Pouštní tanec

Pouštní tanec

Stojí proti sobě. Nohy po kotníky zabořené do písku. Duny se táhnou do nekonečna a do všech směrů. Zkamenělý oceán.

Pozoruje ho. Sedí naproti ní. Usrkne horkého čaje. Je horký příliš. Spálí si jazyk. „Sakra.“ Zakleje.

„Bolí to moc?“ Zeptá se.

„Ne dobrý.“ Zavrčí. Jakoby to už nebylo o tom čaji. Ale o čem teda.

„Hele, Ester, já už takhle nemůžu dál. Pořád jsem si něco namlouval, ale…“

No tak, pomyslí si, dořekni to už. Tentokrát to dořekni.

„Já…“ Ty jeho ztracené oči mu zvlhnou. Jen nepatrně, ale ano. Nenamlouvá si to.

„Romane…Do háje, tohle už se nedá. Nemůžu už takhle dál. Ničí mě to. Vyčerpává mě to.“

„Promiň, já, na to nemám..Hele co by na to řekla Eva. A Jakub? Kurva, je to kámoš.“ Hlesne. Ze šálku se ještě kouří, když za ním zabouchnou prosklené dveře.

Ester vidí před očima Evu, jeho manželku, zestárla nějak moc rychle. Bývala to krasavice. Teď už si nevěří. Zato on nezestárl, vypadá pořád dobře. Příliš dobře. Bohužel. Škoda, kdyby byl tlustej a plešatej, bylo by to všechno jednodušší.

Vidí zdálky jak přicházejí. Nohy v naleštěných lakýrkách se noří do rozpáleného písku. Jsou dva. Dvě černé siluety. Havraní křídla, obstarožní buřinky. Protáhlé stíny.

Když ho popadnou, každý z jedné strany, pěkně drsně a pevně, tak jak to umí jen oni, ztratí rovnováhu. Ani se nesnaží bránit.

Vlečou ho pouští, bosé nohy zanechávají v písku klikatou stopu, jako když se vedle sebe plazí dva hadi.

Dívá se za ním, dokud se neztratí na obzoru.

Je jí smutno. Za ní i za něj. Ten smutek je dlouhý a táhlý, zdá se nekonečný, jako zkamenělý oceán.

Každý den kontroluje telefon. Zpočátku pokaždé, když ho vezme do ruky, později několikrát za den a nakonec to vzdá. Je v tom určitý druh dočasné úlevy. Obalí se stereotypem, ale tak nějak to není úplně ono. Je to jako ošklivý svetr. Hřeje, ale člověk se v něm necítí dobře. Má dojem, že na něj všichni zírají a nikdo to neřekne nahlas. „Nesluší ti to. Nesedí ti to. Nějak to není ono.“ Hlavně že mi není zima, řekne si, ale nějak to není dost.

Sex s Jakubem je super, je dobrý milenec, něžný a pozorný. Často když šukají, myslí přitom na Romana. Jakub jí má rád. Je jí s ním dobře. Chodí spolu na procházky, povídají si, miluje ho. Ale, něco mu chybí, nějaký kus, takový ostrý, který má jen on. Roman. Ať chce nebo ne, ať jí to vyhovuje nebo ne. Prostě to tak je.

Pevnost v poušti. Vysoké hradby, mnohokrát dostavované. Zdálky by se mohlo zdát, že je to fata morgana, ale není. Je to realita. Bizarní stavba. Ošklivá a nemilosrdná. Chladná ale pevná. Zdá se nedobytná.

Protáhnou se s ním dovnitř ocelovou branou. Zaklapne se za nimi. On je napůl ve změněném stavu vědomí. Že by to přece jen byl pouštní přelud. Ne je to opravdové. Bezpečné a je tu tak zoufale sám.

Třese se, je mu zima, tady uprostřed pouště. Sestupují dolů, až k samým základům pevnosti. Neurvale ho upustí na chladnou zem kobky. Na ruce nasadí okovy. Jakoby zdálky slyší tupé údery. Bijí ho. Střídají se. Bílá košile je roztržená a potřísněná rudými cákanci. Je to pro tvoje dobro. Říkají oni, nebo já, nebo všichni tři dohromady. Změť hlasů. Křik. Jeho? Ne. On ani nehlesne. Jen si prokousne ret. Naučil se to už dávno. Ovládnout se. Mlčet. Poslouchat. Být neviditelný. Být neviditelný. Ano to je přesně ono. Když byl malý tolik si to přál. Ale nepodařilo se mu to. Ne zcela. Bohužel. Otec ho nakonec vždycky našel.

