Prokletí

Anotace: Je to mé krokletí můj kříž co si nesu životem ....

Sedí tam v rohu svého pokoje naštvaná na celý svět. Schoulená do klubíčka, přemýšlí, zda-li jít ven a podlehnout volání nebo zůstat a bojovat. Chce vůbec bojovat? Má to cenu? Zvedá se a tiše odchází. „Kam jdeš?“ „Ven!“ „Nikam nepůjdeš, budeš doma, máš domácí vězení, mladá dámo, takže mazej zpátky do pokoje!“ Jenže ona neposlouchá, dál odchází. Odchází vstříc svému prokletí. Utíká ulicí, je celá promočená, ale to jí nevadí. Hlavou se jí honí jediná myšlenka - musím ho najít, jinak zemřu. Musím, prostě musím…
Po nekonečném hledání spatří v potemnělé pochmurné uličce postavu. Před rokem by utíkala domů, do ráje, klidu a pohody. Teď, ztracená a tady, kde by se jiný bál, se ona cítí doma. Vytahuje poslední peníze a podává mu je. On jí na oplátku dává malinkatý balíček. „Co tak málo, vždyť jsem ti dala dva litry!“ „ Jo holka ceny se zvedaj a koukej padat, nechci mít kvůli takový malý mrše problémy.“ Odchází na nádražní záchodky jako každý den, je to její rituál. Co se jen stalo, dřív by touhle dobou byla doma a četla si svou oblíbenou knihu. Jenže knihu vyměnila za svoji dávku, už vyměnila vše i svou duši… Ztratila se tam někde ve stavech naprosté extáze a naprosté bolesti a chaosu. Nevnímá okolí, nevnímá vyčítavé pohledy matky ani otce. Proč, je to jejich vina, jejich…! Nebo si to jen namlouvá? Ne, nenamlouvá, Ví, je to jejich chyba, jejich vina… Jsem tím, co jsem, díky ním…
Zavírá se v kabince na záchodcích a vytahuje malou krabičku. Má v ní celý svůj život, celé své prokletí. Bere do ruky lžíci, nahřívá ji zapalovačem …. Nabírá si dávku do injekční stříkačky. Vyhrnuje si rukáv, zaškrcuje si ruku nad loktem… Jehla pomalu proniká již tak zuboženou paží. Pomalu si vstřikuje jed do žil. Nastává chvíle maximálního uvolnění. Stříkačka padá na zem ona se sesune na mísu. Je jí krásně. Všechno kolem hraje veselými barvami, všechno je tak rozmazané a bizardní. Někdo bouchá na kabinku. Pomalu se zvedá, sbírá své nádobíčko a odchází. Každému koho potká se vysměje do obličeje. Ona ztracená ve svém světě. Chce se jí létat. Připadá si jako anděl, musí vzlétnou, aby jí nevzali křídla. Utíká přes rušnou ulici. Běží snaží se vzlétnout. Najednou přichází prudká rána. A ona konečně letí ……… Skřípění gum, tupý náraz….. Nevnímá bolest jen tu nekonečnou krásu, letí …. Stále víš a víš…..