Hvězdář a Venuše - první setkání

Před spoustou let, kdy ještě nadpozemské bytosti měly naprostý přístup na zem lidí, žil jeden muž, kterému lidé říkali Hvězdář. Byl to trochu poustevník, měl chajdu na kopci nad městem, kde přes den spal a v noci pozoroval hvězdy.

Lidé si ho vážili a král pro něj často posílal, aby od něj čerpali jeho rádci.

Toho času na zem také přicházely duše hvězdných bytostí. Lidé je tu ale nevítali s nadšením, protože si neuměli osvojit jejich zvyky a zákony, byli zkrátka nelidští a většinou rádi zabíjeli.

Hvězdář ale nebyl jeden z těch, kdo by se Hvězdných duší bál, a proto byly jeho znalosti lidmi tolik ceněné.

Každý měsíc, když si ho král zavolal, smotal své poznámky do tubusů a vydal se do velkého sídla svého pána. Byl to jediný čas, kdy opouštěl svůj domov a sestupoval mezi běžný lid.

Pokaždé pak poslíčky nechal, aby mu zanesli jeho práci k domu, a zastavil se ve zdejší knajpě, aby požil také něco, co jeho mysl osvěží.

Jednoho dne si tam popíjel svůj půllitr piva, když od vedlejšího stolu zaslechl, jak se dva muži mezi sebou baví.

„Byla to žena, to mi věř, vzala dýku a bodla mu ji přímo do krku, všude bylo spoustu krve, kdyby si to viděl, nic otřesnějšího jsem jakživ ještě neviděl.“ Zapil to rychle chlazeným pivem a ten druhý mu na to odvětil.

„Ženský, no, však jsou to stvoření, které tě přivedou jen k šílenství a v horším případě i smrti.“

„Pche,“ paštil ten druhý do stolu, „Vsadím dva zlatý, že to ženská nebyla, ale jedna z nich.“ Ukázal hlavou na Hvězdáře, protože se na něho díval.

„Tak co nám povíte o těch hvězdných potvorách? Víte něco o té krásné ženské, která vraždí každého chlapa jen se na ni podívá?“ Rozřechtali se, protože měli upito, ale Hvězdář se jen zamračil a nic neřekl.

„Co ti řekly ty tvoje hvězdičky?“ Provokoval ho, on se ale jen zvedl, protože měl už své vypito, a šel k baru zaplatit.

Když platil, hospodský mu jen vlídně řekl: „Nevšímejte si jich, jsou to zdejší nasávači.“

„To mě nikterak netrápí,“ přiznal Hvězdář a hospodský jen pronesl: „Nojo, hvězdička nám zase řádila, poflakuje se v noci po venku a pak se diví, že se na ni chlapy lepí jako vosy.“

Hvězdář vypadal, že ho skoro nevnímá, takže když odpověděl, zůstal koukat jako puk.

„Ona není člověk, nezná lidské zákony a pravidla, navíc Venuše je krutá hvězda zkoušená svým vlastním osudem.“ Pak už se jen rozloučil a pomalu odešel z knajpy.

Kráčel pomalu směrem ke své chajdě a práci, ale už se začalo stmívat, když došel za hranici města a všiml si záře. Nesvítila však na nebi, ale dole u vody.

A pak ji uviděl. Stála na břehu, překrásná, měla plavé vlasy a kůže se jí třpytila. I přesto, že Hvězdář každý den pozoroval hvězdy s pravou hvězdnou bytostí, se ještě nesetkal – tohle bylo poprvé.

Došel pomalu až ke břehu, aby se na ni podíval zblízka. Ale jen co byl metr od ní, tiše zahřměla:

„Už ani krok, nebo zemřeš, dnes nemám dobrý den.“

Hvězdář si všiml její ruky – měla v ní dýku zbrocenou krví. Běžného člověka by to vyděsilo a vzal by nohy na ramena, ale on ne.

„Ty si Venuše, je to tak?“

Pomalu se otočila, aby se na něj podívala, protože ji poprvé někdo oslovil jejím jménem.

„Hvězdář,“ podotkla překvapeně, když ho spatřila.

Došel blíž ke břehu, ale ona sebou jen cukla a zvedla dýku do vzduchu.

„Klid, nechci ti ublížit.“ Zvedl prázdné ruce a ona jen nejistě couvla.

„Znám tvé chráněnce, tvé rodiče Síriuse a Vegu.“

„Co chtějí!?“

„Jen aby si byla v bezpečí.“

Venuše se jen zasmála. „Já nejsem v bezpečí nikde, ani na zemi, ani na nebi.“

„Někdo ti snad ublížil?“ zareagoval Hvězdář okamžitě a ona jen stroze řekla: „Ublížil? Co to znamená?“

„Třeba když tě někdo uhodí a bolí tě to, nebo když ti muž udělá něco, co ti není příjemné.“

Hvězda se na něj zadívala a zdálo se, že přemýšlí.

„Možná,“ řekla nakonec a jen odvrátila obličej, zadívala se opět do dálky, kde zapadalo slunce.

„Venuše, pojď se mnou, neublížím ti, u mě budeš v bezpečí.“

„To říkají všichni muži, jak hvězdy, tak lidé.“

„Já vím, ale já jsem Hvězdář. Znám vaše duše a vím o tobě víc než ostatní, dám ti mé slovo, že se ti nic nestane.“

Změřila si ho pohledem, jako by váhala, ale nakonec krátce odvětila: „Dobře.“

A tak ji vzal Hvězdář sebou do své chajdy. Tam ji dal nové oblečení a očistil její dýku, kterou bezpečně uložil ve sklepě, a tak Venuše od té doby žila u Hvězdáře. On ji učil o lidech a ona jeho o Hvězdách.

Byl to hezký čas, do doby, než se do sebe zamilovali…

Venuše to hned na Hvězdáři poznala, a když se Hvězdář šel podívat do sklepa, zda se její duše změnila, byl zhrozen, protože dýka byla pryč.

Nejprve se zhroutil, protože jeho láska k ní byla upřímná a věřil, že by její duše mohla najít klid, ale omyl byl pravdou.

Nicméně bez ní už žít nechtěl, a proto ten večer přišel do světnice a s Venuší se miloval.

A bylo to krásné, až božské, že zapomněl na to, co má v úmyslu.

A když pak vytáhla dýku sedíc na jeho klíně, nebránil se.

„Do toho,“ řekl.

Ona s rukama napřaženýma zastavila. „Braň se, nebo to udělám, proč se nebráníš?“ Začaly ji slzet oči.

A on jen řekl: „Protože má láska k tobě mě úplně pohltila, nechci bez tebe žít.“

Jenže Venuše nebyla člověk, kterého by emoce zastavily, a tak její ruce klesly – Hvězdáře usmrtila.

Teprve až poté propadla v žalostný pláč a prosila hvězdy vzdálených galaxií, aby z ní uděla

ly člověka, aby nemusela žít s tou krutostí v sobě.