Adrianin odvážný kousek

Adrianin odvážný kousek

Adriana vyšla ze studia a ztěžka se svalila na zadní sedadlo studiového služebního vozu.
Měla za sebou téměř čtyřhodinové natáčení reklamy na tělový krém, při kterém neurotický režisér, který pořádně nevěděl, co vlastně chce, neustále komandoval celý štáb i účinkující.
Strašně se už těšila na vanu…
Adriana byla úspěšná modelka.
Už jako dítě měla neobyčejně hezkou tvář, a tak za sebou měla coby dětská hvězdička i několik epizodních rolí ve filmech.
Jak dospívala, její krása se ještě více zvýraznila, a tak už od svých patnácti let pracovala jako profesionální modelka.
Za svou kariéru procestovala několik exotických zemí a poznala i mnoho mocných a bohatých mužů.
Teď jí bylo 27 a musela začít uvažovat, co bude dělat dál… Život modelek, stejně jako baletek, je sice vzrušující, plný obdivu a luxusu, ale je nesmírně krátký!
Profesionální kariéra začíná už v patnácti a končí před třicítkou…
A kromě existenčních starostí měla navíc i ty obyčejné a soukromé…
Před týdnem zažila poprvé ve svém životě situaci, která ji zaskočila.
Poprvé se setkala s tím, že ji nějaký muž nechtěl! Bylo to pro ni tak moc urážlivé…
Tehdy právě neměla žádné závazky, a tak nasedla do svého mercedesu a jela nahodile, kam ji cesta vedla.
Byl to její nejoblíbenější způsob odpočinku…
Po dvou hodinách ji stále se zhoršující silnice zavedla až do podhoří Šumavy.
Schovala své SUV za první keř, vytáhla Gemmu a dychtivě vyrazila nejkratší cestou k hustému lesu.
Našla si příjemné místo, kde rozbalila karimatku a utábořila se.
Na podobných výletech čerpala energii.
Navzdory svému lukrativnímu povolání totiž skrytě nenáviděla pozlátko, snoby a luxusní večírky.
Vyrostla na vesnici, rodiče byli stále v zaměstnání, a tak se na její výchově nejvíce podepsali děda s babičkou.
Své dětství prožívala tak, že se prala s kluky a lezla do cizích zahrad přes ploty.
V patnácti se kvůli své kariéře musela i s rodiči přestěhovat do Prahy, ale láska k vesnickému prostředí v ní přetrvala…
Užila si osamocena v hustém lese příjemné odpoledne, ale před večerem se obloha zatáhla a přiřítil se doslova hurikán!
Předpověď počasí nic takového nehlásila…
Plánovala, že přespí pod širákem.
Do její 50litrové Gemmy se stan nevešel, a tak se jen zabalila do pláštěnky a vmáčkla se pod nízké větve smrku. Přesto byla okamžitě mokrá skrz naskrz!
Snažila se zavrtat blíže ke kmeni, ale příliš to nepomohlo.
„Ale, lesní víla! Já věděl, že v tomhle lese určitě žijou,“ ozvalo se kdesi mezi stromy.
Z lesa se vynořil chlapík v džínové košili.
„Hele, vílo, není to pod tím smrčkem trochu moc vlhký?“
„Jenom trochu, ale my víly jsme na to zvyklé. Žijeme v lese celý život.“
„Ale kdybyste se přece chtěla přesunout do sucha, bydlím kousek odsud.“
Bleskově ho odhadla a rozhodla se, že mu může věřit.
„No, do sucha bych se přesunula ráda. Ale přece nepůjdeme v tom dešti lesem. Měla bych mokré i to, co mám dosud suché.“
„Nepůjdeme pěšky. Pojedeme autem.“
„Tímhle lesem žádné auto neprojede.“
„Moje ano.“
„Jak to, že můžete jezdit po lese autem?“
„Protože ten les je můj.“
Během rozhovoru spolu došli k monstróznímu terénnímu Fordu. Muž jí galantně otevřel dvířka.
Obratně se s vozem propletl mezi stromy a vjel na lesní cestu.
„Štěstí, že jste jel náhodou kolem.“
„Nebylo to náhodou. Myslíte, že o tom vašem SUV, schovaném za keřem, nevím?
