Dopisy matce

Anotace: Přeci jen jsem nezvládla ukončit to smutně... Naděje musí být... A snad vás moc neodradí ten přeslazenej začátek.

Malá Fatra, 27.7.1991
Ahoj mami,
vím, že to bylo možná trochu neslušné, jak jsme se včera s Ondrou vypařili brzy, ale bylo toho na nás oba už docela dost a taky jsme už spolu chtěli být sami. Navíc jsme museli dneska brzy vstávat, v pět jsme odjížděli. Tak Ti píšu, aby ses o nás nebála. Jsme v pořádku už na místě.
Je tady nádherně. Máme malý pokojíček s výhledem na jezero. Voda v něm je dost studená, ale jestli bude zítra takové horko, jako bylo dnes, jsem si jistá, že neodoláme.
Cesta sem proběhla v pohodě. Celou dobu jsme si s Ondráškem povídali. Chce mít pět dětí. Kluka, pak dvojčátka holky a pak dva kluky. Dobírala jsem si ho, že to bude muset zvětšit stáj, jestliže každé dítě bude chtít svého poníka.
Připadám sis s ním teď jako v době, kdy jsme spolu začali chodit. Jak ten čas letí. Už je to přes čtyři roky. Nikdy nezapomenu, jak mě se zlomenou nohou vezl do nemocnice, když mi tenkrát nedal přednost na křižovatce u Severky. Přes mé protesty naložil do své škodovky i moje značně pokroucené kolo, které už stejně nikdy nikdo nedal dohromady. Byl tak milý, když mi do nemocnice nosil kytičky, pořád se jen omlouval. Otázku na moji adresu jsem mu viděla na očích. Směju se, když si vzpomenu, jak jsme se jeden druhého styděli.
Teď jsme svoji. Maminko, já vím, že spolu budeme nadosmrti. Pletla ses, když jsi tvrdila, že nám to nevydrží ani půl roku. Ano, jsme oba tvrdohlavci, ale umíme si ustupovat. Pozná, když chci, aby mě přemlouval, pozná, když říkám ne a myslím ano. Já ho na oplátku umím včas přestat přesvědčovat o své pravdě. Rozumíme si beze slov. Teď jsem jeho a on je můj.
Už budu pomalu končit, za chvíli jdeme na večeři, tak tam tenhle dopis rovnou odnesu, ať Ti co nejdřív dojde. Mám Ti vyřídit moc pozdravů od Ondry, prý se nemáš o mě bát, že mě pohlídá. Pozdravuj doma a mějte se tam všichni hezky.
S pozdravem Aneta a Ondřej
*******
Malá Fatra, 28.7.1991
Ahoj maminko,
dneska byl báječný den. Celé dopoledne jsme se koupali v jezeře. Ondra se odmítl nechat namazat, tak si spálil ramena. Ale říká, že když mě má u sebe, že ho nic nebolí. Teď leží na posteli a skuhrá, že ho pálí zádíčka.
Voda byla bezvadná, sice dost studená, ale zato osvěžující. Asi tak půl kilometru od pláže je půjčovna lodiček, tak tam chceme zítra zajít a dojet se podívat na protější břeh, tak Ti pak napíšu, jak jsme se měli.
Odpoledne jsme se byli projít tady po okolí. Slovensko je nádherná země. Když jsme se vraceli z Prosieku, ztratili jsme na chvíli turistickou značku. Trochu jsem se bála, že se ztratíme, už byla docela tma. Ondra trvá na tom, že on ne, ale já o tom pochybuju.
Kousek nad naším ubytováním jsme našli malou, v lese schovanou mýtinku. V životě jsem neviděla pohromadě tolik kopretin. Seděli jsme tam, poslouchali jsme ptáčky. Ondra tvrdil, že slyší zpívat skřivana, ale že ho nikdy není vidět. Trošku se zlobil, když jsem mu řekla, že podle mě všichni vrabčáci cvrdlikají stejně. Ale však já vím, jak si ho udobřit.
Vzpomínali jsme, jak mě Ondra žádal o ruku. Bylo to zrovna na takové louce se spoustou kopretin. Dnes se mi poprvé přiznal, jak dlouho přemýšlel, jak to má udělat. Že prstýnek koupil už v prosinci. Nejdřív mi ho chtěl dát pod stromeček, pak k Novému roku, pak k narozeninám, k Valentýnu, ke Dni žen, na naše čtvrté výročí, na jeho narozeniny, na Prvního máje, pak chtěl čekat na můj svátek. Jenže nic se mu prý nezdálo dost romantické. Já si spíš myslím, jak ho znám, že se nemohl rozhoupat. Ale copak není v jednoduchosti krása?
