš položil violoncello na dřevo a pouzdro se otevřelo. Bylo špatně zavřené. Oba jsme rychle zareagovali a rychle nástroj chytili. Naštěstí se nic nestalo.

Já se s úlevou posadila a jen si všimla, jak se Tadeáš sehnul k zemi a v rukách držel vyšitý verš, který jsem včera tvořila.

"Stále vyšíváš? Pamatuji si, jak nás to učila třídní asi ve třetí třídě do čtvrtky."

Já jen znejistěla: "Jo, pamatuju." On se jen zaměřil na text.

"My silní jsme povinni snášet slabosti slabých a nemít zalíbení sami v sobě..." Četl, text jsem však zde neukončila a pod ním stálo: "Jsem silná v citech, které cítím k dávnému příteli..."

Tadeáš se posadil vedle mě a jen se na mě podíval: "Almo..." Zhluboka se nadechl a uvědomil si tu pravdu. To on byl ten dávný přítel, to jeho jsem vždy v srdci nosila.

"To proto," začal pomalu, "si se mnou přestala mluvit?"

"Já... Ne..." Vyděsila mě ta otázka, najednou vše vyplulo napovrch, už jsem to nemohla dál tajit. "Neřekla jsem ti to, protože mi řekli, že se k sobě nehodíme a potkal jsi Sáru, to byla ta pravá."

Ticho.

Tadeáš se jen těžce zadíval do dálky, jako by zvažoval všechny své volby...