Nechápu..

Anotace: svůj život.. ??? ...

Tak tu zas sedím, zase před tím pitomým počítačem a píšu. Proč píšu? Sama nevím, asi se potřebuju vypsat, sama přesně nevím z čeho. Vím jen, že tu sedím a po tváři mi kanou slzy. Nešťastné a bolestivé. Dopadají na bílou klávesnici. Otírám se hřbetem ruky, ale nestíhám to. Na to je ten proud příliš rychlý. A já ani nejsem schopná udělat ten jediný pohyb, setřít slzy.. Tak primitivní věc, jenže.. Kdo setře slzy z mého srdce? Kéž by to bylo stejně lehké.. Tak proč není?? Co se mi zas stalo? Proč tu jsem a zase se utápím v tý hrozný depresi? Proč? Vždyť jsem myslela, že to už bude konečně v pořádku. Konečně, po všech těch pitomostech, co jsem dělala.. dělala?
Vyhrnuju si rukáv trika. Bílou ruku hyzdí několik hnusných jizev, proč? Proč jen jsem tak pitomá? Proč všechny ty pohledy lidí? Těch, kteří o tom ví, i když já sama to řekla jen mým nejbližším. Zradili mě a ví to všichni.. Život je svině. Nikdy bych nečekala, že tohle budu někdy tvrdit. Kolikrát to bylo špatné, ale teď.. Něco mě trápí, cítím to, ale nevím jak to změnit. Nevím co je ten můj problém a přitom mám na výběr z tolika věcí.
Proč jsou někteří lidé takový zlý? Proč mám tolik špatných vzpomínek? Proč na ně sakra už nezapomenu? Vždyť už je to tak dlouho!! Proč to nejde? Chtěla bych to.. Chci.. Jenže. Nikdo se mě nikdy neptal na to, co chci já. Všem to bylo jedno. Je jim to jedno.
Další příval slz. Ani se nenamáhám je stírat, vím, že přijdou další.. nemá to cenu. Nemá to cenu stejně jako celý můj zkažený život. Proč zkažený? Nechtějte to vědět, tolik věcí, tolik.. tolik mých blbostí a omylů. Tolik slepého důvěřování, tolik chyb. Chyby, ty prý dělá každý.-. Nezdá se mi to. Proč je někdo takový šťastný a nezávislý? Jak si užívá života? Jak dokáže nic nebrat vážně a se vším se srovnat? Takoví lidi jsou šťastní, ani o tom pořádně neví. proč nepatřím k nim? Vždycky jsem se lišila, vyhovovalo mi to tak snad? Nevím, ale.. Ne, já nechci být jako ti ostatní.. neříkám, že jsou všichni špatní, nejšpatnější tu jsem přece já – už tolikrát mi to dali lidi najevo.. Zase ruku zahalím, zpět do dlouhého rukávu, ve kterém chodím posledních pár měsíců – výhradně. Nemůžu se na to dívat, nemůžu, vrací se mi hrozně moc věcí a je mi ještě víc nanic.
Chci se smát, tak jako třeba ještě dnes odpoledne, či dopoledne. Dneska byl přece super den, tak proč teď je zas večer a já si ho takhle zkazím? To jsem prostě celá já, zkazím co se dá, vždycky. Jen se bojím, že zkazím i něco mezi těmi, na kterých mi ještě opravdu záleží. Že něco řeknu špatně, bojím se. Bojím se, že odejdou, že je ztratím. To oni jsou pravým smyslem mého života. Ani to neumím popsat, jak moc pro mě znamenají.. Třeba je to kýč, já nevím, ale právě takhle se v tuto chvíli cítím.
Ze sluchátek mi hraje šíleně smutná písnička, nemám ani sílu na to pustit něco jinýho, a tak jen mlčky poslouchám. Ale, proč hraje zrovna tahle písnička? Ze všech písniček zrovna tahle. Pamatuješ si, jak jsme se poprvé potkali? Šli jsme do té kavárny na rohu a zrovna ji tam hráli.. Tehdy jsme byli ještě doopravdy šťastný, teď cítím jen nejistotu a snad přetvářku, ale to očí ti to nepovím.. Navzdory slzám se ušklíbnu – ta ironie! To je nemožný. Říct do očí, ano, to je pravda, to se tak říká, ale.. Já tuhle možnost nemám. A vypadá to, že v nejbližší době ani mít nebudu. Nebo třeba už taky nikdy.. Má cenu to vůbec ještě zachraňovat? Má cenu tohle všechno?.. Má cenu můj život? Ne, ne, ne!! Už jsem se přece jednou ptala, a už jsem si i odpověděla. A jsem pevně rozhodnutá si za svou odpovědí stát. budu, protože vím, že tak je to správně. Cítím to.
Konečně je konec. Nad tou myšlenkou se pousměju, jak je možné, že tehdy jsem si přála, aby ta písnička nikdy neskončila? Aby neskončilo to kouzlo jedinečného okamžiku s tebou. Zrovna při ní jsme se přeci poprvé políbili, pamatuješ si to?.. Tehdy.. Tehdy jsem chtěla hodně věcí. Zvláštní, jak se člověk mění..
A čím se vlastně mění? Věkem? Přibývajícími starostmi a zkušenostmi? Ale proč musí být všechny ty moje zkušenosti tak špatný? Proč, proč, proč..
Tolik otázek, ale odpovědi nenacházím. Někde jsem četla, že každé proč má své proto, tak se mi líbilo, a také jsem se tím snažila řídit. Řekla jsem si toto moje heslo a radila jsem ostatním. Jak nejlépe jsem uměla, ale poradil někdo mně? Ne.. Poděkoval mi někdy někdo? Sice ano, ale nebylo to upřímné, já nevím, z jejich hlasu nezněla ta vděčnost. A to se pozná..
Asi si půjdu lehnout, prožiju další bezesnou noc. Před usnutím budu myslet nad mým životem, tím zbytečným. Nad vodou mě držíte jen vy, ale někdy mě dokážete i pořádně potopit. Nechápu vás, nechápu lidi, nechápu už vůbec nic.. Ani sama sebe.. Především sama sebe..