Byl bych věru špatný hospodář, kdybych nevěděl, co se v mém lese děje. Co jste tu vlastně chtěla?“
„Vyčistit si hlavu.“
„Tak to jste na správném místě.“
Vůz se vynořil z lesa a před Adrianou se rozevřel tak okouzlující výhled, že až údivem vyjekla.
Před nimi se prostíralo malebné údolí rámované temným lesem.
Na úbočí stál hotel. Byla to bílá nízká budova obklopená dřevěnými sruby. V budově byla restaurace s barem a sruby sloužily pro ubytování hostů.
Sruby od sebe byly navíc odděleny vysokým živým plotem, který připomínal zahradní bludiště, takže každý z hostů měl své soukromí.
Muž zaparkoval svého Rangera před hlavní budovou a vedl ji k jednomu z bungalovů. Adriana si po cestě všimla, že před některými z nich je postavený stožár, ze kterého visí tenká šňůra, na níž je dole připevněný volejbalový balon.
„Co to je?“ zeptala se zvědavě.
Její hostitel se usmál.
„To je moje pýcha. Žádný z hotelů v okolí nic podobného nenabízí.
Jmenuje se to Bari-Ball. Je to hra, která pochází z Kanady. Ale mimo Kanadu není příliš rozšířená. Dozvěděl jsem se o ní ještě jako kluk z jedné dobrodružné knížky.
Není nic lepšího na protažení páteře pro někoho, kdo celý den musí sedět v kanceláři. Po čtvrthodině této hry vás nejméně celý týden nebudou bolet záda.“
Došli ke krajnímu ze srubů.
„Tenhle je právě volný. Je tam sprcha i župan. Asi jste zvyklá na větší pohodlí, ale snad vám i tenhle prostý přístřešek bude stačit. A mimochodem, jmenuji se Radek.“
„Těší mě, Adriana.“
„Vidím, že svůj proviant jste zanechala v lese, takže se chci zeptat, jestli si se mnou dáte večeři?“
„Vzhledem k tomu, že jste vlastně můj zachránce, tak si s vámi dám večeři moc ráda.“
„Fajn. Stavím se tady v osm.“
Víno bylo opojné, hudba byla romantická, večeře byla skvělá a její společník byl vtipný, takže se Adriana ani příliš nedivila tomu, že se ráno probudila v jeho posteli…
Ale ke svému úžasu se v ní probudila sama a na vedlejším polštáři ležel místo Radka jen nějaký lístek.
„Musel jsem už jet něco si zařídit. Auto máš před budovou. Dal jsem pokyn v kuchyni. Ještě před odjezdem se tam zastav na snídani, kterou tam máš přichystanou.
Líbám, Radek.“
Četla ty řádky znovu a znovu. Nemohla pochopit, že jen tak od ní odešel. Od ní!
Všichni muži, s kterými se vyspala, vždy žadonili, aby se s ní mohli znovu vidět…
Ráda by si ten příjemný večer s ním někdy zopakovala a nebylo jí vůbec jasné, proč on o to nestojí!
A navíc si musela i upřímně přiznat, že tak vzrušující noc snad ještě nezažila.
Náhle vešel do pokoje.
„Zapomněl jsem tu mobil. Měj se hezky a nezapomeň si dát tu snídani. Já už musím jet.“
„Počkej! Jak si nastartoval moje auto, když si ho přivezl?“
„Jak asi? Normálně klíčkama. Vzal jsem si je z tvé tašky.“
„Ty ses mi hrabal v tašce?“
„Kdybys k tomu autu měla jít pěšky, v těch tvých běloučkých teniskách Lacoste, mokrým lesem, tak než bys ho našla, měla bys je pěkně zabahněné. Myslel jsem, že mi budeš vděčná.“
„A co dál?“
„Jak dál?“
„S námi.“
„Nic.“
„A to mi povíš jen tak?“
„Podívej, na přesně takovou jako jsi ty jsem kdysi dojel!
Zůstal jsem bez peněz, jen se spoustou dluhů, zatímco ona zmizela i s mými úsporami, kdesi v Karibiku.
Bylo zatraceně těžké jít potom dál.
Teď tady řídím ten svůj hotel a když mám volno, tak se svobodně toulám po těchto nádherných lesích.
