Snubní prstýnek..

Anotace: tak nevím co napsat.. je v tom hodně mých pocitů z poslední doby..

Pomalu otvírám a znovu zavírám oči. Snažím se zahnat slzy, ale jaksi se mi to nedaří. Nechávám je zavřené a zpod víček mi vyklouzávají malé křišťálové slzy, které mi smáčí řasy i tvář. Po tváři se mi rozmazává černý make-up, ale to je snad to úplně nejposlednější, na čem mi záleží, i když zrovna dnes jsem líčení věnovala na mě nezvykle dlouhou dobu. Chtěla jsem být krásná, dokonalá. Chtěla jsem se Ti líbit.. Chtěla jsem, abys na mě mohl být pyšný, aby jsi mě obdivoval.. Dneska, zrovna dneska mi na tom tak záleželo. Měli jsme jít k Tvým rodičům. Chtěl jsi mě jim představit, abys mi dal najevo, že to se mnou myslíš doopravdy vážně, že mě miluješ.. Chtěl jsi jít k Tvým rodičům.. Se mnou.. A představit jim mě jako Tvou nastávající.. To jsem však v tu dobu ještě nevěděla.. Slzy už mi tečou proudem, ani se je už nesnažím zastavit. Nemá to cenu. Bez tebe vlastně nemá cenu již nic..
Vím, že zbytek svého života už jen propláču a strávím v žalu. V nekonečném smutku.. A pak, každou noc se mi budou zdát sny o tom, jak jsme spolu mohli být šťastní. Sny o tom, jak se nepřihodilo to hrozné neštěstí a my spolu tancujeme na naší svatbě. Já v nádherných bílých dlouhých šatech se slabým závojíkem a Ty v černém obleku. Vždyť víš jak Ti vždycky slušel.. Ale to stejně pořád není nic oproti tomu, jak ti vždy slušel ten Tvůj nádherný upřímný úsměv..
Jenže pak si vzpomenu, že Tvůj úsměv nikdy neuvidím, leda tak možná na fotkách, které mi zůstaly.. Rozpláču se čirým zoufalstvím, jsem ráda, že mě tu nechali osamotě. Nesnesla bych tu nikoho jiného. Jsi tu jen Ty, v mých myšlenkách a vzpomínkách.. Stále ještě tak bolestivě čerstvých..
Nikdy neodejdou docela, navždy budeš v mém srdci jako ten, kterého jsem skutečně milovala. Jako ten, který mi poprvé ukázal, jaké je to být doopravdy milována.. Jako ten, kterého už nikdy neuvidím.. Zase další slzy.. Slzy..
Za chvíli vypláču snad celé slané moře. No co, třeba bych se v něm utopila a bylo by mi líp.. Pláču a se mnou pláče i mé srdce. Zlomené srdce, srdce, kterému druhá polovina nevždy odešla.. Odešla a už se nikdy nevrátí. Navždy už tam zůstane ta díra. Ta, kterou jsi vždycky zaplňoval Ty. Teď není nikdo, kdo by Tě v ní nahradil.. A ani nikdy nebude, to přísahám. Při Tvé památce..
Vím, Ty bys to tak nechtěl, vždycky Ti záleželo hlavně na tom, abych byla šťastná já, ale.. Bez tebe už nebudu šťastná nikdy. To vím naprosto jistě. Nikdo mi nemůže dát to všechno, co jsi mi dal Ty. Všechny ty slova, o který jsi se se mnou dělil. Slova, která patřila jen a jen mně. Ta nádherná slova plná lásky.. Opravdové a vroucné... Nefalšované.. Zkrátka takové, jakou jsem ještě nikdy nezažila.. Do té doby než jsem poznala Tebe..
Znamenal a stále znamenáš pro mě tolik.. Tak moc Tě miluju.. Proč se to stalo zrovna nám dvěma? Proč? Když jsi si mě chtěl vzít.. Proč?? Proč je život tak krutý a nespravedlivý? Myslela jsem, že už s Tebou budu konečně napořád šťastná, po tom všem, co jsem si musela v životě vytrpět.. A při tom všem jsi stál při mně.
Pamatuju si, jak jsem ještě kdysi dávno, když jsme byli nejlepší kamarádi, chodila s tím klukem. Vidíš, už si ani nevzpomenu na jméno, je to legrační.. Nebo snad ironické? Pamatuju si, jak mě tehdy odmítl, že miluje jinou, že se mnou to nemyslel vážně.. Pak ještě dodal, že se mnou by to snad nemohl myslet vážně nikdo. Aspoň ne nikdo normální.. Tehdy jsem proplakala několik dnů i nocí, byla jsem z toho na dně. Lidi.. Nenávidím lidi, proč jsou takoví??
