Kolibřík s černými křídly

Anotace: taková kratká smutná kravina..

V velkém městě, stojícím na kraji pevniny, se svítilo ještě snad ve všech oknech. Rodiny se teprve scházeli k ve svým večeřím a přesto už první gangsteři vyráželi do ulic. Bylo léto, stmívalo se pomalu a jim se nechtělo čekat. Na jedné z ulic již jeden hrubián rozmlátil automobil a klakson auta se teď rozléhal celým jinak tichým sousedstvím. V dálce už ho po chvíli začala doplňovat siréna policistů, a tak to tu bylo pořád.

S bolestným leskem v očích a smutkem na duši vše pozorovala z okna parapetu zelenooká dívka. Proč není to město jako dřív? Proč ona není jako dřív? Pokládala sama sobě otázky.

Kde jsou ty časy, kdy jako malá holčička si hrála těsně před setměním v parku a nikdo se o ni nebál? Ptala se, vědíc, že se jí nedostane odpovědi. Na proti v okně, už matka podruhé volala děti k večeři a ty se s hašteřením a křikem přihnaly ke stolu. Na ni už nikdo nikdy nezavolá, ona již nemá do koho rýpat a trefovat se sarkastickými poznámkami, škádlíc sourozence.

Nešťastně si povzdechla a otočila se dovnitř, do domu. Natáhla se ke stolu a zvedla injekční stříkačku. Nabrala do ní tu látku, kterou nesnášela a milovala zároveň, a pomalu ji přiložila k žíle. Jemně si jehlu zapíchla do kůže a zatlačila. Když byla všechna kapalina v jejím těle, už bezstarostně vytáhla jehlu z paže a hodila někam zpátky do pokoje.

Ano, už to začínalo působit. Tělem se jí rozlíval pocit blaha a konečky prstů se jí začínaly třepat. Nyní už nemyslela na svou rodinu, už jako by byla s ní, v nebi. Tam, kde ji poslali ti pouliční bastardi.

Dlouho ještě seděla na okenní římse a užívala si klid na duši, který jí teď procházel. Když tu se před oknem jakoby zjevil kolibřík s černými křídly, který ji vábil. Vábil jí svýma temnýma očima. Vyzýval ji. Pojď za mnou! Pojď tam, kde budeš šťastná! Tak pojď!

Ale vždyť se zabiji! Ozvaly se poslední zbytky zdravého rozumu, které byly hned zahnány kam si do nenávratna.

Vstala. Stoupla si a prázdným pohledem se koukla dolů, jakoby nic neviděla. S blaženým úsměvem vykročila, tam kde doufala, že je konečně domov. Ke své rodině.