Panenka mohla počkat

Anotace: Děti často vidí to, co dospělí nemohou vidět. A každý anděl není hodný...

Hraji si s panenkami. Mám plné ruce práce, právě totiž jedou na výlet. Milla je má nejmilejší. Beru ji všude s sebou. Dostala jsem ji od tety Nikkie k narozeninám. Teta je mladá a krásná. Taky moc nešikovná, hodněkrát si vážně ublížila. Byla v nemocnici a málem umřela. Maminka říká, že má neuvěřitelné štěstí, teta říká, že ji ochraňuje anděl. Také si to myslím. V televizi je to pořád: krásní lidé s bílými křídly, kteří ochraňují lidi. Ve dne, v noci!
„Avo! Jedeme, pojď dolů.“ To křičí maminka, jedeme totiž k tetě Nikkie. Seběhnu po schodech. Millu mám v batohu, ale tak, aby jí vykukovala hlava. Mamince to moc sluší. Má na sobě jen letní bílé šaty a černé vlasy má stažené do pevného uzlu. Já mám vlasy světlé, po tatínkovi. Ten má na sobě oblek a pije kávu, jede na služební cestu. „Ahoj, zlato. Buď hodná a dej na tetu pozor.“ Usměje se a políbí mě. Zamávám mu a vyběhnu ven k autu.

„Avo! Ahoooj, jak se máš? Co dělá Milla?“ Teta mě obejme, zářivě se usmívá. „Dobře. Milla je v batohu.“ Pocuchá mi vlasy a obrátí se na mamku. „Sestřičko!“ Vykřikne a políbí mamku na tvář. Maminka se jmenuje Georgia, jenže to jméno nemá ráda. Teta jí proto říká prostě sestřičko. „Pojďte, pojďte! Pokoje jsou připravené.“ Tetin dům je obrovský a moderní. Sice mám hezký velký pokoj, jenže v noci se tam sama bojím. Posadím Millu na velkou měkkou postel a začnu hledat plavky. „Avo! Poběž, vybalíš si později!“ Maminka už leží na lehátku a pije džus. Teta leží vedle ní a nafukuje zářivě růžové lehátko. Neumím totiž vůbec plavat, proto mě Nikkie vždycky vozí na lehátku. Den uběhne rychle. Koupeme se, pijeme džus a povídáme si. Je čas jít spát. Do obrovské temné ložnice, naštěstí je se mnou Milla. Maminka mě zabalí do přikrývky, popřeje dobrou noc a odejde za Nikkie. Budou si povídat dlouho do noci.

„Seznámila jsem se s úžasným chlapíkem, sestřičko. Jmenuje se Eric. Je milý, krásný-„
„A v čem je problém, Nikkie?“
„Proč by měl být problém?Žádný není!“
„U tebe je vždycky problém.“
„Je mu teprve dvacet.“
„Cože?“
A pak konečně usnu...

Probudím se moc pozdě. Teta už připravuje oběd, maminka jela na nákup. „Dobré ráno, Avo.“ „Ahoj, teto.“ Sednu si na židli a kouknu na tetu. Krájí rajčata, jenže mě zaujme něco jiného. Na lince, kousek od tety, sedí nějaký muž. Je mladý a hezký, má křídla a svítí slabou září. Vykuleně na něj koukám a on na mě. Je překvapený, skoro vyděšený. Pak se vzpamatuje, usměje se a přitiskne si ukazováček na ústa. A já udělám pravý opak toho, co mi prstem naznačuje. Vykřiknu. Teta se lekne a nůž sjede po rajčeti. Čepel se zasekne hluboko do tetiny ruky. Začne silně krvácet. Anděl mi věnuje rozzlobený pohled a zmizí. A já se rozpláču.
„Ach. To nic, Avo! Nic se neděje. Obvážu si to a za chvíli to přestane.“ Hlesne teta uklidňujícím hlasem a odběhne pro obvaz. Sednu si na gauč a otřu slzy. Za pár minut přijde teta a usmívá se. Sedne si vedle mě a obejme mě. „Už je to dobrý, vidíš? Říkala jsem to.“ „Viděla jsem anděla! Seděl vedle tebe na kuchyňské lince!“ Vyhrknu dřív než si stačím uvědomit, jak hloupě to bude dospělým znít. Dospělí nevěří na anděly. Bázlivě na tetu pohlédnu. Nejprve se zatváří překvapeně, pak se usměje.
„Je moc hezký, má křídla a svítí?“
Rozzářím se. „Ano. Ty mi věříš?“
„Samozřejmě, že ti věřím, Avo. Děti často vidí to, co dospělí nemohou vidět. Také jsem ho viděla, když jsem ještě byla malá. Postupem času jsem ho přestala vidět, ale věřím, že je pořád se mnou. Věřím na anděly.“ Mluvila vážně, věřila jsem jí to.
Maminka přijela z nákupu. Když uviděla obvaz na tetině ruce, vyděsila se.
„Co se stalo?“
„Jen jsem se trochu řízla, můj anděl strážný nedával pozor.“ Prohlásila a mrkla na mě. Mamka se jen usmála.