Pamatuju si, jak jsi se mnou celou tu dobu byl. Klidně a něžně jsi mě utěšoval, když jsem ti stále dokola opakovala to samé. Kdekoho by to omrzelo a odešel by, Ty ne.. Teď když o tom tak přemýšlím mě napadá, že právě někdy v té době jsem se do Tebe zamilovala.. I když tehdy jsem to nevěděla, natolik jsem byla zaslepena tou bolestí.. Ale bylo to tehdy.. Tohle jsem Ti nikdy nepověděla.. A už ani nepovím..
Další slzy, nejdou zastavit, tryskají mi z očí a padají dolů na hebký tmavě modrý koberec. Utírám si je nemotorně rukou, ale není to nic platné. Jen jsem si ještě víc rozmazala nalíčení. Musím vypadat věru podivně, ale co je mi po tom. Je mi to jedno. Snad jen nikoho nepotkám, i když.. Co je ostatním do toho, co se mi stalo? Jsou mi ukradení, ať si myslí co chtějí. Všichni..
Zvedám se ze židle, na které jsem až doteď seděla, a začínám přecházet po pokoji sem tam. Už nemůžu být v klidu. Musím něco dělat. Kde že to vlastně jsem? Ach ano, už vím, odvedli mě do ředitelovy pracovny. Abych prý měla aspoň nějakou tu chvilku pro sebe. Jsou tak ochotní.. Ale co je mi po tom?!.. Co tady asi mám dělat? Co mám dělat po zbytek svého života? Života bez Tebe..
Znovu zavírám oči s matnou nadějí, že až je zase otevřu, budu doma. Probudím se vedle Tebe a chvíli Tě budu pozorovat, než se pod mým pohledem probudíš. Obejmeš mě a přivítáš mě polibkem. Tak sladkým a něžným, jak to umíš jen Ty. Usměju se na Tebe a rozhodneme se nikam dnes nejít. Budeme doma, jen my dva, v našem společném domečku. A nic se nestane..
Na rtech se mi objevil jemný úsměv a otvírám oči, přesvědčená, že otočím hlavu a uvidím Tě vedle sebe. Rozesmátého z toho, co to zas dělám.. Otvírám oči, ale vidím jen ten nenáviděný modrý koberec. Co to je? My přece žádný modrý koberec nemáme.. Máme je světle hnědé.. Otáčím hlavu, ale vidím jen masivní dubový stůl, na němž jsou položeny stohy papírů. Za ním je pohodlně vypadajícího vysoká židle..
Ne, to není pravda! Já tady přece vůbec nejsem!!.. Nechci.. Další, nové, nevysychající slzy. Co je budu dělat.. nevím co si mám počít, vždyť jsem měla jen Tebe.. Nikoho jiného, rodiče mi zemřeli když jsem byla malá, prarodiče, kteří mě vychovali, už také nejsou mezi námi.. Přátele žádné nemám.. Měla jsem jen Tebe, nikdy jsem nemyslela, že by se stalo něco takového.. I když, koho by mohlo něco takového jen napadnout?.. Nejspíš nikoho..
Vzpomínám na Tebe, ty úplně poslední vzpomínky jsou tak kruté. Šli jsme k vašim a v cestě nám najednou stála silnice. Rozesmál jsi se, že ji přeběhneš. Někdy jsi tohle rád dělal. Třeba jsi se chtěl předvést..Já nevím, ale tolikrát jsem Ti to rozmlouvala.. Proč jsi na mě jen nedal? Bála jsem že se něco stane.. Najednou dostávám strach, nezavinila jsem to snad já svými obavami?.. Doufám že ne. To bych si neopustila. Nikdy. Nemohla bych s tím žít..
Pamatuju si jen, jak se najednou odněkud vyřítila ta bílá zablátěná dodávka. A pak už jen Tvůj výkřik, ten, který mi stále tak hrozivě zní v uších.. A ještě dlouho bude.. Řidič ujel.. Pitomec!!
