Slunečnice_kapitola_2

Kryštof

 

Ráno mě probudí budík 6:30. Dřív jsem to naprosto nesnášel, ale člověk si zvykne na kde-co. Teď to pro mě není problém.

Protáhnu se až se mi vytvoří mžitky před očima. Zamrkám a chvilku počkám než si přivyknu – pak padnu na zem a začnu mojí ranní rutinu. Nejprv zlehka, čili deseti kliky – pokračuju na dvacet - protože se ani nezadýchám. U země chvilku setrvám – v hlavě si zanadávám, že tohle ještě není žádný výkon – a tak se vyhecuju k poslední desítce. To je ono!

 

Už příjemně rozprouděn, otevřu na sebe oknu, aby studený ranní vzduch proudil dovnitř. Úterý beru jako výzvu, že když mě začátek týdne nepoložil, musím vydržet. Dneškem to začíná školou do půl druhé, potom běžet na trénink florbalu a nakonec směna na place ve Slunečnici.

Oběd už tam někam nevměstnám, tak snad stačí, když dám něco po cestě.

 

Není problém – mám to tak rád, když je co dělat – daleko horší by bylo, kdyby po škole nebylo do čeho píchnout a zůstal bych doma.

Máti by si na mě určitě něco vymyslela. Prudila by se školou – kde by na mě nic nevytáhla, jelikož výsledky mám výborný - nebo by mě poslala pomáhat tátovi na zahradu. Poslední slovo musí mít vždycky ona.

 

Taťka si totiž usmyslel v poslední době, že musí už něco dělat s navezenýma trámama a haldou prken, co měl na zahradě pod plachtou. Prej dřevo v zimě ztrácí na kvalitě, praská a ve vlhku se ohýbá jak pracuje – a tak chce do pár dnů postavil svýma rukama pergolu. Pardon „Svýma rukama“ znamená: Přidej ruce k dílu mladej ať se něčemu přiučíš.

 

Fakt nic proti, pomohl bych mu, aby ten tlak na chvilku zmizel. Naši by mě snad dokonce nechali bez keců se s nima aspoň navečeřet.

Jde o to že...no...Není mi příjemný myslet na to, o čem se bavit. Nemáme si co říct, a aby řeč nestála, dokážu mlít pořád dokola jenom o trénincích, kde nás trenér Matějka nenechá ani na vteřinu postávat v koutě.

 

Myslím si, že mě stejně neposlouchá. Pak by ještě začal s jeho oblíbeným, že ta naše „mladá generace“ neumí vzít pořádně za práci a furt si stěžujem. To by mě nakrklo, ale nechtěl bych mu udělat tu radost, dohadovat se s ním, takže bych se jen usmál a máknul o to víc s nadějí, že pak sklapne a třeba udělá něco nemyslitelného – ocení že něco dělám.

 

Proto jsem si taky našel brigádu. Nemuset si od našich brát kapesný s výčitkama, že kdybych byl co k čemu, půjdu si je vydělat a nebo taky, co investovat volný čas do toho, abych něco dělal. Nechápu proč s tím kapesným tolik nadělaj. No vážně – mamka pracuje jako PR pro nějakou společnost a táta má svojí vlastní stavební firmu. Prachy máme, ale stejně se mnou mají furt problém.

 

Jako malej jsem měl úplně jiný dětství. Nejdřív ze mě chtěli mít fotbalistu. Pak jsme ve škole měli hodiny plavání a učitel jim na jednom aktivu řekl, že jsem výrazně nadaný a oproti ostatním dost napřed. Začala tak éra nekonečných hodin ve vodě. Usoudili, že obyčejná základka pro mě není, takže když to bylo možné, přehodili mě na sportovní gymnázium.

 

Tam jsem se našel ve florbalu. Těžce nesli, že už nechci plavat, ale když viděli, že to s tréninkama myslím vážně a nechci se jen flákat s kámošema z týmu, dali tomu zelenou. Ovšem chtějí k tomu vidět výsledky, aby to mělo celé smysl. OMG jako kdyby všechno muselo mít smysl. Dřu jako mezek, aby mi nechali dělat to, co chci.

 

Vyčistím si zuby a hodím si krátkou ledovku – studený sprchy jsou na probuzení lepší jak kafe, co mi několikrát týdně smrdí na place pod nosem. Horší je to už pouze na fleku za barem, když mě dají pomáhat s přípravou k tomu pekelnýmu stroji s tisíce páčkama – fakt není pro mě.

 

Jistá osoba by se mnou určitě nesouhlasila, hehe. Ten klučina, co mě věčně probodává pohledem a je na mě nějakej vysazenej. Jak že se jmenoval...Šimon?

Musím se pro sebe usmát. Vím, jak se jmenuje ten šulin, ale něco na tom jeho ksichtě mě triggeruje. Tváří se jako naši - ať udělám cokoliv, nikdy se na mě neusměje.

