Slunečnice_kapitola_1

Šimon

 

Dnes odpoledne jsem doma sám - konečně. Skopnu pantofle kamsi na zem a povalím se na postel se svačinou. Sbalil jsem si s sebou francouzskou bagetu a pořádně tlustý štos plátků šunky.

Přemýšlím o tom, jestli si pustit film nebo nějaké video na youtubku, jako kulisu - je to jedno.

Mám totiž rád, když si můžu po škole hodit pár hodin relaxu a nemuset přemýšlet. A aby se mi v hlavě nerojilo milion myšlenek, zvuk je ideální šamanské zaříkávání.

 

V poslední době moc klidu nemám. Buď se na mě sypaly povinnosti ze školy nebo volali z brigády na další směnu v kavárně.

Mamka měla být ještě v práci. Slibný start na volné pole působnosti, když ještě zaženu kočku vrženým polštářem.

 

„Ty tam svoje žrádlo máš, tak na mě tak nekoukej! Pes dostane, protože mě nesere jako ty, chlupatá zrůdo!“ mluvím k ní, protože na létající polštáře si už nějak zvykla a bez pohnutí sedí na prahu do mého pokoje - naklání hlavičku na stranu a při ostré urážce přimouří oči.

„Jako bys mi snad mohla rozumět.“ Procedím skrz zuby. Stejně mě vzápětí napadne, že určitě rozumí - ta jo! Jinak by mi nedělala stále takové naschvály.

 

Jako shazování televize ve čtyři hodiny ráno na zem, na botníku podrápané boty – moje boty, nekončící útoky proti palmě, co mám v pokoji, nebo pokusy o pití vody ze sklenice i přes to, že měla svoji misku až po okraj.

 

Tak si nějak ospravedlňuju, že právě proto věnuju spíš půl plátku šunky tomu druhému čtyřnohému kamarádovi, který aspoň nechodil po domě a nevyluzoval nervy drásající virvál – a.k.a mňoukání. To ze všeho úplně nejvíc nenávidím! Pominu alergie.

 

Někdy, když mám náladu, odpovídám jí mňoukáním na zpět. To je pak dlouhý rozhovor. Přeme se o to, kdo bude mít poslední slovo. Samozřejmě, že zvítězí ona. Protože, kdo je tu pak inteligentně na výši?

 

Můj pes má tím pádem u mě větší privilegia. Třeba to, že ho nechám u mě ležet na posteli a klidně se s ním podělím - sem tam - o nějakou dobrotu.

 

Hledat ten správný film na netflixu, by trvalo několik vesmírně dlouhých dnů, takže to raději zabalím. Nakonec najdu ideální videjko o Anonymním přiznávání – miluju bizárky.

Pustím ho a začne série příběhů o fekálních nehodách. To je taková vděčná klasika.

 

Do toho si otevřu sešit a zkontroluju dnešní To Do List! Ze školy na mě svítí červený puntík, poukazující na blížící se referát na téma výjimečné literární postavy, která nás něčím zaujala.

Vím, že bych si mohl docela snadno pomoct AI, ale nechce se mi ani přemýšlet nad tím, jak bych dal dohromady dotazující větu – natož něco psát.

 

Odfouknu si pramen vlasů, co mě lochtá na obočí a pohled mi spadne na poslední kolonky.

Stálo tam: Dát vyprat! (mamka bude mít kecy)

A pak něco úplně nemyslitelného: Snažit se přijít na způsob, jak se nenechat vytočit Mikulášem!

Zakaboním se

 

Ha! Jenom vidím to příjmení a polykám žluč deroucí se mi na jazyk se všemožnými urážkami, co mě v ten moment napadnou.

Mikuláš byl – kéž by byl – JE nový snobský kolega v práci, který mě něčím neskutečně prudí. Ta jeho sluníčkářská aura, věčně úsměv od ucha k uchu jak typicky říká „Jasně, to není problém“. Jako by nic v životě nebyl problém.

 

Dělám v kavárně už několik měsíců a s mojí introvertní povahou jsem si horko těžko v kolektivu našel jednu dobrou duši v podobně kamarádky Terky. Ostatní mi přijdou jako z jiné dimenze.

Za to on tam dělá něco přes tři týdny a dokáže bezvadně vyjít úplně s každým – nepobírám.

Všichni se z něho můžou posrat. Když je na směně, holky za nim pořád lezou a i když není přítomný, jeho jméno padá v konverzaci častěji, než by mi bylo příjemný. Kryštof sem, Kryštof tam!

Jak to, že je tak perfektní? Šéf si ho nemůže vynachválit. A když zjistil, že jako číšník přitahuje nové zákazníky - roztoužené puberťačky, co mu visí na každém slově u jednoho lattéčka - začal mu dávat na výběr směny. Mezi placem a barem. Jek se to hodí jemu. JEMU! Nesnáším ho!

 

Odhodím sešit na klávesnici a raději jdu naházet nějaké věci do pračky. Bezmyšlenkovitě zapnu praní na čtyřicet - jako obvykle - a vrátím se strhaně do postele.