Mdloby. Žízeň. Rozpraskané rty. Mdloby. Žízeň. Rozpraskané rty. Musí odsud pryč. Alespoň než ho znovu najdou.

Napsal. Nemůže tomu uvěřit. Čte si to znovu a znovu. Chce se sejít. Jen ve dvou. Jen tak, kamarádsky, pokecat, projít se po městě. Na pohodu. Jasně. Nikdy to není na pohodu. Je to pokaždý stejný. Průser jako hrom. Zase přijde. Bude doufat a on zase uteče.

„Hele, řekl, Eva je s tím v pohodě, ví, že jsi jenom kámoška, ona mi věří.“

Jasně, řekne si, co jí zbývá. Já to Jakubovi neřekla. Radši. A proč ne, je přece jen kámoška. Dobře ví, že to tak není a ví, že on to taky ví, ale neřekne to a v tom je ten zakopaný pes. Páchnoucí a shnilý a rozkládající se tak, že to prostě nejde necítit.

„Připadám si hrozně osamělý.“ Vidí, jak to s ním lomcuje, jak se snaží zoufale se zachytit něčeho ve vzduchu, co už tam dávno není.

„I já.“ Řekne ona a naznačí něco co má být úsměv, ale vyjde z toho něco pokřiveného. Cítí, že teď se konečně jejich hlubiny, jejich tajemství můžou na okamžik protnout. A stane se to na zlomek sekundy. Chtěla by ho chytit za ruku. Chtěla by ho obejmout, utěšit ho, utěšit sebe. Ale nedokáže to. Bojí se, že by zase utekl. Možná nadlouho, na déle než obvykle, a to ona nechce. Jak dlouho ještě budou tancovat tenhle vleklý a zraňující tanec? On udělá krok k ní, ona se k němu přiblíží, on uhne, ona se přiblíží, on uhne…

Bojí se toho čekání. Připomíná jí to chvíle, kdy byla malá, kdy se potila pod peřinou strachy, aby zase nepřišla ta ohavná ježibaba co z ní stáhne tu ubohou ochranu a ona jí zůstane napospas. Jako když otevřeš škebli a pak jí vysrkneš. Sežereš. Zabiješ.

Čekala na matku, nekonečné hodiny, nemohla spát, ale ona nepřišla. Nikdy nepřišla. Nepřišel ani otec, aby jí zachránil. Zůstala jen ona, pot a strach.

„Proč mi nikdy neřekneš, co se ti vlastně stalo, když jsi byla malá?“ Zeptá se Roman. Zase jí čte. Přesně a nemilosrdně.

„Protože se stydím.“ Zašeptá. Ví, že on nesnáší, když mluví nahlas, když jsou mezi lidmi. Vlastně jí to vzrušuje, když jí takto kontroluje. Když jí napomíná. Konečně jí někdo vidí. Konečně na ní někomu záleží. Někomu tak nedostupnému jako je on. Jako byla matka.

A pak mu to řekne, ne všechno, ale hodně. A i tak to ze sebe souká, nejde jí to, drhne to. Zasekává se to v ní. Ještě nikdy to nikomu nevyprávěla. Očekává od něj pochopení, soucit.

On se namísto toho chvíli odmlčí a pak prohlásí krutě. „Hm, já myslím, že to co jsem zažil já, bylo o dost horší. Nezveličuješ to trochu?“

Probodne jí to jako dýka. Má chuť převrhnout židli a utéct. Tentokrát by to namísto něj udělala ona. Ale ne, neudělá to, namísto toho polkne a neřekne nic. Nechce ho ztratit. Nedokáže to. Raději spolkne to ponížení jako tolikrát předtím, vždyť to zná, vždyť je zvyklá, je naučená držet a pitomě se usmívat.

