Setkání s literárním hrdinou

Anotace: Taková kratší povídka do soutěže. Psala jsem o setkání s Petrem Panem a doufám, že se bude líbit. :)

Zkrátka normální den. Normální? Kde že. Bylo to něco mezi snem a skutečností. Kdo ví. Byla jsem v mém pokoji a psala jsem esej na počítači. Byla to složitá esej a já se přitom dívala na televizi. Byla tam pohádka, ale já jí nějak nevnímala. V tom mi někdo zaťukal na okno. To mi přišlo divný. Bylo asi deset večer a já bydlela ve třetím patře. Koukla jsem přes záclonu, ale nikoho jsem neviděla a tak jsem si řekla, že nejspíš šílím. Zase jsem se začala věnovat mé ne příliš slavné eseji.
A přišlo to znovu. Ťuk, ťuk. Znovu jsem se ohlédla směrem k oknu, které bylo otevřené pouze trochu, aby nebyla v domě zima, ale zároveň čerstvý vzduch.
Viděla jsem v okně chlapce, který vypadal nejmíň na šestou třídu. Zamával mi a já oněměla úžasem. Byl tam můj dětský hrdina. Okno se otevřelo a on prostě vplul dovnitř. Usmíval se na mě.
"Ty budeš Wendy, že ano?" zeptal se mě a pořád se usmíval. Trochu jsem se zamračila a natočila hlavu mírně na stranu, jako to dělávají ke filmu, když je někdo překvapí. A to já byla. Velice.
"Jo jsem Wendy, ale kdo jsi ty?" zeptala jsem trochu blbě a čekala jsem na jeho reakci. Kupodivu se nenaštval, ale vysekl dokonalé pukrle a já se usmála. Bylo to legrační.
"Mé jméno je Petr Pan." odpověděl mi zdvořile, když se dostal tělo do vodorovné polohy a ještě nakonec lehce sklopil hlavu.
"No jo já vím, že jsi Petr Pan." řekla jsem mu, když jsem se tak nějak vzpamatovala. To ho trochu zarazilo. Koukla jsem na televizi, kde zrovna běžela pohádka. Byl to hraný film s Jasonem Isaacem, který zrovna něco říkal hranému Panovi. Také to zpozoroval.
"Jsou o mě filmy?" podivil se překvapeně a usmál se.
"No jasně. Jsi docela oblíbený." potvrdila jsem mu. Zrovna běžela scéna, kdy Wendy dává polibek Petrovi a já se té scéně usmála. "To je moje nejoblíbenější scéna." řekla jsem z ničeho nic a celá rudá jsem koukla na Petra. Došel ke mně a chytil mě za ruku. Foukl na mě nějaký prášek a došli jsme k onu. "Já se nechci zabít." řekla jsem a bála jsem se.
"To nehrozí. Ne když jsem tady já, Wendy." odpověděl mi. "Mysli na něco hezkého a to tě vynese vzhůru." než to dopověděl už byl ve vzduchu. Vybavila jsem si tuhle chvíli a už jsem se vznášela vedle něho. Znovu mě chytil za ruku a táhl mě k obloze. A letěli jsme dál a dál, pryč až do rána.