Klavírista

Anotace: a LiLiana..

LiLiana smutně pohlédla na hodiny. Bylo za pět minut šest. Oblékla si černé smuteční šaty a přes ramena přehodila fialový šál. Takto vymóděna prošla důstojnou chůzí celým svým bytem až do obýváku, kde stálo nádherné piáno neznámého původu. Opatrně se k němu blížila, aby se jí náhodou neleklo. Poslední dobou bývalo hodně nahluchlé a lekavé. Dnešek se však obešel bez incidentu. Nutno podotknout, že v raném věku byla LiLiana nucena navštěvovat hodiny klavíru k lítosti své, své učitelky a především všech sousedů, kteří v důsledku jejího cvičení pozbyli sluchu. Sama nešťastná LiLiana ale neohluchla. Její tělesná konstituce byla stavěna příliš odolně. Na úkor toho se však zapomnělo na jistá doplňková vybavení, jako je třeba hudební sluch. Její nezářná kariéra netalentované klavíristky skončila požárem, při němž shořel i klavír, takže už neměla na co cvičit. Její rodiče museli nakupovat po požáru spoustu potřebnějších věcí a na klavír prostě patřičná částka nezbyla. LiLiana si oddechla, jelikož to ona byla tím zlotřilým žhářem. Nepočítala bohužel s kreativností svých, jinak dokonale nekreativních, rodičů-poslali ji zpívat do sboru. Následovalo další trudné období na způsob toho klavírního. Teď však LiLiana zasedla k pianu a začala hrát. Ne, nepletu si slova. Opravdu! LiLiana začala hrát. Neměla hudební sluch... Neměla nadání... Ale měla na rozdíl od ostatních lidí zvláštní schopnost... objevovala se jednou do roka... LiLiana dokázala dokonale šokovat. Ať už pozitivně nebo negativně. Popravdě.. pozitivně jen jednou za uherský rok. Ten právě začal za pět minut šest... LiLiana hrála věci známé i neznámé. Smutné i veselé... Při Dívce s perlami se zničehonič zastavila uprostřed taktu a začala usedavě plakat. Vrátila se jí vzpomínka na jednoho chlapce-klavíristu. Uměl nádherně hrát Dívku s perlami... Zastrčila židli a vydala se důstojným krokem zpět. Vykašlala se na uherský rok. Zrada největší! Fuj! Fialové rododendrony procitly... LiLiana odhodila fialový šál na křeslo. S patřičnou obřadností zatáhla žaluzie. Z poličky sundala tlustnou svíčku a zapálila ji. Pak si sedla na studenou zem. Svíčku postavila na koleno. Horký vosk se jí rozléval po holé kůži a odkapával na podlahu-nezájem z její strany. Prapodivné stíny tančily po stěnách. LiLiana jejich hru absolutně ignorovala a upřeně zírala do třepotavého plamínku. Slzy na tvářích začínaly pomalu usychat. Světlo LiLianu uklidňovalo. Palčivá vzpomínka na klavíristu a Dívku s perlami ustopila do pozadí. Možná k tomu přispělo i tiché šeptání deště na listech kaštanů za oknem. LiLianu přepadla podivná záškodnická nálada. Sfoukla svíčku, načež ji láskyplně postavila na místo v poličce. V předsíni si natáhla gumáky a vyrazila do deště. Vykasala si sukni a jala se skákat přes kaluže. Byl přece uherský rok, takže skákala přes ně a ne do nich. Připadala si naprosto šťastná, jenže v devět třicet pět uherský rok skončil. LiLiana se rozplácla v kaluži, což ji lehce vyvedlo z míry. Seděla nechápavě v kaluži a poslouchala hudbu deště (nemohla přece vědět, že minulo devět hodin a třicet pět minut!). Nořila se hlouběji do té tesklivé melodie. Fialové rododendrony si jen libovaly. Všechno jde podle plánu. Za chvíli bude LiLianě vyčiněno za strašlivý prohřešek vykašlání se na uherský rok. Ta melodie... v podání deště... LiLiana opět propukla v zoufalý pláč. Plakala a plakala spolu s deštěm. Už dávno minula půlnoc. Naříkání deště a kvílení LiLiany... další půlnoc... další dvě půlnoci... a LiLiana stále seděla v kaluži a naříkala pro klavíristu. Paní Filsáková nad šálkem čaje mudrovala o povodních a špatné úrodě na polích. LiLiana mudrovala o klavíristovi... Jak mu kdysi šlápla na nohu a on pak nemohl hrát na koncertě, protože mu nohu dali do sádry. Prý že se mu zlomila jakási kůstka v malíčku. LiLiana se mu šla s hanbou omluvit do nemocnice. On jen mávl rukou a usmál se na ni. LiLiana mu úsměv rozpačitě oplatila a roztřesenou rukou shodila ze stolku jakési noty. Spěšně je zvedla a co nejrychleji zmizela. Zastavila se až za branou nemocnice. Ke své hrůze zjistila, že ony noty stále svírá v ruce. Rozmýšlela se, co dál. Zda se vrátit, či nevrátit. Zbabělost jí nakázala noty upustit do kaluže, jelikož předešlého dne pršelo a utéct domů. Když se klavírista vrátil z nemocnice, předstírala migrénu, aby nemusela chodit na hodiny do hudebky. Po třech týdnech se na ni matka rozzlobila a i přes protesty ji na hodinu poslala. LiLiana si zoufale přála nepotkat ho, jenže ho samozřejmě potkala hned přede dveřmi. Zarputile civěla na své boty a vyblekotala ze sebe zmatenou omluvu. Klavírista se jen zasmál smíchem, který se LiLianě nechtěl vůbec líbit. Pak jí řekl, že Dívku s perlami stejně umí zpaměti. Na důkaz svého tvrzení ji dotáhl do jedné volné třídy a zahrál celou skladbu bez jediné chybičky. LiLiana mu zatleskala a mazala hezky na hodinu, jelikož ji klavíristův pohled z nějakého neznámeného důvodu velice znepokojoval. Na hodině se chovala velice roztržitě, takže zahrála stupnici e-moll celkem obstojně. Večer se odhodlala k onomu žhářskému kousku a celé záležitosti udělala řádný konec bez odvolání na podplacené svědky. Tedy... myslela si, že udělala konec... při Dívce s perlami se od té doby vždycky rozesmutnila a často i rozplakala, aniž dokázala říct proč... chudák LiLa... aspoň že se jí podařilo dojmout pláčem fialové rododendrony, které rozlítostněně zalezly zpět do svých doupat... pomstu uherského roku nechají na příště...