Jdou spolu přes most. Roman má tentokrát dobrou náladu. Vypadá tak nějak drsně a dominantně, to jí rajcuje. Vzrušuje jí tak, že raději všechno spolkne. Ale přece jen, nedá jí to. Sebere v sobě všechnu odvahu a zeptá se ho. „Přitahuju tě? Chtěl bys mě?“ A on se vesele usměje. „Hele, ty víš že jsem Evě párkrát zahnul, ale to víš to jsem jen trochu zazlobil, nic víc v tom nebylo, hele s tebou jsem hodnej, to je jiný…Ty seš kámoška, jako dobrá, to jo, ale já teď nic takovýho nehledám. Rozumíš?“

Ano rozuměla. Zase polkla. Chutnalo to jako krev. „Ty se mi ale líbíš Romane…Líbíš se mi tak, že už mě to vyčerpává, bere mi to sílu. Takhle už dál nemůžu.“

„No tak, Ester, je tu Jakub do háje, Eva, take it easy..“

Najednou toho měla dost. Tentokrát uteče ona. Před ním. Dokud nepřileze, dokud se nepřiplazí s prosíkem. Už ne. Takhle už ne. Otočila se a nechala ho stát uprostřed chodníku. Vysoká, hranatá postava, nasvícená pouliční lampou házela dlouhý stín.

Ležel na ledové podlaze svého osobního žaláře a třásl se zimou i vzteky. Ponížila ho. Odešla. Přes hruď se mu táhla hluboká krvavá rána. Bolelo to jako čert. Kurva, měla ho poslouchat, pitomá malá nána. Vyhovovalo mu to takhle. Nebo ne. Tady byl přece vždycky v bezpečí. Sám se sebou, nikdo mu nemohl ublížit. Jak to, že ona to dokázala. Dobře, ubližoval si sám, ale na to byl zvyklý, to měl pod kontrolou. Ale tohle, to ho rozzuřovalo k nepříčetnosti. Jakoby ho prokoukla, jakoby ho uviděla, jak tady leží, krvácející a slabý. Ne on nemůže být slabý, to by se rovnalo rozsudku smrti a na to oni čekají. Ti dva černí v buřinkách. Slyšel v hlavě to jejich odporné krákání. Chtěl taky zakrákat, ale namísto toho se z jeho hrdla ozvalo jen chraplavé zasténání. Stočil se do klubíčka a čekal, že si pro něj přijdou jako obvykle. Ale oni nešli.

Namísto toho se poprvé v životě rozplakal. Byla to první vláha v nekonečném písečném oceánu.

Čeka,l že přijdou, že ho zase budou bít, ale oni nepřicházeli. Jakoby ho najednou chránilo to, na co se nikdy nemohl spolehnout. Jeho vlastní slabost a křehkost.

Slyšela ho. Slyšela ten jeho chrapot, jeho volání, ale neodpovídala. Potila se pod peřinou, zalykala se zoufalstvím a strachem ale nešla za ním. Tentokrát musí přijít on. Ne ježibaba, ne matka, ne otec, ale on. Jedině potom bude mise splněna. Poprvé v životě nezůstane opuštěná a on poprvé v životě překoná svůj strach a vyjde ven, vyjde na světlo z temného bezpečí své pevnosti. Jako svobodný muž.

Vyšel ven. Kráčel sám. Bez okovů. Věděl, že mu jsou v patách, že ti černí ho pořád sledují, ale už se jich nebál. Vystoupal na nejvyšší dunu a rozhlédl se. Spatřil svou pevnost. Odsud shora se už nezdála tak mohutná. Otočil se a pohlédl směrem, kde tušil jejich oči. Poprvé je viděl jasně. Ten menší vypadal jako on, když byl malý a ten vysoký to byl jeho otec.

Duny se daly do pohybu. Zkamenělý oceán začal proudit.

Přitiskne jí ke zdi. Neurvale a hrubě. Na tohle celou dobu čekala. Cítí jeho dech na svých rtech. Tělo jí rozvibruje další vlna vzrušení. Kolikátá už. „Chci tě.“ Zašeptá. „Chci tě od první chvíle, co jsem tě spatřil.“

„A já tebe. Bála jsem se, že už nepřijdeš. Že nikdy nepřijdeš.“ Odpoví.

Skloní se k ní a přidrží jí bradu. „Už ani nesykni.“