Bylo to 7.května. Bylo to úterý a my jsme se jeli projet s Kessy a Mamosem. Už jsme byli docela daleko, dlouho jsme cválali a koně i my jsme už byli unavení, tak jsme zastavili a sedli jsme si do trávy. Koně jsme odsedlali a nechali jsme je volně pást. Dělali jsme si ze sebe srandu, pak i z toho, že už jsme spolu dlouho, že to se asi někdy vezmeme. V tom se ke mně Ondra obrátil zády, trhal kopretinu, ale trvalo mu to, tak jsem ho pošťuchovala, co to tam vyvádí. On se otočil, podával mi tu kopretinu se slovy: „Vezmeš si mě?“ Už se díval vážně, ale já jsem se pořád smála, řekla jsem něco jako: „To si mě zasnoubíš kopretinou?“ Ale pak jsem si všimla, že ta květina má na stonku navlečený prsten. Už si ani nevzpomínám, kolikrát jsem řekla ano.
Tohle jsem Ti ještě nevyprávěla, že? Měly jsme na sebe poslední dobou moc málo času, ale teď se to zlepší, slibuju. Ta svatba byla strašně narychlo, když si Ondra umínil, že se bude ženit už v červenci.
Maminko, budu už končit, už nemůžu to Ondráškovo skuhrání na spálená ramínka poslouchat, musím ho jít vyléčit svou přítomností, přeprat a namazat chladivým krémem. Neboj se o nás, máme se, a tak se máme výborně.
Zdraví Tě Tví Aneta a Ondra
*******
Žilina, 1.8.1991
Ahoj mami,
nevím, jak Ti to mám napsat, aby ses zbytečně nevyděsila. Ondru postřelili, ale už je to snad dobré, doktoři říkají, že už je mimo nebezpečí ohrožení života.
Byli jsme se projít v horách, všechno bylo jako sen. Uslyšeli jsme nějaké rány, ale Ondra tvrdil, že to jen něco práská, že hory jsou plné turistů, že to nemohou být výstřely. Ale pak na mýtinu přiběhl člověk s pistolí a za ním skupina policistů. Nás si zřejmě nevšiml, ale začal pálit jako blázen do nich. Policisté střelbu opětovali.
Byli jsme strnulí, ochrnulí hrůzou. Pak Ondra zařvala z nohy se mu začala valit krev. Nevím, jestli ho trefili policisté, nebo ho zranila kulka od nich odražená, vystřelená tím šílencem.
Bylo to jako v nejstrašnějším snu. Byla jsem zmatená, bála jsem se o Ondru, o sebe. Ten blázen se pak svalil k zemi, palba ustala a policisté přiběhli k nám. Byla jsem celá od krve, jak jsem svírala Ondrovu ránu, měl poraněnou tepnu. Potom přiletěl vrtulník, přiběhli doktoři. Pak už si nic nepamatuju.
Probudila jsem se v nemocnici. Neboj se, nic mi není, jen jsem byla v šoku. Ale když mi doktor řekl, že je to v pořádku, že Ondra sice ztratil hodně krve, ale že se z toho dostane, tak nějak jsem se uklidnila. Byla jsem ho navštívit, usmíval se na mě.
Bydlím teď v hotelu naproti nemocnici. Ondra prý bude schopný převozu tak za dva týdny, takže se vrátíme později, než jsme plánovali.
Umírala jsem strachy, opravdu, nejsem schopná napsat, jak moc jsem se bála. Bylo to strašné. Teď se snažím věřit, že to dobře dopadne. Tak se o nás neboj, brzy zase napíšu, jak to vypadá.
Tvoje Aneta
*******
Bratislava, 2.8.1991
Ahoj maminko,
já nevím, co mám dělat. Jak má člověk věřit na zázraky, když neexistují? V noci na dnešek se Ondráškův stav zhoršil. Převezli ho vrtulníkem do Bratislavy, ale ani tam mu nedovedli lépe pomoci. Maminko, museli mu amputovat nohu. Pod kolenem.
Je neuvěřitelné, jak rychle se krásný sen dokáže rozplynout a jak rychle na jeho místo přijde nejhorší noční můra. Byla jsem za ním hned o tom zákroku, mohla jsem k němu, ale já jsem to nedokázala. Ležel na té posteli jako mrtvý, kolem spousta pípajících přístrojů, hadiček, nádobek, vážných obličejů, ale hlavně, jak mu pod kolenem, tam kde má pokrývka kopírovat holeň a chodidlo, volně splývala na postel… Já jsem to nezvládla. Doktoři mě donutili spolknout nějaké prášky na uklidnění, mluvila jsem s psycholožkou. Jenže co ta o tom může vědět?
