Zvonění v uchu

Anotace: LiLiana svou zvonici s láskou opečovávala...

LiLianu z polospánku vyburcovalo zvonění v uchu. Mrštně se na posteli překotila do bojové polohy a podezíravě sledovala každý podezřelý pohyb. Pro začátek se zaměřila na stín otevřených dveří na stěně. Zarputile ho držela pod dohledem, kdyby snad slunce začalo po obloze skákat a stín se v důsledku skákání začal pohybovat značně a příznačně podezřele. Slunce ale mělo zrovna líný den a leželo si už půl hodiny na poledni i přes rozhořčené mudrování spořádaných občanů nad stydnoucí polévkou. LiLianinu pozornost tak mohlo opět upoutat zvonění. Po delším rozvážení po okolních vesnicích usoudila, že zvonění nepochází z jejího ucha, nýbrž z telefonu. Jakási nepříjemná předtucha jí do nezvonícího ucha našeptávala, že pokud teď poběží k telefonu, telefon těsně před zvednutím přestane zvonit... LiLiana opustila bojovou polohu a rozběhla se k telefonu. Zvedla ho ještě včas, aby na druhém konci uslyšela nespokojené mrmlání z nezvedání v podání ženského hlasu, který podle všeho patřil LiLianině sestřenici. LiLianina sestřenice vynikala výbornou pamětí, co se rodinných vztahů a především klepů týče, jakožto i mimorodinných, které souhrnně hrdě prezentovala při každé příležitosti jako záležitost dne číslo mínus jedna. Pokud příležitosti nepřicházely samy, jala se je s velkou dávkou iniciativy vyhledávat osobně s výrazem školního inspektora. LiLiana proto při zvuku onoho hlasu smrtelně zbělela, jelikož měla hrůzu ze školních inspektorů, protože nikdy žádného nepotkala a tudíž si nedokázala přesně představit, co to jako školní ispektor má být a co od něho má čekat. Nejasně jí v ubohé mysli řádil pud sebezáchovy, který prohlašoval, že to určitě nebude nic hezkého. Taky že nebylo. LiLiana, bílá jako cukr nasypaný do oleje pro legraci zajícům, se odvážila sestřenici ohlásit hlasem bílého cukru nasypaného do oleje pro legraci zajícům. Sestřenčin ispektorský hlas se zaradoval a spustil vodopád otázek typu jak se jí daří-vaří-peče-smaží, na které samozřejmě čekal odpověď až po přestávce, kterou z provozních důvodů zařadil až na konec programu. Dále hlas pokračoval svými oblíbenými tématy jako bolesti v zádech, bolesti zubů, bolesti z blbosti, sousedovic kočce se narodila koťata, před domem jí rozkopali chodník, v obchodech jsou moc dlouhé fronty, mládež je zatrachtile nezdvořilá, domácí zvířata zhovadilá-psi jí pokáleli zákonek s afrikány, nevlastní bratránek z devátého kolena se bude letos už počtvrté ženit, prastrýc Emil dělá jakési potíže se závětí... LiLiana se zpočátku snažila pozorně naslouchat a případně něco k danému tématu poznamenat. Inspektorský hlas její pokusy nebral na vědomí, takže usoudila, že ji vlastně k hovoru vůbec nepotřebuje. Opatně položila sluchátko na křeslo s háčkovaným potahem. Opatrně se od něj vzdálila do pokoje, kde se převlékla, a opatrně pokračovala ven s přestávkou na přezutí v předsíni. Na podestě potkala paní Filsákovou, která se právě chystala umývat schody. Pohled na nohu v sádře, berle a výmluvný výraz LiLianě stačil k pochopení hned napoprvé. Se zklamáním převzala od paní Filsákové hadr s kbelíkem plným mydlinek a dala se do drhnutí. Zabrala se do svého zklamaného lítostnění až přespříliš. Drhla a drhla... přitom by nejradši zdrhla... drhla až schody vydrhla tak... že z nich byly hotové zámecké zrcadla. Viděla se v nich i paní Filsáková a to vlastní na levém oku šedý zákal... bohužel jak se v nich shlížela, podjely jí na hladké zrcadlové ploše berle a zlomila si druhou nohu...