Leni

Anotace: nikdy netuším, co tady napsat... prostě si to přečtěte a budete vědět, o čem to je...

„ Leni, je to už sedm týdnů. Probuď se. všechno už je pryč.“ Zatřásl se mnou Tom. Dále jsem na něj apaticky hleděla. Stáli jsme na chodníku před klubovnou. Vojta s Františkem už zbytek party odvedli do klubovny. Všimli si, že se něco děje, když jsem už několik týdnů nebyla na tréninku. Nebo právě proto? Snad proto mě s Tomem, rodinným přítelem a pro mě něco jako bratrem, nechali o samotě. Cítila jsem v očích slzy a začala se třást. Neuměla jsem to zastavit. Tomáš mě pevně objal a hladil po vlasech. Cítila jsem se v bezpečí. Ten božský pocit mi tak moc scházel. Cítit, že vás má někdo rád a někomu na vás záleží.
„ Už je to pryč. Nevrátíš se tam, nedovolím to. Už nikdy.“ Smutně jsem se na něj podívala. Sliby chyby. Vzlykla jsem. „ Nevím, co se tam přesně stalo, ale muselo to být moc zlé. Už nedovolím, aby ti někdo ublížil. Už nikdy.“ Uklidňoval mě. Kývala jsem hlavou. Jak ráda bych tomu věřila.
„ Mám tě ráda.“ Zašeptala jsem mu. Byla to po dlouhé době první věta, kterou jsem pověděla. Radost v jeho očích byla nepopsatelná.
„ Já tebe taky. Moc. Chceš si popovídat? Měli bychom si promluvit. Rád bych ti pomohl, ale když se mnou nemluvíš, tak ti pomoct nemůžu.“ Mrkla jsem na hodinky.
„ Chci jít na stěnu a hned po tom pro mě přijedou.“
„ Zavolám ji, že tě dovezu nebo ať přijedou později.“ Kývla jsem. Nejraději bych s ním byla pořád. Nechci se vrátit k nim, k pěstounům. Oni pro mě byli cizí a tak vzdálení.
„ Půjdu na stěnu s tebou. Ať mi zase neutečeš.“ Narážel na naše minulé setkání, kdy jsem s ním nechtěla mluvit a proto jsem raději utekla jako malá holka. Vím, zachovala jsem se tehdy hrozně, ale ještě jsem nebyla připravená na setkání s ním.
„ Dnes neuteču.“ Myslela jsem to naprosto vážně.
Trénink byl dnes o ničem. Neuměla jsem se soustředit, několikrát jsem spadla, ale nevzdávala jsem to. Když konečně Vojta zakřičel: „Konec!“, bylo to pro mě vysvobození. S nikým jsem nemluvila a zalezla do sprchy. Čapek si ze mě utahoval, ale jednou ho Betty setřela tak moc, že přestal. Nikdo, kromě Betty a Jany, netušil, co se mnou je. Popravdě řečeno, ani jsem nechtěla, aby to někdo věděl. Měla jsem už dost těch lítostivých pohledů… Bylo mi z toho už pomalu na zvracení. Lítost je hezká věc, ale už jí bylo příliš mnoho.
Tomáš na mě čekal před šatnou a o něčem se bavil s Vojtou a Františkem. O čem asi… Mluvili tiše, ale když jsem přišla, ihned ztichli. Nápadnější být už fakt nemohli. S Vojtou si moc nerozumím, nemám ho ráda, protože je hrozně namyšlený, ale nyní, když se tvářil lítostivě, jsem ho přímo nenáviděla. Já přeci nechci, aby mě litovali! Já chci klid, přátelé a lidi, kteří mě mají rádi. To toho chci opravdu tak moc?
„ Jdeme?“ Zeptala jsem se Toma trochu naštvaně. Přikývl a objal mě kolem ramen. Takhle jsem došli až do blízkého parku, kde jsem si sedli na lavičky.
„ Co se stalo v děcáku, Leňul? Něco se tam stát muselo, nikdy by ses nepokusila o sebevraždu jen tak.“ Pověděl tiše. Zavřela jsem oči, nerada jsem na to vzpomínala. Stačí, že se v tom teď pořád šťourá policie a psycholog. Začala jsem pomalu mluvit, bylo to pro mě těžké. Měla jsem Toma opravdu ráda a nechtěla jsem, aby se kvůli mně trápil a nebo měl výčitky…
„ Když mi policie oznámila, že jsou rodiče i brácha mrtví, myslela jsem si, že všechno bude dobré. Že si mě k sobě vezme babička a nebo ty, možná Peťa. Byla jsem opravdu naivní, ještě ten den jsem skončila v děcáku. Můj mobil, knihy, peníze… Všechno mi zabavili. Nemohla jsem se s tebou spojit, vychovatelky mě hlídaly na každém kroku. Pak se proti mně spikly holky, které byly naprosto blbé, ale šel z nich strach. Dlouho jsem se nevydržela bránit, nejsem tak silná, jak si možná myslíš. Bez rodiny a jejich podpory jsem nic. Tehdy se všechno sesypalo, ve škole šel můj průměr dolů, což pro mě byla poslední kapka. Ten den, kdy jsem vzala do ruky žiletku, tak mě pár holek zmlátilo a vychovatelky se na to jen dívaly, nezasáhly, samotné měly strach. Už jsem to nevydržela, všichni se na mě vykašlali a tak jsem se prostě pořezala. Ani nevíš, jak to bylo osvobozující. Po dlouhé době jsem se cítila dobře… Když jsem se probudila v nemocnici, litovala jsem, že jsem nezemřela.“ Zakončila jsem tiše své vyprávění.
„ Promiň, je mi to moc líto, ale policie mi nechtěla říct, kde jsi. Podal jsem žádost o adopci, ale byla zamítnutá. Snažil jsem se ti dovolat, ale byla jsi nedostupná. S Pepu a Janou jsme se tě snažili najít, ale nepodařilo se nám to. Promiň mi to, tohle jsme nechtěli.“ Pohladil mě po vlasech, v očích měl slzy.
„ Nemůžeš za to,“ pověděla jsem a stulila se mu do náruče. Byl mi krásně, nejraději bych tak setrvala věčně.
„ Co pěstouni?“ Zeptal se mě po chvíli.
„ Nic. Jsou celkem v pohodě, ale jsou cizí. Nemám s nimi žádný vztah, jsou ode mě hrozně daleko.“
„ Neboj, to se spraví. Víš, že kdykoliv budeš chtít, tak budu u tebe. A ostatní z hradu taky.“ Usmála jsem se. „ Všichni tě moc zdraví, mají tě opravdu rádi. Nebrali tě jen jako šéfovu dceru…“ Kývla jsem. „ Pozdrav je taky, mám je moc ráda.“
„ Já vím. Vrátíš se tam někdy?“
„ Nevím, je tam moc vzpomínek. V každé komnatě bych viděla otce, jak dělá prohlídku. Na nádvoří bych viděla oslavu po práci, když se slavil konec směny.“ Tom mlčel. Chápal mě. Ještě chvíli jsme si povídali a poté jsme se vydali před klubovnu, kde na mě měli čekat pěstouni.
Seznámila jsem je se skoro bráchou, vypadali nadšeně, že poznávají někoho z mé minulosti.
„ Dej na sebe pozor, kdyby se cokoliv dělo, dej vědět.“ Naposledy mě objal a nasedl do auta. Kdybych jen tušila, že je to naposledy, kdy ho vidím, nenechala bych ho odjet. Za týden se mi donesla zpráva, že byl zabit při teroristickém útoku v Iráku, kde byl na vojenské misi…