Jenom se protáhnu, chvilku zavřu oči a zkusím ty dechová meditační cvičení, která jsem nedávno viděl na reelsech.

Spánky mám těžké, vlastně tak nějak všechno. Nádech, výdech...Pomalu cítím jak se mi po těle rozlévá příjemné teplo.

Ty bláho, asi to funguje. Víc se ponořím do myšlenek, že příběhy linoucí se z monitoru začínají zapadat někam do povzdálí.

A než se naděju, poslední co si pamatuju jsou Mikulášovo jasně modré oči, které mě probodly první den, co se tenhle samolibý šulínek objevil u nás na pohovoru.

Vím jen, že jsem něco nesouhlasně zabrblal a z nenápadného šera mě pohltila tma.

 

*

 

Klíče zachrastily, jak se někdo snažil trefil do klíčové dírky. Dveře se tlumeně zabouchly a mě probudil známí hlas, co se rozezněl na chodbě.

„Ahoooj prdelky mojeee. Miláčku ty už tady nemáš vodu, no jejeee. A kde máte páníčka? Kde je ten spáč?“ švitořil mámin hlas.

Bylo mi jasný, že chvilka klidu bude od teď ten-tam. Přišlo mi, že jsem spal snad půl hodinky, ale za okny už byla tma.

Posbíral jsem se, letmo si rukou prohrábl pocuchané vlasy a chvilku poslouchal v bezpečné vzdálenosti, co se asi odehrává v předsíni.

Slyšel jsem tlumené nadávání a v ten moment jsem si vybavil jeden z úkolů, o který jsem se měl postarat. Prádlo ježiš!

Ač se mi nechtělo, zamířil jsem do koupelny. Věděl jsem co mě čeká.

 

„No nazdar ty spáči.“ Uvítal mě nedůtklivý ton mamky. „Na kolik si prosím tě dal prát to povlečení? Jsi to zapomněl vyndat a jako nevím, přijde mi to nevypraný. Mohlo to zatuchnout.“

Chvilku jsem na ní tupě zíral, než mi došlo, že bych měl asi odpovědět.

„A-ahoj...jo-o omlouvám se.“ Přeskakoval mi hlas rozespáním. „Dal jsem to prát na čtyřicet. Nějak mi nedošlo, co tam cpu. Viděl jsem tmavou látku a nějaký ponožky.“ Přiznám zahanbeně.

„Vidím...Teda tebe pustit k praní. Mezi prostěradlama máš tři ponožky, povlečení zamuchlaný do toho a na čtyřicítku! Pak to tu necháš zabouchlý jak dlouho?“ To poslední byla řečnická otázka. Věděl jsem, že je naštvaná, ale mě se to taky dotýkalo.

Sakra proč mám u ní pořád pocit, že na co sáhnu, tak jí to není dost dobrý? Vím, že jsem to tady posral, protože jsem myslel na něco docela jinýho – jo Mikuláši, můžeš za prádlo ty!

 

Nejde jenom o prádlo. Mamka měla úžasnou schopnost mě za všechno kritizovat a nějakým zvláštním způsobem mě shodit i v pochvale. Třeba když jsem se snažil nám uvařit jídlo nebo umyju nádobí - jelikož z kavárny jsem naučený na to, že základem je čistá linka.

Pokaždé si vyslechnu reakci, že jsem použil moc Jaru a koupe se to jenom v pěně, nechávám dlouho téct horkou vodu a kdo to bude platit – my. U jídla - buď si ani nenandá nebo místo ocenění snahy řekne neurčité „Ale tak...dá se to jíst.“

 

Doprčic, co nějaký děkuju? Nesnáším tohle molestování, který má znít, jakože dobře udělená rada od mudrce života. Přijdu si pak tak neschopně, že neumím ani pořádně ohřát vodu na čaj.

A to její „šeptání pro sebe“. Nahlas si pro sebe vypráví, jak si to prádlo příště vypere sama a že si na to neumím dát ani pozor. To ráda praktikuje velmi často. Přijde mi to jako nějaká pasivní agresivita.

„Promiň, příště to udělám líp. Nech to bejt, pověsím to. Chceš ohřát večeři?“ vypadne ze mě neutrálně. Sakra asi to bylo tím, že má být dneska super úplněk. Údajně nejblíže k Zemi a astrologicky to mělo samozřejmě nějaký speciální dopad. Což mě možná ovlivnilo v tom, abych na celej problém zareagoval jinak než podrážděně a peprnější odpovědi si nechal pro sebe.

 

„Jo, to budu ráda.“ k mému překvapení akceptovala návrh bez dalších řečí. Fakt asi úplněk.

Vděčně opustím koupelnu – místo mého selhání a po cestě jsem se snažil nezabít o pesana, co nadšeně běhal s míčkem v puse sem tam. Má ve zvyku, že při vítání přinese ukázat nějakou oblíbenou hračku a vyzývá tak k tomu, abychom si s ním hráli na uvítanou. Jeho radost umí být nakažlivá.