Z celého srdce si přeju, aby to byl jen ošklivý sen. Abych se zítra probudila vedle zdravého Ondry. Nemůžu na to vůbec pomyslet. Co bude dál? Nevím, jestli jsem schopná s ním žít. Já potřebuji zdravého manžela.
Maminko, na tohle jsi mě nepřipravila. Nevím, co budu dělat. Moje mládí umřelo.
Aneta
*******
Bratislava, 3.8.1991
Ahoj mami.
Dneska jsem byla v nemocnici na ortopedii. Ondru jsem neviděla, ale doktoři říkali, že je jeho stav stabilizovaný a že ho udržují v umělém spánku. Nabízeli mi, ať za ním zajdu, ale odmítla jsem. Vím, že jsi mi vtloukala do hlavy, že se nesmím bát neúspěchu, ale mně stačí jen si na ten zjev vzpomenout, jak tam ležel, a podlamují se mi kolena.
Ale je mi už lépe, nežli včera. Mluvila jsem s několika lidmi na té ortopedii. Byl tam malý chlapec, mohlo mu být tak osm let, a chyběla mu noha do půli stehna. Před půl rokem ho prý pokousal pes, dostal otravu krve a ať doktoři dělali, co mohli, nedokázali mu nohu zachránit. Bavila jsem se s jeho matkou, říkala mi, že tenkrát uvažovala o tom, že sní nějaké prášky. Myslela si, že to přeci nemůže být pravda, že takové věci se stávají jen jiným lidem. Ale mohlo se stát tolik ještě horších věcí. Chlapec to přežil a ona si uvědomila, že pro něho musí zůstat, být mu oporou, být mu maminkou. Klučina k nám pak přihopkal a ukazoval mi, jak si umí kopat s míčem.
Maminko, jestli existují andělé, tak to musí být bytosti takové, jako tahle žena a její syn. Ukázali mi tolik naděje, tolik víry v budoucnost, tolik radosti jenom z toho, že žijí. Nabídla mi pomoc, ví o různých cvičeních, lázních, zná lékařské i babské pomůcky a rady.
Doktor mi potom povídal o možnostech různých protéz. Ondrovi zůstalo koleno, takže bude moci dělat téměř všechno úplně stejně, jako dříve. Na takováhle zranění dokonce doporučují hiporehabilitace. Takže pořídíme takové nějaké bezpečnější sedlo na Merlina, už je to dědouš, dobrák od kosti, ten nic nekalého nevyvede, a můžeme dál brázdit kraj koňmo.
Začínám věřit, že všechno bude zase dobré, a bojím se toho. Mám strach, že ta víra zažene ten kousíček štěstí, který vyživuje moji naději. Ale věřím a ty jsi říkávala, že když si budu něco moc přát a když budu věřit, že se to splní, tak se mi takové přání určitě vyplní.
Zítra začnou Ondráška pomalu probouzet. Jeho lékař mi říkal, že by bylo dobré, kdybych u toho zvládla být. Teď si říkám, že ano, myslím na toho chlapce a jsem si tím jistá. Ale nevím, jak se zachovám zítra. Drž nám pěstičky, maminko. Brzy zase napíšu.
Tvá Aneta
*******
Bratislava, 4.8.1991
Ahoj maminko,
Zvládla jsem to, já jsem to zvládla. Byla jsem u něho už od rána, doktor říkal, že ač je v bezvědomí, vnímá hlas. Tak jsem na něj mluvila, plácala jsem páté přes deváté, chvilku jsem mu zpívala, držela jsem ho za ruku. Ze začátku se mi dost třásl hlas, ale pak už se mi podařilo nějak se přes to přenést. Na tu jeho nohu jsem se však radši nedívala.
Potom přišlo několik doktorů s novými hadičkami, trvalo to asi 20 minut a Ondra pak otevřel oči. Snažila jsem se nebrečet, doktoři mě varovali, že se nesmí znepokojovat, tak jsem se usmívala, hladila ho po ruce, říkala, jak mi chybí. On se pak na chvilinku usmál, maminko, usmál se a řekl: „Anetko, mám tě tady.“ Poté zase usnul a doktor mi řekl, že je vše v pořádku, že už můžu jít a že zítra se to bude opakovat na delší dobu a tak dál. Zůstala jsem tam pak ještě chvíli a teď Ti to všechno píšu.