Nikdo mě neomezuje! Takže jsem takhle spokojený a nikoho k sobě nehledám.“
„Ale to je pěkně ubohé sebelitování!“
„A co bych tady s tebou asi tak dělal? Jsi holka z města a holky z města se sem nehodí. To nejsložitější, co dokážete samy zvládnout bez chyby, je oholit si nohy a nalakovat si nehty!
Ale já žiji úplně jinak.“
„A jak jinak?“
„Například kousek odsud je zatopená pískovna a v ní jsem nedávno zahlédl kapitálního sumce. Nikdo jiný než já o něm neví.
Asi se tam dostal, když se po jarním tání zvedla hladina řeky a část vody do pískovny přetekla. No a za čtrnáct dní budu mít narozeniny.
A už teď mám přesně naplánováno, jak je parádně oslavím.
Půjdu tam, chytím ho a přinesu našemu kuchaři, který mi ho skvěle připraví.
Tak takhle si tady žiju. Podle svého!
Ale půjdu na něho sám, protože ulovit sumce není vůbec snadné. A musíš tam pak sedět u vody mezi komáry, třeba i tři nebo čtyři dny, než ho dostaneš.
To, jestli ti zabere nebo ne, totiž nejde nijak dopředu naplánovat.
No a dovedeš si představit holku z města, holku jako jsi ty, která by tam ty tři nebo čtyři dny vydržela sedět se mnou?
A to jen kvůli nějaké blbé rybě?
Hele, jednou jsem na ryby vzal tu svoji bývalou. Vydržela tam se mnou sedět přesně deset minut. Pak mi řekla, že jí dřevění nohy a že jí koušou komáři.
No a prostě odešla domů a mě tam nechala. A já zamilovaný vůl jsem si potom ještě vyčítal, že jsem ji vystavil takovým tvrdým podmínkám.
Půl roku na to vybrala moje konta a pláchla někam do tepla pod palmy.
Já ani nevím, proč se ti s tím vším vlastně svěřuju. Snad proto, že ten včerejší večer byl tak strašně příjemný.
Ale teď už je ráno! Už je jiný den a my se oba musíme vrátit do svých světů. Do světů, do kterých oba patříme a ve kterých se vyznáme. Takže ti přeju šťastnou cestu do tvého světa.“
Sotva Radek domluvil, tak hned, jakoby se za svou zpověď styděl, zmizel na chodbě.
Za okamžik už Adriana slyšela, jak pod oknem startuje auto.
Tváře jí hořely studem i rozpaky. Něco takového se jí ještě nikdy nestalo.
Každý muž, se kterým se vyspala, vždycky chtěl, aby se s ním znovu sešla!
Ve spěchu naházela věci do tašky, vyšla ven, nastoupila do svého auta a bez otálení odjela.

- X -

Adriana si slastně hověla ve vaně, ze sklenky popíjela víno a přemýšlela o Radkovi.
Náhle její tvář zalil úsměv.
Plán, který už týden osnovala v hlavě, konečně dostal konkrétní obrysy.
Najít pískovnu nebylo těžké.
V hlavě se jí detailně vybavilo vše, co ji kdysi její děda učil o rybaření.
Takové dobrodružství se jí líbilo! Tahle drsná přírodní scenérie byla tak vzdálená stereotypu jejího povolání…
Nejprve si musela obhlédnout terén a najít pravděpodobné doupě sumce.
Lov na sumce je vlastně podobný lovu na krokodýla. Obě zvířata jsou predátoři, kteří nemají přirozené nepřátele, a obě mají i podobné zvyky.
Obě doupě pod vymletým břehem nebo za stromem padlým do vody.
Sumci navíc milují i potopené domy. Když se napouštěla Slapská přehrada, stoupající voda zatopila trampské chaty stojící na úbočích kopců.
Krátce na to tahali rybáři jednoho sumce za druhým z těch míst, kde dříve stály chatové osady, protože v potopených chatách se sumci s oblibou usazovali.
Tady tahle možnost nebyla, a tak se musela poohlédnout po přírodních úkrytech.
Obcházela pískovnu a hledala vhodná místa.
Našla celkem čtyři, která se jí zamlouvala… Teď už jen musela zúžit výběr.
Nejvyšší pravděpodobnost ulovení sumce obvykle dává lov na živou rybku. Ideální je váha od 300 do 700 gramů.
