Zas jeden prázdný večer

Tak zas pádím do hospody. Ne snad, že bych byl alkoholik....alespoň zatím ne, ale co bych dělal doma? Tak sám.... televize mě nebaví a u muziky vzpomínám na léta, kdy jsem byl ještě čistý, svěží a divoký a takový vzpomínání, to bolí. Musel bych i přemýšlet o sobě, o životě, o tom, co chci dál. A to já nechci! Chci žít ze dne na den, od piva k pivu, od vejplaty k vejplatě. Chci být o samotě mezi lidmi. Nechci si povídat, nechci se smát, nechci se zpovídat, chci jen pozorovat. Ty ksichty plný prázdnoty, ty ksichty, co mě serou, ty ksichty plný bolesti, ty ksichty plný prázdnoty, ty ksichty, které nenávidím a zároveň i miluji.
Tak zas jdu z hospody. Plný alkoholu, ale v duši prázdný. Má to ještě cenu? Život mě baví, ale né ten můj. Zase sám, tak krutě sám a přitom mezi lidmi, které potkávám. Ale bojí se mě, jak nočního přízraku. Bojí se, že je budu obtěžovat, že je zabiju, že je pobliju. Ale já? Chci jen pochopení, chci jen přítomnost. Tak zas další prázdná záplata jednoho večera. Už ani opít se neumím. Vše kolem mě je tak reálný a všechno tak intenzivně vnímám. Tak proč zrovna já? Opít se snad dovede každý hovado!
Tak zas půjdu do hospody a uvidím.....třeba jednou zapomenu i na sebe.