Nečekané setkání

Anotace: Když spolu dva lidé nemohou být...

Šla právě z knihovny, kterou sice měla blízko školy, ale mělo to jednu nevýhodu. Poblíž bydlel On. Kluk, na kterého se snažila už dlouho zapomenout. Jenže neměla jinou možnost, po knížce, kterou chtěla, byla docela velká poptávka a tady ji měli bez rezervace. Věděla, že jakmile půjde okolo, zase se to všechno vrátí. Šla a v duchu rozmlouvala sama se sebou.
,Tak už na něj konečně zapomeň. Stejně ti jenom ubližoval.‘
,Snažím se, ale nejde to.‘
,Všechno jde, jen chtít.‘
,To je právě to, já nevím, jestli chci.‘
,Ty ale musíš chtít, jinak tě to zničí.‘
,Já se nenechám.‘
,Ne? Tak proč jsi tady? Proč na něj zas myslíš?‘
,Já nevím.‘
,Zničí tě.‘
,Ne, ne…‘
,Co sakra ještě chceš? Kašle na tebe, tak se s tím smiř.‘
,Já vím, ale potřebuju to slyšet od něj.‘
,Toho se ale nikdy nedočkáš.‘
,Jo – jo, já vím.‘
,No tak.‘
,Není to tak jednoduchý.‘
,To nikdo netvrdí.‘
,Já nevím, co mám dělat. Nechci o něj přijít.‘
,Už jsi o něj přišla.‘
,Pořád doufám, že to není definitivní.‘
,A v tom je právě tvůj problém. JE to definitivní. A ty se s tím musíš smířit.‘
,Asi jsem naivní, ale nevěřím, že je opravdu tak špatnej.‘
,Jsi naivní. Kdyby takovej nebyl, tak bys teď musela vést tenhle rozhovor.‘
,Vždycky jsem věřila, že takovej není. Vždycky jsem ho bránila.‘
,Jo, ale to byla chyba.‘
,Hm, možná…‘
,Copak, došly ti už argumenty?‘
,Ne, ale nemá to cenu. Je to začarovanej kruh a já nevím, jak z něho ven.‘
,Víš to moc dobře, jen si to nechceš připustit. Přiznej si konečně, že je konec. Už ho neuvidíš a bude to tak lepší. Ublížil ti, tak proč se kvůli němu pořád trápíš?‘
,Asi proto, že mi na něm pořád záleží.‘
,Je to opravdu začarovaný kruh. Záleží ti na něm, nevěříš, že je špatnej, nechceš na něj zapomenout, že je konec by sis připustila, kdyby ti to řekl, což ale neudělá… Nějaký řešení přece musí existovat.‘
,Nevím, zkusila jsem na něj zapomenout, ale prostě to nejde. Vryl se nesmazatelně do mého srdce.‘
,Ale čím, vůbec nic pro tebe neudělal.‘
,Ale jo, udělal, víc, než si myslí. Prostě se se mnou bavil, byl ke mně milej, dokázal mi, že kluk a holka spolu můžou normálně kamarádit. Neponižoval mě, potřeboval mě.‘
,Chceš říct využil tě.‘
Náhle se ozvalo skřípění brzd. Ve svém zamyšlení vstoupila přímo do silnice, ani se nerozhlédla. Instinktivně zavřela oči a čekala náraz. Najednou bylo ticho, čas jako by se zastavil. Pomalu otevřela oči. Pět centimetrů od ní zastavilo auto. ,Červené, jako má On,‘ problesklo jí hlavou. Pohlédla na řidiče. Vyděšeně na ni zíral. ,Ale ne, to přece… to nemůže být pravda.‘ Zavřela oči a znovu je otevřela. ,To není možné.‘ Byl to On. Byl to skutečně On. Pomalu otevřel dveře a vystoupil z auta. Byl v šoku. Přišel k ní.
„Jsi v pořádku?“
Dívala se na něho. Nemohla mluvit, nemohla se pohnout, stála tam jak přimražená.
Vzal ji za ramena a lehce s ní zatřásl. „No tak, jsi v pohodě?“
Pomalu přikývla. Vydechl úlevou a objal ji: „To je dobře.“ Připadalo jí, jako by to celé trvalo věčnost. Ale bylo to jen pár vteřin. Pustil ji a odvedl ji zpátky na chodník. Pak zajel ke straně, aby neblokovali provoz. Seděla na obrubníku. Sedl si vedle ní. Pořád byl v šoku, celý se klepal, stejně nemohl jet dál. Potřeboval se uklidnit.
„Málem jsem tě přejel…“
„Jo, ale nepřejel.“
„Vůbec ses nepodívala…“
„Byla jsem zamyšlená.“
„Na co tak důležitého jsi myslela, že by ti to stálo za to nechat se přejet, hm?“
„Vážně to chceš vědět?“
Kývl: „Jo, chci. Neměl bych?“
„Já nevím.“
„Ale, snad to není tajný?“ řekl trochu ironicky.