Mám sto chutí k němu přijít a říct mu, co má kurva za mindrák, ale to by se mu určitě líbilo, že jsem prohrál a on mě vytočil tak, že nějak zareaguju. Takže se bavím tím, že se dál usmívám nad stolama obklopenýma holek a beru si všechny dýška pro sebe.

 

Ano Šimíku, do svý kapsy. Vypláznu teatrálně jazyk jen tak. Ještě že to s lidma tak umím. Mám to vlastně vštípený od mámy – stačí slušný vystupování a vždy s úsměv. Dokážu si tak našeho šéfa zpracovat, jak potřebuju. Musím akorát uznat, že bývám občas zaraženej, jaký má Šimon koule. Nesmát se na zákazníky, když nemá náladu. Nedokážu si představit, že bych si dovolil na placu tvářit jako kakabus, aby se na mě všichni koukali, že jsem chudák nebo co.

 

Pak to jeho důležité naklánění ke kávovaru. Tváří se u toho, jako nejdůležitější chemik na světě. Jakoby nebyla důležitější pozice než ta jeho. Narovná se a sfoukne si věčně padající pramínky vlasů z očí – a lá certifikovanej pedagog přes kávu.

 

Naházím na sebe oblečení, seběhnu dolů po schodech do kuchyně a zkontroluju čas. Perfektně stíhám dát si ještě lehkou snídani. V lednici mám připravené vločky v kefíru. Přes noc změknou, stačí do nich přidat med s ovocem – naprostá lahoda! Pití s elektrolytama je lepší na start dne než kofein, co by mi kortizol vyburcoval z nuly na milion.

 

V tom do kuchyně přijde mamka. Letmo na ni pohlédnu, zatímco mám narvanou lžíci v puse, takže na pozdrav jen mávnu a vyloudím ze sebe: „Emmm-hmmhmm.“

„Dobré ráno zlato.“ Pozdraví mě s tím, že mě sjede pohledem od hlavy k patě. Otočí se k lednici a vytáhne sojové mléko. Je zvyklá si dělat po ránu kávu – na rozdíl ode mě – ale nemá ráda živočišné produkty. Někde se dočetla, že bychom neměli planetu zatěžovat nadměrných chovem dobytka a měli více přemýšlet o využívání rostlinné stravy. Začalo to mlékem a teď pokračuje i ve vaření v podobném duchu – spasitelka.

 

„Pomůžeš dneska tátovi po škole?“ nadhodila otázku, která mi v uších zněla jako pouhé konstatování – v horším případě rozkaz.

„Mmm, to nemůžu. Po škole mám trénink a pak jdu hned na brigádu.“ věnuju jí jeden z těch méně širokých úsměvů.

„Aha...To myslíš tu kavárnu? Stejně jsem furt v šoku, že děláš někde, kde bereš 150 korun na hodinu a jsi tam obklopený kávou, co tak nemáš rád. Nepřemýšlel jsi o něčem lukrativnějším.“

Co nemám rád je, když se mnou mluví typem „jsi můj příští klient – ujednáno“, beze mě je jsou tvá rozhodnutí jen směšný pokus o samostatnost atd.

„Mám to jako výzvu. Viděl jsem na netu, že nějakej týpek se denně vystavoval práci v prostředí koní, na který měl alergie. Po pár měsících si jeho obranyschopnost zvykla a teď mu nic není. Třeba to na mě bude fungovat i s tím smradem od kafe, víš co.“ prohodím takovou banalitu – popravdě si při slovu alergie vybavím Šimonovo semklý rty, když na mě místo pozdravu otráveně kývne.

 

„Och, to je vážně...trošinku dětinský nemyslíš?“ věnuje mi samolibý úsměv mamka. Opře se zády o linku a bezchybně nalakovanýma nehtama ťuká o hrnek. Asmr - ne? V jejím podání má určitě na srdci nějakou další poučnou větu.

„To jsem celej já ne?“ nacpu do sebe zbytek kaše. Ačkoliv bych s miskou rád třísknul do dřezu, vím, že by mi tohle v její přítomnosti neprošlo – tak ho opláchnu a najdu místo v myčce. Popadnu bágl a prosmýknu se kolem ní na chodbu.

 

„Tak ať se ti daří ve škole. Počítej s tím, že když to nevyšlo dneska, taťka bude potřebovat asistenci zítra, ok?“ vždyť jsem říkal, že musí mít poslední slovo. Paráda, takže po dnešním nabitém dnu, zítra po škole přijdu a čeká mě až do večera družení s otcem při práci. Aspoň rychle usnu, když mě to unaví. „Jasně.“ odpovím už mezi dveřma. S Pusinkou na tvář ať laskavě nepočítá.