Přes to všechno mám strach, jak zareaguje, až zjistí, že přišel o nohu. Není nijak výbušný, ale je individualista, nedovedu si představit, že by se dokázal smířit s tím, že bude třeba jen nepatrně závislý na mně, nebo nedejbože na někom cizím.
Já jsem svou krizi překonala díky té ženě s dítětem, ale nejsem si jistá, jestli budu schopná stejnou podporu, jakou poskytli oni mně, dát i Ondráškovi. Jsem ale rozhodnutá pomoci mu, jak to půjde nejvíce, slíbila jsem mu přeci, že s ním budu sdílet štěstí i smutek, zdraví i nemoc, … Jsem jeho manželka, patříme jeden druhému. To by v tom bylo, abychom se přes to nedostali!
Nevím, jak budu mít v dalších dnech čas Ti napsat. Chci být totiž co nejvíce v nemocnici, kdyby se Ondra vzbudil, abych mohla být u něho. Jsem už velká holka, mami, vychovala jsi dobrou dceru. My to zvládneme.
Děkuji, Tvoje Aneta
*******
Bratislava, 10.8.1991
Ahoj maminko,
vím, že jsem už moc dlouho nepsala. Za tu dobu se stalo moc věcí.
V hotelu už skoro nebývám, beztak jsem celé dny u Ondry. Doktoři i sestřičky jsou tu strašně fajn, moc nám oběma pomohli.
Jak jsem předvídala, Ondru strašně zdrtilo, když přišel na to, že nemá nohu. Ten den jsem probrečela, odháněl mě od sebe, že mě má moc rád na to, aby mě nutil žít s mrzákem. Ale ty jsi mě učila nic nevzdávat, mami, já jsem se řídila Tvojí radou, tím, co jsi mě naučila. Vždycky jsem utřela slzy a šla jsem za ním znovu. Včera a předevčírem už mě odháněl jen tak ze zvyku, ale já jsem mu viděla na očích, že chce, abych byla s ním.
Víš, s jednou obavou jsem se Ti ještě nesvěřila. To je věc, které jsem se bála nejvíc, tolik, že jsem si ji radši ani nepřipouštěla, ani jsem na ni nechtěla myslet. Měla jsem strach, že pro mě bude těžké dotknout se ho na tom místě, na pravé noze pod kolenem.
Dneska ráno, když jsem u něho seděla a vyčítala mu, že nechce jíst nemocniční snídaně, začal zase mluvit o zkaženém životě po boku mrzáka. A já, já jsem ho pohladila po tom koleně. Zasyčel bolestí, ale pak se usmál. Maminko, usmál se na mě. Omlouvala jsem se mu, on mi do omluv skákal ujišťováním, že to za tu bolest stálo. Už jsme to zase my, už ne já, už ne on, ale my!
Seznámila jsem se tu s jedním párem z Čech. Petr s Aničkou. Vzali se před dvěma roky a tady byli na dovolené. Petr lezl někde po skalách, spadl a ochrnul na spodní část těla. Spřátelila jsem se s Aničkou, hodně mě podporovala v těch kritických dnech. Petr byl dneska navštívit Ondru a docela si kápli do noty.
Vypadá to, že zítra od Ondráška odpojí už i ty poslední hadičky a přestěhují ho na normální pokoj, nejspíš právě k Petrovi. Příští týden by se měl pokoušet nějak se postavit o berlích a pak, když to dobře půjde, zkusit i protézu. Tak uvidíme, jak to dopadne.
Maminko, Ondru napadla bezvadná věc. Chce z našeho statku udělat hiporehabilitační centrum. Po celé republice je takových organizací zatím hrozně málo, ani ještě nevíme, co všechno to bude obnášet. Ale už máme prvního zákazníka, Petra, a Anička by se ráda taky naučila jezdit. Bydlí v Kralovanech, to je 30 minut cesty autem od nás.
Všechno teď získává nový smysl. Budeme pomáhat lidem s handicapem a jejich blízkým. Za těch uplynulých čtrnáct dní se změnila spousta věcí, ale ne tolik, kolik jsem si na začátku myslela. Maminko, ta úzkost náš vztah moc posílila, víme, že jeden bez druhého nejsme nic. Udělalo to z nás muže a ženu doopravdy a ne jen na papíře. Já vím, že spolu budeme navždycky.
Omlouváme se za ty spousty vrásek a šedin, které jsme Ti způsobili. Ale měla bys trénovat nervy, plánujeme horu dětí. Už se o nás neboj. Zvládli jsme to.
Tvoji Aneta a Ondra