„Víš jak dlouho jsme spolu nemluvili?“
„Tak tři měsíce?“
„Skoro rok.“
„To není možný, viděli jsme se na plese, pak na tý oslavě…“
„Jo, máš pravdu, viděli. Ale nemluvili jsme spolu. Proč se mi vyhýbáš?“
„Já se ti nevyhýbám.“
„A jsme zas u toho. Aspoň jednou bys ke mně mohl být upřímný.“
„Ještě jsi mi neodpověděla.“
„Tak dobře, když to chceš vědět, tak jsem myslela na kluka, kterej pro mě strašně moc znamená a kterej mi dost ublížil, vykašlal se na mě a já ani nevím proč.“
„Žádnej kluk nestojí za to, aby ses kvůli němu trápila, natož pak aby ses kvůli němu nechala přejet.“
„Ani ty ne?“ zeptala se trochu naivně. Čekala jeho reakci.
„Ani já ne… Počkej, chceš snad říct…“
„Jo, myslela jsem na tebe.“
„Ale… já jsem ti nikdy nechtěl ublížit, nevykašlal jsem se na tebe.“
„Ne? Tak proč se mi teda vyhýbáš?“
„Ale já se…“
Přerušila ho. „Jednou, aspoň JEDNOU buď upřímnej.“
„Tím ti ale taky ublížím.“
„Jen do toho, horší už to být nemůže.“
„Jen aby ses nepletla.“
„No tak, já to zvládnu.“
„Tak fajn, jak chceš.“ Na chvíli se odmlčel. „Že mě miluješ jsem si myslel už dlouho, ale když jsi mi to potvrdila, tak… Najednou to bylo jistý a já… nemiluju tě, my dva nikdy nebudeme spolu, já nejsem kluk pro tebe, zasloužíš si mnohem lepšího…“
„Ale tohle já vím, vím, že nebudem moct být spolu, vím, že mě nemiluješ. Nikdy jsem ti to nechtěla říct, ale když ses tenkrát ptal, zaskočil jsi mě, nechtěla jsem ti lhát…“
„Když to víš, tak proč se teda tak trápíš?“
„Chtěla jsem tě mít nablízku, jako kamaráda.“
„Zničilo by tě to. Vážně bys mě dokázala brát JEN jako kamaráda? Nikdy bys aspoň na chvilku nepomyslela na něco jinýho?“
„Já nevím, na chvilku možná, ale věděla bych, že to nemá cenu.“
„Vědět nestačí. Trápila by ses.“
„Ne, netrápila. Byli bysme kamarádi a já bych věděla, že tu jsi…“
Podíval se jí do očí. Ty jeho byli plné smutku a lítosti. V jejích se zračila beznaděj.
„Ani nevíš, jak je pro mě těžký ti tohle všechno říct. Vím, cos pro mě udělala a vím, že ti toho spoustu dlužím, ale věř mi, že když se neuvidíme, bude to lepší. Ty na mě musíš zapomenout.“
„Ale já… nemůžu.“ vydechla. Oči se jí pomalu zaplavovaly slzami. Vstala. On vstal také. Popošla dva kroky. Byla k němu otočená zády. Nechtěla, aby viděl jak moc jí to je líto. On to ale věděl. Přišel k ní. Otočil ji k sobě a donutil ji, aby mu pohlédla do očí. „Jsi ta nejlepší holka, kterou znám. Bez tebe bych nebyl nic. Znamenáš pro mě možná víc, než si myslíš. Moc si tě vážím. A právě proto se nemůžeme vídat. Nemůžu ti vědomě ubližovat. Jsi hezká holka, a chytrá, najdeš si přítele, kterej tě bude milovat a ctít. A kterej ti nebude ubližovat. A na mě si ani nevzpomeneš, uvidíš.“
Pomalu jí docházelo, že už ho asi neuvidí. „Tak jednoduchý to nebude…“
„Ne, nebude, já vím, ale ty to zvládneš, jsi silná.“
Zakroutila hlavou. Už se dokázala bránit slzám. Objal ji a hladil ji po vlasech. „No tak, to bude dobrý, uvidíš.“
Snažila se uklidnit. Přemýšlela o tom, co jí řekl. Záleželo mu na ní. Hodně pro něj znamenala. To bylo dobré. Ještě před chvílí si myslela, že mu na ní nezáleží, že ji jen využil. Jenže nechtěla, aby to takhle skončilo. I když v koutu duše věděla, že má pravdu. Přestala plakat a odtáhla se od něj.
„Možná máš pravdu.“ řekla celkem chladně, „takže…“ podávala mu ruku, „hodně štěstí.“ Sevřel její ruku ve svých dlaních. Pak ji políbil, díval se jí přitom přímo do očí. Nechtěl, aby to skončilo takhle chladně. Znal ji moc dobře a věděl, že by toho litovala. A taky věděl, že ten pohled dlouho nevydrží. Zase se jí zaplavovali oči slzami. Chtěla se mu vysmeknout, ale nedovolil jí to. Místo toho si ji k sobě přitáhl a znovu ji objal. Zavřela oči. Vychutnávala si jeho objetí, jeho blízkost. Snažila se zapamatovat si ten okamžik navždy.
„Chci, abys věděla, že…“ zašeptal. Přerušila ho polibkem. Trochu ho to zaskočilo, ale nakonec ho opětoval.
„Já vím,“ řekla pak, „Měj se pěkně.“
„Ty taky,“ řekl téměř neslyšně. Díval se za ní, jak odchází a snažil se zadržet slzy, které se mu draly do očí. Nikdy si nemyslel, že to skončí zrovna takhle.