Dopis bez adresy

Anotace: Dopis, kterému je už předem předurčeno, že nikdy nedorazí ke svému adresátovi

Je to už skoro měsíc, od té doby, co… – Ne, to ne. – Je to už celkem dlouhá doba… – Ne, to taky ne. – Pořád na tebe nemůžu přestat myslet. Každý večer, když usínám, myslím na tebe. Každý večer si přehrávám tu noc, tvoje polibky, tvoje dotyky. Každý večer si přeji, aby se něco stalo. A každé ráno se probouzím sama… – To je blbý. Ráno škrtám. –

Seděla před počítačem a snažila se napsat něco, co by bylo alespoň trochu smysluplné. Zatím se jí to ale moc nedařilo. Chtěla toho vyjádřit tolik, ale nějak se jí nedostávala slova. Předtím jim k tomu stačil jediný pohled a teď…?

Chtěla bych… – Ne, to zní blbě – Ráda bych… – Ježíši, to je snad ještě horší – Zajímalo by mě… – No, tak to taky není dobrý… Ach jo. –

Přestala psát. Opřela si lokty o stůl a skryla obličej v dlaních. Zavřela oči. Hlavou jí vířila spousta myšlenek. Jen je dát na papír. – Prostě mě zajímá, co si myslíš ty, co cítíš. Kdybych tak věděla, jestli na mě taky myslí. Co to pro něj znamenalo? Nebo už na mě zapomněl? Ale to snad nemohl, není to zas tak dávno… – Znovu se pustila do psaní.

Tak jo – Chtěla bych umět číst myšlenky. Zajímalo by mě, jestli na tu noc myslíš taky tak často jako já, jak to bereš. Víš, jestli to bereš stejně… – No jo, ale jak to vlastně beru já? Vím, že to nic neznamenalo, že to byla jen jedna noc. Moc krásná, ale tím to končí. Vím, že mě přitahuje, ale nemiluju ho. Vím, že je mezi námi spousta překážek, pro které spolu nemůžeme být a některé z nich jsou opravdu nepřekonatelné. Vím, že… sakra… vím všechno, tak co vlastně chci… Jo, to vím taky. Chci, aby mě zas objímal, protože to bylo moc příjemné. Po dlouhé době jsem se cítila opravdu dobře. Chci znovu zažít ten pocit… Ach jo. –

Zase se zasnila. Dlouho jen tak seděla před počítačem. Pak zmáčkla tři klávesy a celé dílko zmizelo navždy. Ne, tenhle dopis opravdu poslat nemohla. Nehledě na to, že byl příšerný, prostě věděla, že to nemá cenu. Věděla to už když ho začala psát. Moc dobře věděla, co má dělat, nebo spíš co dělat nemá. Ale nemohla si pomoct. Byla tak strašně zvědavá, co si asi myslí. Nedalo jí to spát. Každý večer myslela na to, jaké to bylo pěkné. A také si představovala, co by se asi stalo, kdyby mu skutečně napsala. Jenže to jí mělo zůstat navždy utajeno…