Zítra

Anotace: Jen jeden okamžik v životě. Tisíce pocitů. Minimum slov. Protože tady není těžké si domyslet nějaké Předtím a nějaké Potom...

Ležela na saténovém prostěradle oděná jen do svých dlouhých lesklých vlasů. Látka ji příjemně chladila na rozpáleném těle.
Přejížděl jí ukazováčkem po zádech. Pozoroval ji zamilovaným pohledem. Líbilo se mu, když se jí mohl dotýkat. Nemuselo to být moc. Stačilo jenom zlehka.
Spokojeně se zavrtěla.

Pokračoval ve vytváření obrazců na její světlé kůži. Svítící měsíc dělal její pleť ještě bělejší, než ve skutečnosti byla, a on si vychutnával každičký okamžik téhle neopakovatelné noci. Téhle první noci. Téhle poslední noci. Věděl to, ale zatím si myslel, že se nebojí… Teď ještě ne. Teď ji tu ještě má, ještě tu okamžíček bude. A ještě chviličku jí bude naskakovat husí kůže způsobená jeho doteky.

Odhrnul jí pramen vlasů, aby mohl svými rty ochutnat sametovou hebkost její šíje. A nespletl se, když si celé ty roky, co po ní jen bázlivě toužil, představoval, jak sladká, jak něžná dokáže být… Protože byla. Teď si to uvědomoval víc než jindy. Tak křehká…

„Budu muset jít…“ šeptla do ticha.
Znovu ji políbil na krk. „Nechoď,“ zaprosil téměř neslyšně a přitiskl se k ní. Věděl, že nemá právo ji o to žádat.
Neodpověděla. Ani ona sama to ještě nechtěla.

Zabořil nos do jejích vlasů. Teď, když už pomalu zase přestávala být jeho, vnímal jejich vůni tisíckrát silněji. A milionkrát víc si přál, aby ji nemusel nikdy pustit. Protože za dveřmi jeho bytu mu nepatří.

Na krku cítila jeho horký, nepravidelný dech. I jí připadala realita příliš krutá. Ale byla tu.
„Opravdu už musím… Čeká na mě.“
Tentokrát nereagoval. Jen si našel její dlaň a nenásilně propletl své prsty skrz ty její.
Nechala ho. Připadalo jí moc kruté teď jen tak zmizet. Ale tohle přece věděl, řekla mu to. Dohodli se tak.

„Nezaslouží si tě,“ odvážil se.
Chvíli byla zticha, ale pak to přece jen řekla: „Miluju ho.“
Čekala, že se odtáhne. Neudělal to. Věděl, že by měl. To, co řekla, bolelo. Jenže ona ho už zranila tolikrát, že to přestal počítat. Nikdy jí to nevyčetl. Nechtěl, aby si dělala zbytečné starosti s jedním naprosto nedokonalým stvořením. To, co cítí on, není její problém.
„Už se nevrátíš…“ Poslední písmenka zanikla v tichu.
Otočila se na bok. „Uvidíme se zítra…“
Donutil ji, aby se mu podívala do očí. „Ale už se nikdy nevrátíš takhle.“
Chtěla by uhnout očima, ale neměla kam. Chtěla by utéct slovům, jenže ta byla nezbytná. „Ne.“
Posadil se a složil hlavu do dlaní. „Dobře… Tak jdi.“

Nechtěla ho tady tak nechat. Věděla, že mu toho moc dluží. A taky to, že to nikdy nedokáže splatit. A mohla by sem za ním chodit každý večer, každou noc. Mohla by s ním žít staletí… a stejně by to bylo nemožné. Nikdy by mu nedokázala dát to, co on jí.

Oblékla se. Doufala, že až se otočí, už tam nebude jen tak zhrzeně sedět. Spletla se. Nepohnul se ani o milimetr. Malý bezbranný tvor v obrovském, nepřijatelně pravdivém světě…
Ještě chvilku čekala. Nic. Bála se ho dotknout. A to posledních pár hodin nedělala nic jiného.
„Ahoj… tak zítra…“ vzala kabelku a tiše za sebou zavřela dveře.
„Zítra…“ zopakoval prázdnému pokoji. „Zítra…“
Rukama objal sám sebe, jako by se pokoušel zahřát. Ale chlad byl hluboko uvnitř. A pak ještě dlouho seděl bez hnutí a věděl, že zítra…