 

Zamířím do garáže. Co nemůžu rodičům upřít je fakt, že když viděli výsledky ve škole, na trénincích a nedělal jsem průsery – k narozeninám mi zaplatili autoškolu a dostal jsem svoje první auto. Neměl jsem rád dopravování do školy busem. Daleko příjemnější bylo sledovat pohledy kámošů, když na mě čekali na parkovišti a závistivě obhlíželi modrou Toyotu Yaris.

 

Vždy nablýskaná s čistýma kolama. Není to sice moje vysněné auto, ale dával jsem si dost záležet na údržbě. Jak rád říkám, údržba je základ. Takže když se v něm chtěl svézt David, musel si nejprve oklepat boty. Co kdyby měl na podrážce zase nějaký bahno – minimálně.

 

Výslovně zakázáno bylo v autě jíst! To platilo především pro Tomáše. Ten kripl měl snad pořád hlad, takže kam jsme šli, musel minimálně z kapsy vytáhnout aspoň sušenku – prej rychlý cukry. S tím, že by si měl vzít raději jablko nebo hroznové víno jsem to už dávno vzdal. Myslím, že stejně až vyjdeme gympl, se sportem sekne. A taky proto, že na moje údajně „rodičovské rady“ z vysoka kašlal.

 

Cesta do školy byla fajn. Zapnul jsem si hudbu přes spárování na spotify. Autíčko uvnitř vonělo, na palubce bez známek přítomnosti prachu. Nesnášel jsem, když mi ten idiot David sáhnul na kliku umaštěnejma hnátama. V takovým případech jsem měl už v příhrádce připravené vlhčené ubrousky. Děsnej mastňák – takhle mu s Tomášem říkáme. Uchechtnu se.

 

Na parkovišti místo najdu snadno. Ještě se podívám do zpětného zrcádka – dobrý, mezi zubama žádná vločka ze snídaně. Vlasy se mi povedly nastylovat, že účes přežil i noc. Bledě modrá košile s ledabyle povolenými horními knoflíčky ladila k očím. Najednou uslyším ránu do skla ze strany řidiče. Vyletím dobrejch pár cenťáků do vzduchu. Jakej kokot?

 

„Zdar ty manekýno, pojď už.“ zubí se na mě rozespalá tvář Tomáše. V ruce samozřejmě drží proteinovou tyčinku.

„Ty vole, takový rány do okna, ses posral asi ne?“ nechám to bez pozdravu – tady je na místě okamžitě sjednat respekt.

„Zduuř ty káre.“ vynoří se Tomášovi za zády David. Drcneme si na pozdrav pěstma a šourákem to vezmeme ke vchodu školy.

„Sorry ty vole. Už jsme tu čekali dvacet minut. Nevypadal jsi, že bys s tím fešákováním do zrcadla chtěl přestat v nejbližších sekundách. Kdybych se postavil před auto a ukázal na tebe holou prdel, těžko by sis mě všimnul.“

„No to nevím, vidět po ránu takový semafory, možná bych podvědomě dupnul na plyn.“

„Jen se neděleeej. To by si chcípnul strachy, že si o mě odřež lak kámo.“ co na to říct...znají mě.

„Už jsem si na Dejvího připravil do auta ubrousky. Takže až vás hodím po tréninku domů, utřeš si po sobě dveře kámo.“

„Blázne! To si snad i rozmyslím, jestli si od tebe nechám vozit svoji maličkost.“ přidá se do debaty David.

„Pro mě za mě, já nemusím vozit tvoje malý péro. To jste chtěli vy.“ krásně mi nahrál. Co bych si bez nich na škole počal?!

 

Zbytek dne se nějak slil do jedné nekončící hodiny až na češtinu. Kde jsme probírali něco poetickýho, nevím. Učitelé věděli, že se s Davidem a Tomášem neudržíme, když jsme blízko. Už od začátku školního roku nás rozsadili – každého na druhý konec učebny. Ti starci ovšem nepočítali s moderní technologií, takže pokud jsme si dali pozor, komunikovali jsme spolu přes chat.

 

*

 

Později na tréninku z nás trenér Matějka chtěl opět vymáčknout duši. Běhali jsme jak debilové – trenér se zaměřoval na zlepšení dynamiky v nahrávkách a střelách na branku.

„Jste jak slimejší! Pohni Mikuláši! Co se ho bojíš, seber mu to Davide!“ Nechápu, jak může mít po našem drilování pořád nevyječený hlasivky.

 

Fyzickou zátěž zvládám bez problémů. Je to sakra taková zábava! Lítám s hokejkou sem tam - nejlepší je to v útoku! Kapky potu mi stékají po krku pod dres, kde to zatraceně lochtá.

V šatnách mezi sebou pořváváme postřehy – kdo co udělal blbě a co bylo naopak totálně cool. Ze sprch se line pára, co nese vůni všemožných sprchových gelů.

