Jen na tu chvíli...

Anotace: ...co dokáže platonický obdiv....

Když o tom tak přemýšlela, co pro ní vlastně byl? Myšlenky na něj se poslední dobou stávaly jediným obsahem její mysli, která se ubíhala podivnou cestou bez jasného cíle a přesto byla čímsi naplněna. Přání, která měla zůstat nevyslyšena, navždy. Věděla, že ho nikdy nemůže mít, a přesto doufala, že jednou se možná něco změní. Nevěděla přesně co, a přesto nechtěla ztrácet poslední zbytky něčeho, co ve svých naivních představách označovala jako jakousi neurčitou naději.
Odhrnula rozcuchané vlasy z čela, opatrně vstala z křesla a pomalým krokem zamířila směrem k oknu. Se skřípěním zrezivělého železa se pomalu posadila na parapet a pohlédla dolů. V první chvíli ji ovládla závrať s vtíravým pocitem, že padá dolů. Vyděšeně se chytla hrany okna. Ještě několik vteřin prudce dýchala, než pocit, že je vše v pořádku přijala za svůj. Stále ještě s roztřesenýma rukama se natáhla ke konferenčnímu stolku pro krabičku cigaret a po paměti zašátrala ve své kapse pro zapalovač. Vsunula si jednu cigaretu do úst, ze zvyku pootočila zapalovač mezi dvěma prsty a škrtla. Chvíli pozorovala plamen bezmocně zmítající se ve větru, který nakonec po chvíli zoufale zaplápolal a zhasl, a poté škrtla znovu a spěšně, než stačil vítr opět dokonat své dílo, přiblížila plamen ke konci cigarety. S prvním potahem ze své oblíbené červené viceroyky se konečně dokázala uklidnit. Opřela si hlavu o sklo a slastně přivřela oči, jejichž škvírami probleskovaly paprsky slunce.
Byl jako to slunce, jako ty paprsky. Vypadal, že je tak blízko, jak je to jen možné. Pokaždé, když ho potkala, budil dojem, že je hned vedle ní, že stačí jen natáhnout ruku a dotknout se…věděla, že nemůže. Že vzdálenost, která je oba dělila, by nepřekonala žádná ruka, protože on sám si ji vytvářel, a chtěl, aby mezi nimi zůstalo jen to prázdno. Stejně tak nemožné bylo dotknout se slunce, byť jen na okamžik. Věděla, jak moc by se tím dotykem spálila, a přesto ho toužila prožít…třeba jen na setinu vteřiny, aby pro zbytek svého bytí měla pro co žít. Stále doufala v nesplnitelné.
Cítila, jak ji slunce hladí svými něžnými paprsky nevědomky po tváři a to jí naplňovalo touhou chtít stále víc. Stejně tak cítila na sobě jeho pohledy způsobeny pouhou náhodou, jeho pohledy na jiné lidi, kteří o ně nestáli, jeho pohledy do knih, které měl tak rád, jeho pohledy, které byly určeny všem, jen ne jí. Toužila stát se alespoň na chvíli tou knihou, kterou dychtivě pozorovaly jeho hnědé oči plné touhy dozvědět se, co je uvnitř ní.
Zhluboka si povzdychla a ze zvyku se natáhla pro další cigaretu. Její pohled sklouzl na lidi dole pochodující po rušné ulici. Napjatě se zadívala směrem na roh, odkud vycházely další a další davy a začala nesmyslně doufat, že se třeba objeví mezi nimi. Věděla, že je to hloupost, že bydlí na druhé straně města, a přesto si vsugerovala neodbytnou představu, že se každou chvíli vynoří zpoza rohu. Napadlo jí, kolik lidí z toho anonymního davu pro někoho dalšího může znamenat to, co znamenal on pro ni, kolik lidí by jí teď závidělo, že se může beztrestně dívat na někoho pochodujícího tam dole.
Zarazila se a přimhouřila oči. Ne, to nemohla být pravda. Blouzním, byla její první myšlenka. Nebyl však čas na to, aby hledala brýle a podívala se pořádně, nebo na jakékoliv jiné ověřování. Urychleně típla cigaretu o zeď, kde zanechala nepěknou černou šmouhu, a přes své domácí oblečení si navlékla dlouhý černý kabát. Zavřela za sebou dveře a rychlým krokem se vydala ze schodů dolů. Byla si vědoma absurdity svého počínání a přesto běžela dolů tak rychle, jak to jen dokázala. Aspoň pro ten okamžik.