Bez názvu- anebo jen KORÁLKY...

Anotace: věnováno Nikomu....Jo a určitě to není o mně! Někdo by se v tom ale najít mohl! No radši-bez anotace:o)

*Jednoho listopadového rána, vzpomínáš si? Ty asi těžko. Je to dávno. Dost na to, abych mohla sednout a psát, ale stále ještě dost krátce, aby ta vzpomínka nezabolela. Jestli sis přál právě tohle, tak....blahopřeju! *

Pátého listopadu.
Byla sobota. Silný vítr foukal už od rána, v poledne se obloha úplně zatáhla a začalo pršet. Tak přesně v tomhle počasí jsem s deštníkem v ruce ( červeným) přeskakovala kaluže a usmívala se od ucha k uchu. Jeden starší pán se mě tehdy dokonce zeptal, zda jsem v pořádku.:) Byla jsem, byla jsem jen šťastná. Zamilovaná. A toho pátého jsem šla za ním ( vynechme jméno).
Nevím, jakým kouzlem (asi osobním) ze mě udělal úplně jinou holku. S jeho příchodem, zmizela ta " mrcha", co dřímala kdesi uvnitř mě. Co si budeme povídat, každý ji v sobě má..Díky němu jsem pomalu poznávala své lepší já, jde to tak napsat? Snad jo. Našla jsem v sobě ztraceného snílka, na kterého jsem jaksi pozapomněla. Cítila jsem motýli v břiše, jak třepetali křídly. Byl to krásnej pocit, víš to?
Zazvonila jsem u dvěří jeho bytu. Otevřel s tím svým "okouzlujícím" úsměvem na rtech a ustoupil, abych mohla dál. Bosá , celá promrzlá a hlavně úplně mokrá jsem mu skočila do naručí. Jeho vlasy voněli po meruňkách? Asi, snad. ( Pusa sem a pusa tam.)
Donesl mě do obýváku, kde mi podal svoje nejoblíbenější tričko, abych se převlékla a nenastydla mu. Tak nějak to říkal. Sám odešel dát vařit vodu na čaj a ten meruňkový byl, určitě!
Dál jsme už jen seděli, co nejblíž u sebe. Povídali si, však to znáte. Co nového v práci a co ve škole. Popíjeli ten čaj a bylo nám (mně) krásně.K večeru jsme se oba zaposlouchali do zpěvů deště. A já si v tu chvíli přála , aby dál kapka kapku bila...a já nemusela domů. (nikdy).
Zastavil se čas? Ne. Po sedmé jeho oči změnily barvu. Za všechnu cenu musel zjistit, jestli jsem lechtivá. Byla jsem:) Po osmé se ty jeho oči vpily do mých( krásný hnědý oči). Co teď? Možná jste čekali cokoli, my jsme si však zapnuly televizi.Když sahal pro ovladač, všimla jsem si korálků na jeho krku. Nechtěl mi říct, kde je vzal a proč je má. A já to tak nechala, zbytečně jsem se neptala. Doufala jsem, že mi to třeba poví sám. Třeba, kdyby, někdy, nikdy, snad atd.
Musela jsem domů, musela. Ale, ale...:,, Beruško, nikam nechoď! Zůstaň tu se mnou..." A já zůstala. (:,,Copak si myslíš, že v jeho věku mu bude stačit pusa, držení za ruku? Kde žiješ...možná bys měla vyhodit ty romány, anebo alespoň nepřeskakovat ty stránky, které se ti do pohádky nehodí.Uvidíš, že to tak dopadne. A víš co pak ti zbyde?" Dost! Dost! Okřikovala jsem všechny, co mi přišli dát tuhle radu. Já totiž musím vždycky dostat přes pusu sama, abych to vzala vážně!)
V deset jeho oči uhasly. Pomiloval, zvednul se a došel si pro korálek.( bílý=panna). Jen jsem ležela, dívala se na něj a marně hledala ty krásný hnědý oči. Otřesená. Nevěděla jsem,co si mám myslet. Chtěla jsem, aby mluvil, aby mě třeba "jen" něžně hladil. Tak jako dřív. Zrovna v tu chvíli jsem to/ho potřebovala. Moc potřebovala.A ani jedno z toho se nedostavilo. " Byla jsi dobrá a stačilo...měj se krásně, tričko si nech a číslo si smaž"
No a pak odešel. Klíč jsem měla nechat, tam kde pokaždé. Tam, kde jsem je nechávala celé tři měsíce. Bolelo to, strašně. Sny se mi rozpustily v slzách. Nepoznávala jsem toho, s kým jsem celých devadesát dní byla, žila, snila. Nevěděla jsem, jestli se mám dřív litovat či si nadávat.
Nakonec jsem oboje přenechala na dalších xdní. A raději jsem vstala. Tričko, které se mi dokonale zhnusilo jsem pohodila na zem, nezamkla jsem. A s deštníkem ( červeným) jsem se doploužila domů.

....Bylo pátého listopadu a celý den (mi) bylo mizerně...

* Stoprocentně budu zase věřit na romantickou lásku. Budu chtít cítit třepetání motýlů, víš ten pocit byl fajn! Budu doufat, že né všichni kluci jsou jako ty. Ale už nikdy nebudu vytrhávat nebo přeskakovat stránky v románu, abych nebyla nemile překvapená... *