Nebe plné hvězd

Anotace: Jsem měla smutnější náladu tak sem psala a vyšlo z toho tohle .....no snad to bude ke čtení ...

Buch, buch , prásk ...
.....Ach jo , zase se otevřela okenice na půdě .Dneska jí jdu zavřít už po třetí . Vyjdu staré , strmé schody …někdy by se měli opravit nebo si někdo něco udělá mumlám si pro sebe cestou . Tak nerada tam chodím . Přiznám se , jsem strašpytel a bojím se tmavých zákoutí a místností . Otevřu dřevěné dveře na kterých je vyrytá holubice . Najednou ucítím vůni . Vůni , kterou používala moje maminka před deseti lety . Je to divné ale jako by se mi připomněli vzpomínky na maminku . Moc se jí nepamatuji , umřela když mi bylo pět . Babička mi vždy říkala že spadla na koleje a srazil ji vlak když šla domu z práce .Já nevím , ale nikdy sem tomu nevěřila . Pamatuji si jí jako něžnou vílu v bílých šatech jak si semnou hraje u houpačky ….víc bohužel nic ale teď si vybavuji i věci jako čtení pohádek , její hrníček , který se skoval a už sem ho nikdy neviděla .Kde všechny ty věci jsou ? Přece je nemohly vyhodit . Jako pětileté dítě sem si nemohla nic nechat , jediné co se mi podařilo ukrýt byla popraskaná a na jednom rohu roztržená fotka na které jsem se svojí maminkou u rozkvetlé lípy . Od té doby jí nosím pořád sebou .Něco jako talisman .
Zavřu okenici a najednou spatřím velkou truhlu pokrytou květovanou dekou . Pomalu se přibližuji jen podlaha praská . Sice mám strach ale zvědavost je přece jen větší . Rozhodnu se truhlu otevřít. Jde to stuha ale po pátém nadzvednutím se mi podaří jí otevřít . Spatřím v ní šaty , hrníček , fotky , deku , šminky a náhrdelník . Vše co patřilo mamince . A na dně zahlédnu fotku nějakého miminka a troje dupačky ve kterých je vložen dopis . Se zatajeným dechem aby se nim nepohnulo odvírám dopis a začínám číst

Moje milá Natálko ,
Asi už nejsem na tomto světě a ty teď čteš tento dopis . Také Ti chci popřát vše nejlepší k tvým sedmým narozeninám a vysvětlit proč už nejsem s tebou . Sama víš jak je někdy život krutý a nemilosrdný . Já sem neměla tolik štěstí abych se tomu vyhnula . Postihla mě nemoc . Bohužel nevyléčitelná . Moc času nemám a moje maminka , tvá babička mi tě bohužel nikdy nepřivedla abych se s tebou mohla rozloučit , proto se loučím touto formou . Mám Tě moc moc ráda . Nikdy jsem nemilovala nikoho víc . A ještě jednu věc Ti chci říct . Máš sestru . Jmenuje se Kludie . Nikdy si jí bohužel nepoznala . Narodila se mi příliš brzo , kdy jsem ještě studovala a nemohla bych se starat o dítě . Teď žije u jedněch moc hodných lidí a doufám že se má dobře . Tímto končím své povídání. Mám tě moc moc moc ráda . Líbá Tě …
…. Tvá maminka

Připadám si jako kdybych byla zfackovaná . Možná ještě víc . Všichni mi lhali . Lhali mi o mamince ….prý spadla pod vlak …..o sestře kterou mam a navíc …..navíc mi nedali dopis který byl určen pro mě a to před deseti lety . Jak mi to mohli udělat …..
Otočím fotku maminka na kterém je adresa a vůbec neváhám a začínám se balit . …..

Stojím na vlakovém nádraží a čekám na vlak do Brna . Hlavně ať mi neujede . ….“ Vlak 14 směr Brno hlavní nádraží „ Nastupuji do poloprázdného vlaku , tím líp nechtěla bych cestovat v natlačeném vlaku 4hodiny . Cestu si poměrně užívám a ani nestihnu doposlechnout Mp4 a vlak oznamuje Brno-hlavní nádraží . Odhodlaně vystoupím na cestu a kráčím k hledané ulici .
Po hodině dorazím na místo a váhám zda mám zazvonit na velkou přepychovou vilu . Ani nevím jak dlouho tam stojím , když někdo mi šáhne na rameno . Je to velice příjemná paní ještě s příjemnějším hlasem tázajícím co potřebuji .“Já …..já ….jen …víte ..mno „ leze to ze mne jak z chlupaté deky a v krku mám nenormálně sucho . „ našla jsem tento dopis a tuto fotku myslím ž znám vaší dceru „ paní pohlédne na dopis a fotku na níž se usmívá baculaté miminko a po chvilce řekne „ pojď dál , moje dcera , tvá sestra je teď velice smutná a doufám že jí dokážeš pomoci . „
Vejdu do krásně prostorného pokoje s nádechem žlutočervené barvy . A velikánskou postel s nebesy na níž sedí holka asi o 4roky starší jak já a kouká smutně do okna na němž se objevují malé kapičky . Začíná pršet . Pohlédne na mě a lehkým krokem ke mně přijde „ já sem Natálie tvá ses…“ ani nedomluvím a ona mě obejme a zašeptá „ nemluv prosím , já vím kdo jsi „
Celý týden si povídáme o sobě …….jeden večer se rozhodneme jít se projít . Sice je chladno ,ale procházce pod tolika zářícími hvězdami které zaplnilo temné nebe . Procházíme se po cestě k jednomu parku ….když spatříme most ….podíváme se na sebe a víme co si ta druhá myslí . Sejdeme na cestu která vede k mostu . Já vytáhnu kapesník a Klaudí tužku na oči , kterou nosí stále u sebe a napíše na kus papíru pár slov…posledních psaných slov . Potom jen vylézáme na zábradlí s držíme se za ruce ve které máme kapesník se vzkazem a zpíváme písničku kterou máme obě moc rády ……..koukáme do dály a broukáme si slova …… Padlý andělé se dostanou do nebe ,je to jenom klam , je to jenom klam a já mam srdce plných jam…..
……a pomalu vykračujeme pravou nohou a ...

Po chvilce na nebi spadly dvě krásné hvězdy ...

….Ráno našla policie dvě dívky pod Viktoriánským mostem . Leželi vedle sebe a drželi v ruce kapesník na kterém bylo napsáno ZAPOMEŇTE !