Do rybky se bodne trojháček a rybka se vhodí do vody. Až se rybka vyčerpáním přestane ve vodě pohybovat, strhne se z trojháčku a použije se nová…
A tak se to dělá tak dlouho, dokud se sumec nechytí.
Tato návnada sice zaručuje nejvyšší pravděpodobnost úspěchu, ale Adrianě byla tato metoda naprosto odporná.
Na volbu návnady je ostatně času dost a dost. Teď je potřeba zúžit výběr místa.
Z auta vytáhla autochladničku se zvířecími vnitřnostmi.
Rozdělila je do čtyř hromádek, přivázala na dlouhé nitě a vhodila do vody na všech čtyřech místech, kde předpokládala sumcův brloh.
Teď už musela jen čekat do rána, protože sumci vyrážejí za potravou v noci.
Druhý den ráno nedočkavě sešla k vodě, aby si prohlédla návnady.
Tři byly na svém místě, ale ta čtvrtá zmizela a nitě byly zpřetrhané.
Našla správné místo!
Nikdo dosud nevysvětlil, proč, ale sumcům stoupá apetit během nocí, kdy se mění tlak.
Ideální je doba před příchodem deště či bouřky.
Podívala se do mobilu na počasí.
Paráda! Déšť je hlášený na pozítří. Dost času na přípravu!
Následující večer vyrazila vzrušená Adriana na svůj dobrodružný lov!
Nedovedla si představit, že by vbodla háček do něčeho živého, a tak po poradě v obchodě s rybářskými potřebami zvolila jako nejvhodnější návnadu přesnou gumovou napodobeninu kachněte se dvěma třpytkami po stranách.
Mladý prodavač, který na ni mohl oči nechat, se jí zapřisáhl, že nic lepšího si nedovede představit…
Snaživý mladík, který chtěl nákup co nejvíce prodloužit, aby ji tak co nejdéle mohl vychutnávat pohledem, ji na tento první samostatný lov vybavil přímo přepychově!
Rozložila si na břehu pohodlné křesílko a vedle postavila termosku se silnou kávou.
Pak roztáhla svůj zbrusu nový prut, umístila ocelový trojháček do kachněte a návnadu vhodila do vody.
A teď ji čekalo nekonečné noční čekání, které mohlo trvat až do rána…
Znepokojeně pohlédla na oblohu. Zdálo se, že déšť přijde dříve, než hlásili…
Byla horká letní noc, kdy na nebi zářily tisíce hvězd a okolní krajina lákala k romantickým procházkám.
Hodina za hodinou pomalu ubíhala…
Adriana chvíli seděla ve svém rybářském křesílku a chvíli netrpělivě přecházela po břehu sem a tam.
Uvědomila si, že rybaření asi nikdy nebude patřit k jejím oblíbeným koníčkům…
Noc se nekonečně vlekla. Podívala se, kolik je vlastně hodin.
„Páni, budou čtyři! Co nevidět začne svítat…“ Přemáhala ji už ospalost.
Proč se vlastně nevykoupat, vždyť je tak vlahá noc?
Vysvlékla se do naha a vkročila bosá do vody. Chladila a načisto ji zbavila ospalosti.
Sotva udělala prvních pár temp, spustil se nečekaný prudký liják.
„Tady je takové počasí asi normální,“ napadlo ji.
Když plavala zpět ke břehu, všimla si, že se prut vysmekl z vidlic a klouže volně po hladině.
„Teda, já jsem ale extrovní blbka!“ nadávala v duchu sama sobě. „Ještě, že nejsem blondýna!“
On měl pravdu. Nepoužitelná dámička z města. A to nejsložitější, co zvládne, je oholit si chloupky na nohou a nalakovat si nehty!
Rychlými tempy se v prudkém dešti pustila za odplouvajícím prutem.
Když ho konečně dostihla, vynesla ho na břeh. Zapřela se patami pevně do země a silně rybu zasekla.
Musela to stihnout dříve, než sumec přijde na to, že ulovila jen nepoživatelnou návnadu.
Povedlo se jí to doslova v posledním okamžiku!
Polapená ryba mocně zabrala.
Překvapenou ženu to shodilo zpět do vody. Nečekala, že sumec může mít až takovou sílu!
Začala panikařit. Měla pocit, že přecenila své síly.