 

Dám kastrol na sporák a otočím na mírný plamen. Když se mi mamina postaví za záda, je mi jasný, že mám uhnout a ona si to dodělá sama – protože co když bych jí to připálil. To je vlastně dost možný.

 

Prohlížím si jí. Působí taky unaveně, po celé směně v krámu. Pod očima má lehké kruhy, vlasy už začínají nést známky mastnoty. Přesto je ještě po příchodu domů taková čilá.

Chtěl bych jí pomoct, aby neměla pocit, že je na všechno sama. Po rozvodu s tátou – jsou tomu tři roky – bydlíme společně a já se při škole snažím vydělávat na brigádě, abych finančně přispíval a nespoléhal jsem jenom na alimenty, které většinou pokryly výdaje za školu. Co můžu dělat víc?

 

Prádlo si samozřejmě pověsila a tak se posadím v kuchyni s otázku jak bylo.

„Víš co se stalo Frantovi?“ Začala vyprávět příběh manžela kamarádky, jako by se nic před tím nestalo. „Louplo mu v zádech? Nadhodím bez zájmu.

„Ne...Po dovolený, když se vrátili, víš co se mu stalo? Vzpomenu si na anonymní přiznání s fekálníma nehodama. „Tak to se asi posral?“

„Ne...zaplať pánbůh, že se mu to nestalo na dovolené.“

„Tak to se určitě posral.“ Dodám už přesvědčeně a začínají mi cukat koutky. Hádka už je definitivně za námi.

„Když byli na letišti, zakopnul o kufr a při pádu si zlomil dvě žebra!“ Asi bych se neměl smát, ale z takové nešikovnosti vyprsknu smíchy. „Tak to nechceš.“

Naší konverzaci naruší upozornění na příchozí zprávu. Vytáhnu mobil z kapsy – ano, je to pro mě – píše mi Terka.

TeRezavá: Koukám, že máme zítra po škole společnou směnu. O:-) A hádej, kdo tam bude s náma na place. :-P Náš oblíbený kolega Hrnec. :-D

S Terkou jsme mezi sebou panu dokonalému říkali Hrnec. Bylo to tajné heslo, aby nikdo v okolí nevěděl o kom je řeč, kdyby poslouchal. Hrnec z toho důvodu, že Mikuláš měl odstáté plachťáky. Jak madla na tom největším kastrolu. Štvalo mě, že i s tím vypadal tak...roztomile. Víc mě to rozesmívalo.

Já: Kazíš mi radost ze společné směny, víš o tom? :-/ Jsem rád, že na Hrnec nebudu sám. Už se na tebe těším. <3

 

Zhasnu telefon - chvilku si s ním ledabyle pohrávám – oči zapíchnuté na uši kastrolu, ve kterém si mamina ohřívá večeři. Až po chvilce mi dojde, že ke mně stále něco hovoří.

Při společném bydlení jsme se oba naučili, že když je toho na nás moc, prostě se přestaneme poslouchat a naše řečnické výlevy jsou jako hudební kulisa z youtubka.

 

„Svět volá Šimona. Máš všechno hotové do školy?“ zopakuje otázku asi po několikáté. Zřejmě si myslí, že ji ignoruju, protože určitě nechci přiznat můj chybějící referát v To Do Listu. Něco na tom bude. Ne všechno se musí točit kolem Mikuláše...a jeho uší.

„Všechno mám...respektive mám to rozdělané, ale nic, co bych nedotáhnul do konce, nebuj.“ uchlácholím jí.

 

*

 

Venku na posledním venčení Trolla – ano, toť trefné jméno mého hafana - si v hlavě rekapituluji den.

Volný den jsem v podstatě prospal a pak dostal sprdunk za prádlo. Mohlo být i hůř. Po zbytek večeře převážně mluvila mamka. Na autopilota jsem občas přikývnul, občas souhlasně zabručel.

Chtěl bych se jí omluvit a říct, že se opravdu snažím. Že za moje roztržité chování může jeden bezvýznamný vysmátý kluk - ne já. Jenže nic z toho neřeknu.

Musím se psychicky připravit na zítřejší směnu – to bude na moje nervy horší než všechna zatuchlá povlečení světa. Stejně to mám i poznamenané jako bod na dnešním Listu.

 

Jako máma – přiznávám – trpím samomluvou, když jsem sám, na procházce s Trollem. Neuvěřitelně mi to pomáhá se uklidnit nebo naopak vyburcovat. Třídím si tak myšlenky a představuju si různé filmové scénáře, jak třeba Mikuláše pošlu vítězoslavně do prdele.

 

Studený večerní vzduch mě lehce štípe na uších. Mám chuť se vrátit zpátky k Anonymním přiznání a napsat do komentářů: „Přiznávám, že mě sere můj kolega a nevím proč. Možná proto, že má pusu plnou hoven – haha“ Ale to by stejně ničemu nepomohlo, nikdo se u toho příběhu reálně nezesral.

Ten úplněk – zářící mi nad hlavou - mi vážně přidává na kreativitě.

 

 

To budou sny...