Příběhy obyčejné holky 3

Anotace: Tak, třetí "kapitola" těchto příběhů. Myslím si, že nejlíp - nejlíp pro Nikol.. Takový volný konec.

Koukali jsme si do očí. Nic, kromě jeho očí jsem nevnímala. Svět okolo začal mizet. A čím víc se jeho hlava přibližovala k mojí, tím víc jsem upadala do jiného světa. Do světa, ve kterém budu jen s ním. Jeho rty se přiblížili ještě víc a moje se souhlasně naklonily, vyjít vstříct těm jeho. Zavřela jsem oči a byla připravená co nejvíce vychutnat si ten pocit. Ale najednou..
"Nikolko, musíš už vstávat!" Najednou, z ničeho nic, jsem se nedívala do krásných čokoládových kukadel kluka, ale do také hezkých očí - mojí mámy! "Ještěchvilkumami!" zamumlala jsem, pravděpodobně velmi srozumitelně. "Zapomněň na to, Nikol. Už je půl desáte a já potřebuju nakoupit!" odpověděla mamka nesmlovavě. "Jáužjdu!" zamumlala jsem po druhé. Stejně jsem mamku nepřesvědčila, a tak jsem se musela na té posteli posadit a říct jí, že opravdu už půjdu. "Tak jo, čekám tě se snídaní! Ať už jsi tam, lumpíku!" usmála se a po té odešla.
Unaveně jsem si zase lehla. Dívala jsem se na můj pokoj. Mě osobně se moc líbil. Broskvově oranžové stěny s kontrastně tmavě hnědým dřevěným nábytkem - skříní, postelí a stolem. Na skříni a posteli se tyčila snad miliarda různě velkých plyšových medvědů, které jsem sbírala už od dětství. I moje první hračka, nebyla panenka nebo barevné cinkátko, ale velký plyšový medvěd, který byl v tu dobu, kdy jsem ho dostala, tři krát větší než já. Měla jsem ho taky nejraději. Měl karamelovou srst a nádhenou, tmavě oranžovou mašli, uvázanou kolem krku. Krásný, a hlavně roztomilý čumáček, malinkou usmívající se pusu, velká ouška a hlavně - čokoládové očička. Čokoládové oči!
Hrklo ve mě. Vžyť dneska mám sraz s tím klukem! A ten sen! A mamka chce abych nakoupila! Rychlostí, se kterou bych v pohodě předběhla světlo, jsem se osprchovala, vyčistila zuby, oblíkla a pádila jsem dolů do kuchyně na snídani.
"To je dost, že jsi tu! Už jsem napouštěla do kbelíku vodu, abych tě polila a tys konečně šla nakoupit!" řekla hned mamka, jak jen mě uviděla vejít. Na stole jsem měla snídani. Předem jsem věděla, že mě mamka nikdy nenechá někam jít bez snídaně, ale stejně jsem to riskla. "Mami, nemám hlad, musím snídat?" zaptala jsem se s nadějí v hlase. " Jistěže...." Ó. Že by? "...ne." Do háje. Risk není vždy zisk, pomyslela jsem si trpce. "Ale mamííí!" zkusila jsem to ještě jednou. "Zapomněň na to! Alou jíst a potom nakoupit!" řekla mamka nesmlovavě, takže bylo rozhodnuto. Zatím co jsem co nejrychleji žvýkala gumový rohlík, co mi VŮBEC, ale VŮBEC nechutnal, snažila jsem se přečíst seznam, co mi mamka položila na stůl. Ale ne! Vžyť tam je stovka věcí! Když jsem tohle namítla, mamka mi dala jemný, ale zároveň velmi jasný signál, abych už ani necekla - pohlavek. Takže až jsem dojedla, což trvalo neuvěřitelně dlouho, protože jsem neměla v puse dost slin, abych mohla spolknout tak gumový rohlík, tak jsem vyskočila a utíkala se se seznamem a penězi v ruce se obout. Když jsem se obouvala, něco mi nehrálo, ale nemohla jsem přít na co. Až potom, kdy jsem byla připravená říct "tak čau" mi mamka se svým ledovým klidem řekla, že nemám ponožky, a jestli si do tenisek schválně lezu holýma nohama. Ach né....
Dneska fakt nemám dobrý den. Pomyslela jsem si, když jsem hledala papriky, které mi mamka napsala na seznam. Stála jsem, uprostřed opravdu velkého obchoďáku (Já vím že neuvěříte, ale ponožky jsem měla na sobě, a sukni taky:-)) a přemýšlela, kde by asi mohly být papriky. "Ahojky, myslel jsem, že máme sraz na stromě, a né v obchoďáku." vytrhl mě nějaký hlas z mého uvažování. Teda, nějaký hlas? Když mi došlo, čí hlas to je, naskočila mi husí kůže po celém těle. Pomalu, velice pomalu jsem se otočila. "Včera jsem byl nějaký rozpačitý, zapomněl jsem se ti představit. Promiň." řekl a já se na něj podívala. Ano, byl to on! Ten slušný kluk s hnědýma očima. "No, já se vlastně taky nepředstavila. Myslím ale, že to oba můžeme napravit." usmála jsem se na něho. On mi úsměv opětoval a šibalsky dodal: "To je fakt. Já jsem Michael, Michael Mouth. Ale říkají mi Miki a já to mám taky radši.." "Já se jmenuju Nikola, Nikola Šťastná.." řekla jsem. "A říkají mi všelijak, nejčastěji asi Niki." dodala jsem a opět se usmála. "Pěkný jméno.." řekl, snad trochu zrozpačitě. "Hmm. Dík, to tvoje taky." odpověděla jsem zas, a zrozpačitěla ještě více než on. "No, četl jsem ti přes rameno ten seznam.." přiznal se nesměle. "..a máš ho celkem dlouhý, nepotřebuješ pomoct?" dodal a jakoby vykouzlil sáček paprik. "Tak jo..Dík" "Nemáš zač" řekl a hodil papriky do vozíku.
Usmál se a já věděla, že ten úsměv si budu pamatovat do konce života. A taky si budu pamatovat to, že v tu chvíli, v tom hlučném a špinavém obchoďáku jsem se cítila, jak praví moje příjmení. Šťasná. Doopravdy Šťastná...