Nahá, vyděšená žena teď už bojovala o svůj život!
Snažila se dostat na zem, ale chycená ryba ji táhla opačným směrem, na volnou hladinu.
Pojistku na navijáku měla zapnutou. Vlasec se nemohl volně odvíjet.
Jak zoufale kopala nohama, vytvořila na něm mimoděk smyčku, která se jí utáhla okolo levé nohy.
Navíc se ryba instinktivně snažila ponořit ke dnu, protože se tam cítila bezpečněji.
„Přestaň hned panikařit, ty blbá a vylízaná městská krávo, nebo tady v téhle romantické zátoce zařveš!“ křičela sama na sebe, a bylo jí úplně jedno, že jí voda přitom natéká do úst.
Z posledních sil se nadechla a potopila se za obrovitou rybou, která stejně jako ona ze všech sil bojovala o svůj život.
V tomhle okamžiku se v noční zátoce odehrávalo to nejstarší drama ze samého úsvitu věků.
Dva tvorové se utkali v souboji o život. Přežít mohl jen jeden z nich. Šance byly vyrovnané!
Sumec mohl vážit asi třicet kilo. Ona měla dvakrát tolik – vážila 58 kilogramů.
Ale sumec byl ve svém přirozeném prostředí a dokázal to, co ona nedokázala: dokázal dýchat pod hladinou. A ona navíc měla nohu omotanou vlascem, který ji stále více stahoval dolů!
Věděla, že má jen tenhle jeden pokus. A žádný druhý už nebude.
Mocnými tempy plavala za ním, aby uvolnila napnutý vlasec.
Rvala ho z nohy svými pěstěnými nehty, ale vlasec byl pevně zaříznutý do kůže.
Znova a znova se nehty snažila dostat pod něj. Přitom se její plíce zoufale dožadovaly životadárného kyslíku.
Další pokus a zase nic. Už musela nahoru, už neměla žádný vzduch.
„Ku*va! Ku*va! Ku*va!“
Už naposled silně zaťala nehty pod vlasec. Ucítila bolest, protože ji zajely hluboko pod kůži, ale čert to vem.
Konečně se jí podařilo zachytit ho nehty! Nadzdvihla ho i s kusem své kůže a přetáhla přes patu.
Byla volná! Teď rychle nahoru.
Hlavou proťala hladinu a nemohla se nabažit pocitu, že může zase volně dýchat!
Ani nevěděla, jak dokázala uvolnit pojistku. Vlasec se začal volně odvíjet, jak ryba stále klesala ke dnu.
Pevně uchopila prut a z posledních sil zamířila ke břehu.
Déšť proměnil pevný břeh v kluzký bahnitý sráz.
Po čtyřech se ztěžka drápala nahoru. Když se konečně dostala na rovinu, svalila se bezmocně na záda a namáhavě oddychovala.
Nahými zády ležela na kamení a na vystouplých kořenech, které se jí zarývaly do žeber. Prudký liják jí přitom dopadal na tvář a stékal do pootevřených úst.
Několik minut ležela bez hnutí a jen její srdce bušilo jako o závod!
Až po chvíli se jí podařilo posadit.
Uvědomila si, že až teď začíná to nejtěžší.
Když našla svůj prut, který zůstal zachycený ve křoví těsně u vody, posadila se na plochý kámen, zaklesla paty o vystouplé kořeny a opatrně navíjela odmotaný vlasec.
Několik metrů to šlo volně, ale pak narazila na odpor!
Prut se v jejích rukou prudce zmítal a vlasec se opět začal odvíjet opačným směrem.
Za děsivé lesní bouře, lámající větve a bičující tělo prudkým lijákem, začalo další dějství osudové bitvy člověka a zvířete.
Sotva o několik metrů přitáhla vlasec, hned v příštím okamžiku si stejný díl vzal sumec zpět.
Vzájemné soupeření trvalo snad celou hodinu.
Nakonec se však vůle člověka ukázala silnější a na hladině se konečně objevila široká rybí hlava!
Žena pomalu slezla do vody a snažila se ho celého vytáhnout na břeh.
V mělké vodě se při zápase přes sebe prudce převalovali a přitom se jí celý obličej pokryl blátem. Slizké bláto se dostalo i do zubů.
Čím víc se ho snažila vyplivnout, tím víc jí ho znovu cákalo do úst.