Ještě, že jsem u sebe měla mobil, nějaký kolemjdoucí – který byl zároveň svědkem – mi pomohl dostat Tě na ulici. Mezitím, co mým telefonem volal pomoc, sehnula jsem se k Tobě a chytla Tě za ruku. Já nemohla volat – ani jsem nemohla promluvit.. Nemohla jsem myslet.. Nic.. Před očima se mi dělaly černé mžitky, ale musela jsem vydržet. O mně nejde, to o Tebe tu šlo, lásko moje..
Konečně jsem slyšela hlas houkačky, bylo to jen pár minut, ale mně to připadalo jako nekonečné dny. To si nemohou pospíšit? Vždyť Ti jde možná o život.. Možná, určitě možná..
Naložili Tě na nosítka, zatímco jsi byl celý od krve a v bezvědomí, zavřeli dveře a rychle odjeli. Siréna houkala jak o závod.. Bylo mi hrozně.. Nedá se to ani popsat. Nechci to popisovat, nechci to prožívat znova..
O mně se postaral ten náhodný kolemjdoucí, starší velmi vlídný a příjemný pán. Dovedl mě na lavičku, která byla nedaleko a posadil mě na ni. Já nebyla schopná naprosto ničeho..
Byl tam se mnou dlouho, než se konečně ujistil, že už můj první šok trochu opadl. Zavolal taxi, řekl, ať mě dovezou do nemocnice, dokonce za mě i zaplatil..
Nepřítomně jsem si sedla do auta a vůbec jsem nevnímala kam jedu.. Pak jsem před sebou uviděla vchod do nemocnice a něco jako by mi zacvaklo na to správné místo. I když jsem se celá ještě pořádně třásla, vkročila jsem přímo dovnitř. Prvního doktora, na kterého jsem narazila, jsem se zeptal na něj. Na toho, který mi byl vším. Řekl, ať si sednu a počkám, že to zjistí..
Seděla jsem na té dřevěné lavici a byla jsem ráda, že nemusím stát. Bylo mi jako na omdlení.. Ale bude to v pořádku, to jen ten šok – takhle jsem se uklidňovala..
Až do té doby, než přišel onen doktor. Tvářil se nezvykle vážně. Znervózněla jsem ještě více..
„Váš přítel, on, nezvládl převoz. Je mi to líto, vím co pro vás musel znamenat..“ Soucitně se na mě zahleděl a pak odešel, osaměla jsem.. Jen jsem tam dál seděla a nevěděla co mám dělat, kam jít. Jen jsem tam seděla a celou mysl mi pomalu zahaloval černý, temný a neprůhledný satén..
Pak přišel ředitel nemocnice, ani jsem nevěděla jestli se tady tak chovají ke každému, ale nezáleželo mi na tom. Nechala jsem se odvést do jeho kanceláře. Tam jsem se posadila, on se posadil do křesla za stolem – toho samého, které teď bylo prázdné. Díval se na mě, ale já mu jeho pohled neopětovala, dívala jsem se do země, aby neviděl slzy v mých očích. Pak promluvil: „Víte, mrzí mě, co se stalo, ale..“ Najednou se zarazil a zjevně nevěděl jak pokračovat dál..
Pak sáhl do kapsy a vyndal z ní malou krabičku. Natáhl se přes stůl a položil ji přede mě. Pak se zvedl a odešel se slovy: „Tohle měl u sebe, asi by jste to měla vidět hned.. Buďte tu jak dlouho chcete, teď to tady nepotřebuji, asi chcete být sama..“
Dveře zaklaply a já osiřela s tajemnou krabičkou. Třesoucí se rukou jsem po ní sáhla – jako bych se jí bála pořádně dotknout. Otevřela jsem ji, a tam – ležel na rudém sametu zlatý prstýnek. Zásnubní prstýnek.. Rychle jsem ji zase zaklapla a schovala si ji do kapsy..
Pomalu otvírám a znovu zavírám oči. Snažím se zahnat slzy, ale jaksi se mi to nepodařilo. Nechávám je zavřené a zpod víček mi vyklouzávají malé křišťálové slzy, které mi smáčí řasy i tvář. Po tváři se mi rozmazává černý make-up, ale to je snad to úplně nejposlednější, na čem mi záleží, i když zrovna dnes jsem líčení věnovala na mě nezvykle dlouhou dobu. Chtěla jsem být krásná, dokonalá. Chtěla jsem se ti líbit.. Chtěla jsem, abys na mě mohl být pyšný, aby jsi mě obdivoval.. Dneska, zrovna dneska mi na tom tak záleželo...