Cítím, že mám pekelně unavený nohy – svaly na lýtkách se mi ještě pod tím náporem jemně chvějou.

 

„Budeš u nás večer spát? Mohli bysme zapařit něco na playstnu.“ zazní mi Tomášovo hlas u ucha až sebou trhnu.

„Kámo ty vole, ty máš dneska štěstí na to, mě pokaždý vyděsit. Jsi jak duch.“ sám nevím, asi už jsem byl hlavou napřed někde jinde.

„Dneska nemůžu. Až vás hodím na zastávku, musím do kavárny, mám směnu.“

„A co zítra?“ nedá se lehce odbít Tomáš

„Kámo rád bych, ale už jsem slíbil, že pomůžu fotrovi na zahradě.“ je mi to nepříjemný, pořád je takhle odmítat. Tomáš pokrčí rameny a nadhodí poslední pokus.

„No a co v pátek večer? Nezašli bysme na jedno? David má volno, já taky...akorát ty jsi furt v zápřahu. Kámo nevím, jak to dáváš.“

„V pohodě. Tak mám auto, a to něco papá. Naši mi na to přispívat nebudou, když vás furt někam vozím.“ zasměju se.

V tom mi dojde, že na pátek zatím nic nemám. „Pátek by šel. Směnu mám až na konci víkendu.“

Je evidentní jakou má Tomáš radost. Vzhlédne k Davidovi, kterej zrovna loví druhou ponožku ze skřínky.

„Je to taaaaam!“ zvolá důležitě, poněvadž telepatické myšlenky a zvedání obočí ho neupozornilo.

„Super mantácí. Připravte se na krušnou sobotu.“

Tak to u nás prostě chodí – řekne se jdu na jedno a končí to kocovinovým stavem den následující. V případě Davida - je to pokaždé okno. Nakonec přijde čas, kdy vypnu.

 

*

 

Na směnu přijíždím s menším zpožděním. Moje vina to nebyla – hledat parkovací místa v centru je pain as hell. Stejně si nemusím dělat starosti. Usměju se na šéfa a až uvidí, jak jsou ze mě nové zákaznice - od nás ze školy – hotový, nabídne mi další směny. Triumf pro dva. Zajímalo by mě, koho uvidím na směně. Jsem docela utahanej a ne moc jistej, zda se cítím na kyselý vibrace jednoho pošuka.

 

Přejdu práh kavárny jménem Slunečnice. Tlumený šup od stolů – jak si zákazníci povídají - je všudypřítomný jako smrad kávy. Interiér je laděn do světlých barev a přírodních motivů. Dřevěné stolky na kovových nohách, nalakovaných na černo, velká okna mířená do vnitrobloku, kde při hezkém počasí otevírali terásku. Místy vkusně odhalené zdivo – šéf vždycky říkal, že je to kouzlo industriálních prostor. Zda-li zakrýval, že nemá na opravu, kdo ví.

 

Co jsem to říkal o vibracích? První! První co mě uvítá je pohled na Šimona opřeného pohodlně o bar, povídá si kolegyní – nejspíše Terkou - a něčemu se směje. To stvoření se umí něčemu smát? Jsem v šoku, proto znejistím v kroku a zřejmě doslova vyjeveně zírám na jeho roztáhlé koutky do stran a ne tvrdě semklou čelist. Nevydrží to dlouho.

 

Terka vypadá mile. Brunetka s vlasy spletenými do malého copánku, tvář tvaru srdce. Moc jsem o ní nevěděl. Se všemi jsem se tady vlastně bavil na povrchní přátelské rovině – až na jednu osobu. Ta jediná byl Šimon. A jediná osoba, která se tu s ním baví víc než ostatní, byla právě ona.

 

Právě jsem byl svědkem, jak do něj jemně drcla. Šimon zvedne hlavu mým směrem a z úsměvu je rázem tvrdá linka. Škoda, nebyl by tak nepříjemnej kokot, kdyby tam ten úsměv nechal. To by se mohl učit ode mě.

„Čau. Jdeš pozdě.“ znělo stručně – otravnej idiot. Na mě si ale tak nepřijdeš.

„Nazdárek bando, hned jsem u vás. Já vím, když se zpozdím hned je tu míň legrace co? To víte, zaparkovat tady je stra...“ ani jsem to nedořekl, když mi ten podělanec skočil do řeči.

„Super, to víš že jo.“ chladně vystřelený. Tenhle týpek kdyby hrál florbal, podal bych si ho na hřišti jak malinu!

 

Usměju se, co nejvíc přátelsky ze mě jde. Projdu kolem nich za bar – směr šatny pro personál. Jestli mi to nehodláš usnadnit, nebude to lehký ani pro tebe Šímo.