Po žádném ze sexuálně-kokainových večírků, který kdy absolvovala, nebyla ještě nikdy takhle vyřízená!
Nakonec se jí ale podařilo svého protivníka dostat celého na břeh.
Sumec už toho měl taky dost, a tak jen nehybně ležel a sem tam pohnul ocasem.
Využila jeho chvilkové apatie a opatrně mu odstranila háček z obrovité tlamy.
Z promočené tašky vytáhla Jachtlak, voděodolnou barvu, kterou se natírají lodě, a tenký štětec.
Původně plánovala, že do hodiny sumce snadno chytí, lehce ho vytáhne a napíše na něj svůj vzkaz:
„To, co dokážeš ty, to zvládne holka z města taky.“
A pak ho hodí zpět do vody.
Ale zážitek z této noci její plán rozmetal v prach.
Namalovala na sumce srdce a přidala i své telefonní číslo.
Pak napsala zcela jiný vzkaz:
„Sumce jsem pojmenovala Lojzík. Ať tě ani nenapadne ho sníst! Je to moc milej kluk. Za tu dobu, kdy jsme spolu v noci laškovali, jsme se dost sblížili.
A díky němu mi došlo, které věci jsou v životě podstatné a které malicherné. A taky uznávám, že jsi měl pravdu.
S dokonalou úctou, Adriana.“
Když s psaním skončila, z posledních sil svalila rybu zpátky do vody.
Sumec se převalil, aby se dostal dál od břehu. Pak máchl ocasem a zmizel v hlubinách.
Adriana ztěžka sešla na mělčinu a posadila se do vody. Chtěla si ze sebe setřít silné nánosy bahna.
Ale ruce jí bezvládně klesly do klína. Tělo už vypovědělo poslušnost!
Teď, když bylo po všem, u ní naplno propukl klasický posttraumatický syndrom z faktu, že mohla v noci přijít o život.
Z očí jí vytryskly slzy a prorážely si dvě čisté cestičky na zabláceném obličeji.
A právě v tu chvíli bouře ustala jako když utne.

- X -

„Recepční ti sem právě před chvílí položila nějaký dárek, který u ní pro tebe kdosi nechal,“ upozornila Adrianu hned po jejím příchodu její kolegyně Lucie, se kterou se Adriana dělila o šatnu.
Lucie přitom ukázala směrem k jejímu stolku, na kterém ležela zabalená krabička převázaná mašlí.
Muži často v recepci modelingové agentury nechávali pro modelky různé dárky, nebo kytice, ve kterých byla vždy vetknuta kartička s pozváním na rande.
Ti šetrnější pak v recepci obvykle nechávali jen kartičku s pozváním, ale bez kytky.
„Jestli to zase nebude krysa,“ rozvažovala Lucie, „já už jsem letos dostala dvě.“
Kromě dárků totiž modelkám často přicházely i všelijaké vulgární texty nebo vzkazy s různými výhrůžkami.
Výjimkou nebyly ani krabičky, ve kterých byla otrávená krysa.
Podobné „dárky“ většinou přicházely od různých podivínů – od čtyřicetiletých paniců, kteří se nedovedli seznámit se ženou, nebo od žen okolo padesátky, které kvůli jiné ženě opustil manžel, a ony se už ve svém věku nemohly s nikým seznámit. A tak zatrpkly a tímto způsobem si chtěly alespoň trochu ulevit.
Adriana rozvázala mašli a opatrně nadzdvihla víko.
Když nahlédla dovnitř, spontánně se rozesmála. Okamžitě uhodla, od koho to je.
Vyndala předmět, který byl uvnitř, a rozložila ho na stolku.
„Vždyť je to nafukovací žralok, takový, se kterým si hrají děti na koupališti,“ žasla Lucie.
„Co má jen tohle znamenat?“
„To hned uvidíš!“
Adriana žraloka nafoukla a pootočila ho tak, aby si mohla přečíst nápis na jeho boku.
„Lojzíka jsem pustil a on si teď spokojeně užívá svobody.
Co kdybychom o víkendu začali znovu a lépe?“
„Hele,“ dotírala zvědavě Lucie, „a nezve tě ten dotyčný takhle náhodou na rande?“
„No, nejsem si úplně jistá, ale myslím si, že ano.“