Maminka s tetou už dávno spali. Seděla jsem na balkóně, který mám v pokoji a hrála jsem si s Millou. Posadila jsem ji na zábradlí a česala jí. Přitom jsem si s ní povídala. Přímo pod Millou se leskla nehybná hladina bazénu. Natáhla jsem se pro sponku a nešikovně přitom o Millu zavadila, spadla dolů, do bazénu. Přitiskla jsem si ruku na ústa a sledovala, jak nehlučně dopadla do vody. Nemohla jsem vzbudit maminku ani tetu. Zlobili by se, že ještě nespím a navíc jsem si sama hrála na balkóně. Musela jsem ale zachránit Millu, do rána by se určitě potopila a byla by celá rozmáčená. Už by nevypadala jako dřív.
Stačilo se jen proplížit potemnělým domem a vylovit Millu síťkou na hmyz. Vypadalo to snadně, jenže to vůbec snadné nebylo. V domě byla tma a já se bála. Když jsem se konečně dostala k bazénu, třásla jsem se strachy. Rychle jsem popadla síťku a ponořila ji do vody, jenže na Millu jsem nemohla dosáhnou. Navíc už byla úplně mokrá a začala se potápět. Zpanikařila jsem a naklonila jsem se, co to šlo. Ztratila jsem rovnováhu a spadla do vody. Než jsem dopadla stačila jsem vykřiknout. Snad to někdo zaslechl…
Topila jsem se. Máchala jsem rukama na všechny strany, snažila jsem se udržet nad hladinou. Po chvilce se na břehu objevila záře. Zaradovala jsem se. Byl to tetin anděl.
„Pomoz mi!“ vykřikla jsem zoufale. Zavrtěl hlavou.
„Prosím, pomoc!“ Znovu jen tvrdohlavě zavrtěl hlavou.
Docházely mi síly. Můj výkřik nikdo nezaslechl a anděl mi nepomůže. Uvědomila jsem si, že umřu a z posledních sil jsem se znovu pokusila dostat hlavu nad hladinu. Jenže jsem už byla strašně vysílená. Do úst a do nosu mi vtekla voda. Pálilo to. Pak se dostala i do plic. Nemohla jsem dýchat, tělo šlo ke dnu. Spatřila jsem Millu, na dně bazénu kousek ode mě. A pak jsem ztratila vědomí….
„Nikkie! Vstávej!“
„Co se děje?“
„Ava, není v posteli ani nikde v domě. Nemůžu jí najít!“
„Určitě šla ven.“
„Ne to ne! Má zakázáno chodit sama ven. Ví, že musí počkat na nás!“
Maminka i Nikkie vyběhli ven. Uprostřed bazénu plavalo tváří dolů moje nehybné malé tělíčko. Tělíčko malé neposlušné holčičky.
„Proboha! To ne! Volej sanitku!“ Maminka skočila do vody. Křičela a táhla mě ven z vody. Moje tělo bylo studené a vláčné. Věděla, že tam jsem dlouho. Že tam jsem možná celou noc. Nechtěla si to připustit. Jenže bylo pozdě...Byla jsem mrtvá a maminka plakala.

Po několika dnech tetička vytáhla Millu. Vysušila jí a dlouho jí k sobě tiskla a brečela. A pořád dokola mumlala: „On jí nezachránil. Proč? Proč nezachránil moji malou holčičku?“