Bílé růže

Anotace: Tak nějak ráda dávám do smutných povídek květiny-tedy vlastně hlavně růže.Jsou pro mne totiž symbolem křehkosti.Nebudu vám prozrazovat,o co tam jde,abych nezkazila vaše překvapení,jenom podotknu,že bych nechtěla být v kůži té dívky...

Vidím dívku.Krásnou dívku.Má černé vlasy a tmavě hnědé oči.Jde po ulici s kyticí bílých růží.Najednou se otočí a usměje se na mě.Ten pohled si budu pamatovat do smrti.Je tak láskyplný,zarývá se mi do srdce a naplňuje mě příjemným pocitem,že bude vše zas dobré.Všechny mé problémy se vyřeší a já budu navždycky šťastná.Pak ale příjemný pocit vystřídá hrozná úzkost.Sevře se mi hrdlo.Ta dívka jde totiž po přechodu,ke kterému se řídí černé auto.Na tento pohled už také nikdy nezapomenu.Snažím se auto zastavit.Křičím: ,,STOOOOOOOOP!!!“Ale nic není slyšet.Strach mi ucpal ústa a svázal všechny končetiny.Vlastně křičím jen v duchu.Jen v duchu k tomu autu běžím,protože ve skutečnosti se vůbec nehýbám a mé rty se vůbec nepohybují.

Vidím,jak to auto naráží do té nebohé dívky.Bílé lístky růží vyletí do vzduchu,jak je dívka upustí z ruky,zatímco ji začne drtit obrovský kovový kolos.Takhle končí krása,křehkost?Copak v našem světě už takoví lidé nemají nejmenší šanci na přežití?Stačí jediný okamžik a všechno skončí.Křehké bílé růže dopadají na zaprášený chodník a těsně na to je zadupou nohy několika lidí,kteří jsou svědci neštěstí a na rozdíl ode mě se mohou hýbat.

Musí tu být strašný hluk,ale já vůbec nic neslyším.Snad jen tlukot mého srdce.Snad jen proud úzkostných myšlenek v mé hlavě.Stojím pořád na místě a nevnímám ani čas.Přijíždí policie a záchranka.Už je pozdě.Dívka i růže jsou úplně na padrť.Přemýšlím,jestli se vůbec ještě někdy pohnu,ale pak za sebou ucítím něčí dech.

Pojď.Už je čas.,,C..co?!“Říkám stále ještě v duchu.,,Ty to nechápeš?Ta dívka jsi ty.Jsi po smrti.“,,To..to není možné,vždyť jsem tady!!“,,Ale nikdo z těch lidí tě nevidí.Protože jsi jen duch.Duch,který přišel do budoucnosti a viděl tak svou smrt.“,,C...co se mnou teď bude?“Ptám se a konečně si uvědomuji,že už mluvím nahlas a mohu se i hýbat.Otočím se.Nikdo za mnou nestojí.Jakobych mluvila se vzduchem.

Nesnáším,když mám ty vize.Někdy vidím i věci,o kterých bych nejraději ani nevěděla.

,,Jednu kytici bílých růží,prosím.“Otočím se na prodavačku,která na mne už notnou chvíli volá a ptá se,co si přeji.