Psáno srdcem

Pronásledována všudy přítomnou samotou, doprovázena svitem hvězd, naslouchala tichu noci hledajíce svou jedinou lásku. Ztracená v divokých uličkách života, odhodlaná bojovat do posledního dechu. Nevnímaje kolem poletující záchvěvy vzpomínek, kráčela dál v naději tou tmavou ulicí bezcitného města. I po tolika letech věřila, že slunce vyjde.
Okolní domy splývaly s nočním životem, ona však nic z toho nevnímala. Vnímala jen jeho přítomnost.
Rozvodněná řeka si vybírala svou krutou daň. Jediným bezpečným místem se stalo její srdce. Ovšem ne na dlouho…Spalující žár věčného ohně žádal více a více. Město lehlo popelem…Zbyla jen jedna, na cáry roztrhaná duše…
Pokoj vytapetovaný růžovou tapetou…nenávist, smutek, strach…dokonalá disharmonie celého okolí…nepochopení, vztek…nikde nikdo…jen prázdno vyplňující každičký kousíček její mysli…
Světlo?
Konec tunelu, začátek života? Úsvit nových dějin? Či něco naprosto nesmyslného? Kam jdeš?
Bolest v zádech je nesnesitelná, ovšem pocit volnosti je nepopsatelně krásný…Konečně má co chtěla…V tmavých uličkách života začalo svítat….