Příběhy obyčejné holky 2

Anotace: Asi to nebudete moc chválit, možná se vám to nebude vůbec líbit, ale je to napsané upřímně. Co víc k tomu dodat? Snažila jsem se..

Nevěřícně jsem se dívala do těch čokoládových kukadel. Projely mi hlavou vzpomínky...
Když jsem byla malá, často mi ostatní děti brali věci. Tužky, pastelky. Zpočátku malé, nenápadné věci. Ale s rostoucími dětmi rostly i věci, které mi "kradli". Byly to už i učebnice, pouzdra. Máma mi vžycky říkala, že si vymýšlím, a že jsem je ztratila. Už v té době mi
nevěřila. Já se teda musela jen dívat se slzami v očích, jak si ostatní házejí s mým pouzdrem, jak Katka píše moji prupiskou a Tomáš gumuje mojí nejoblíbenější gumou s modrým slonem. Už od mala byli všichni proti mě. Já byla ta malá, ufňukaná, tichá a plachá holčička.
Zatřepala jsem hlavou. Ty krásné hnědé oči tam stále byly a čekaly, co se bude dít. Napadlo mě, že mu ten deník raději nechám a uteču domů. Ale najednou..
"Co si to dovoluješ brát cizí deník?" vyjela jsem na něho. "Není tvůj, tak proč ho bereš?" dodala jsem rozlobeně. Kluk na mě překvapeně zíral. Proč taky ne, kdo by si typnul, že holka, která nemá víc než 13 let bude takhle slovně vyjíždět. "Eh.. Promiň, byl jsem zvědavý.." zamumlal rozpačitě. "To je sice super, ale neopravňuje tě to brát něco, co není tvoje, nebo snad ano?" řekla jsem už o něco mírněji a seskočila jsem ze stromu. Cestou jsem přibrala i můj deník, který jsem mu vytrhla z ruky. "Ne.. Opravdu se omlouvám, já nechtěl. Sorry." řekl a podíval se na mě psím pohledem. Až teď jsem si uvědomila, jak je neuvěřitelně krásný a slušný. Jasně, čmajznul mi deník, ale to by udělali všichni, a ještě by ho určitě zničili. Zapřemýšlela jsem se... "Dobře šplháš, na holku skvěle. Chodíš tu často?" vytrhl mě z mého přemýšlení. "Mmmm. Díky. Jo, chodím tu od mala každý den, až na pár výjimek." zamumlala jsem a sklopila oči. Nevěděla jsem co víc říct. "Jo? Bysme tu mohli lézt spolu, ne?" Podívala jsem se na něho. Myslel to vážně? "Jo, klidně." odpověděla jsem ležérně. "Tak jo, promiň, ale už musím, zítra tady, o.k? "O.k." odpověděla jsem ještě a on už se otáčel. Dívala jsem se za ním a nemohla uvěřit hned tolikati věcem. Jak to, že jsem se najednou chovala tak sebevědomě? Do teď jsem byla plachá a najednou... A proč se se mnou chce zítra sejít? Mám šanci mít kamaráda? Zaplavila mě vlna radosti. Kéžby... Ještě v posteli, obklopená mými plyšáky jsem o tom přemýšlela. Ani nevím, kdy jsem usnula. Pamatuju si, že už začal kokrhat náš kohout Jerry a já měla pořád v mysli jediná slova: Uvidíme se zítra, o.k?