1. máj

Anotace: Je spíš takovým varováním, nebo tím, že by se nad sebou měl člověk trochu zamyslet. Ocitne se v těžké chvíli, kdy něco zvládá bravurně a pak se objeví nějaká blbost, on zpanikaří a vše jeho úsilí je nakonec pryč..

1.máj

Otevřela jsem oči. Bylo mi krásně. V pokoji bylo chladno, ale zároveň byl naplněn teplem. Začínal nový den. Venku byla sice ještě tma, ale ptáčci už byli čilí a zpívali ranní písně. Naklonila jsem se nad Tebe. Cítila jsem Tvůj dech. Byl nejvyšší čas se rozloučit. Alespoň na chvíli. Seskočila jsem na zem. Byla strašně studená. Celým mým tělem proběhl mráz. Podívala jsem se na Tebe a šla jsem zpátky na svůj pokoj. Tu cestu jsem znala nazpaměť. Mohla bych po ní jít i poslepu. Ze začátku jsem se bála, že mě někdo uvidí, ale sestry to asi nevěděly. Nebo spíš dělaly, že to nechtějí vědět. Kdo ví?! Byla jsem strašně šťastná. I když na tomhle místě asi člověk moc šťastný není. Já ale byla.
Lehla jsem si k sobě do postele a na chvíli ještě usnula. Byl krásný den.
Na snídani jsem snědla své prášky a šla na procházku do parku. Přemýšlela jsem, jak se toho tolik změnilo. Když mě sem přivezli, bylo to strašný. Byla jsem vyhublá, pod očima kruhy a na celém těle jizvy, modřiny a škrábance. K tomu všemu sebevražedné úmysly. Diagnóza: Maniodepresivní psychóza. Tenkrát se mi chtělo strašně umřít. Myslela jsem, že to nepřežiju a dřív nebo později to zabalím. Jenže pak jsem Tě potkala. Hnusného feťáka, který utíkal pryč od problémů, ale dostával se do ještě větších. Byl jsi tu už dva roky. Dneska tu už budeš třetím. Myslela jsem na Tebe a dostala chuť na Tvé sladké polibky.
Otevřela jsem dveře od Tvého pokoje a přímo do náručí mi vlítla ta vyhublá holka, co tu byla teprve pár týdnů. Vypadala strašně. Vůbec se ale divím, že ji takhle pouštěli, kam se jí zachtělo. A tady jsem ji potkala už po několikáté. Neležela mi v hlavě. Prostě hledala nové přátelé a nejsnazší to bude asi u těch, co ví, na čem je a co si prožila. Řekly jsme si ahoj a já šla za Tebou, mým medvídkem. Objal jsi mě. Tvé dlouhé, prstýnkové vlasy mě taktéž objaly a já jsem byla opět šťastná. Celý den jsme strávili každý po svém. Stereotyp jako vždycky. Terapie, cvičení a terapie. Jen večery měly svůj originální a nekončící program. Dneska to byl prvomájový karneval. S maskou jsem se moc netrápila, jen jsem si z kousku papíru udělala škrabošku a pomalovala ji všemi možnými barvami, které jsem našla. S oblečením jsem se moc netrápila. Džíny a tílko postačí.
Vešla jsem do sálu a uviděla tě. Začali hrát pomalou a krásnou písničku. „…kdo vymyslel nebe, kdo vymyslel hvězdy, koho napadl měsíc? ....děkuju mu za to, děkuju za tu krásu, za krásu, kterou můžu prožívat po tvém boku, s tvým srdcem, s tvou láskou…“ zpívalo se v písničce a my se už vlnili na parketě. Když byl ten 1. máj chtěli jsme jít ven, políbit se pod rozkvetlou jabloní a užít si tu krásnou, jasnou, měsíční noc. Byl krásný večer.
Půl hodiny jsem tě neviděla. Chyběl jsi mi. Rozhodla jsem se projít po léčebně. Blížila jsem se k tvému pokoji a slyšela výkřiky a vzdechy. Byly naplněné vášní a velkým citem. Cestu k Tobě jsem znala nazpaměť, ale teď jsem se bála přiblížit. Dveře byly pootevřené. Oknem pronikal měsíční, úplňkový svit. Podívala jsem se dovnitř. A uviděla ji. Tu dívku, kterou jsem tu potkávala v poslední době, jak se svíjí na Tvé posteli.
To mi stačilo. Rozběhla jsem se po chladné a smutné chodbě. Pro slzy v očích jsem ani neviděla. Doběhla jsem do umývárny. Postavila se před zrcadlo. Uviděla jsem holku, která pláče. Má velké černé kruhy pod očima, místo slz jí však teče po tváři krev. Ne, to ne. Natáhla jsem obě ruce a velkou silou do zrcadla praštila. Rozbilo se. Střepy spadly na podlahu. Sedla jsem si. A dívala se na své ruce, své nohy a na kusy střepů ze zrcadla. Chtěla jsem jen, aby mě měl někdo rád, abych mu mohla důvěřovat, aby tu byl pro mě. Chtěla jsem toho moc? Jediný, kdo mě má rád, jsou jen ty ostré předměty, co se už tolikrát procházely mým tělem, co už tolikrát vyznávaly lásku mým nohám, mým rukám. Vzala jsem do ruky jeden ze střepů a začala si řezat nohy. Byl to krásný pocit, nemohla jsem uvěřit, že to ve mně zase ožije a já se budu cítit takhle… Takhle báječně. Otevřela jsem si žíly. Lehla jsem si do těch všech střepů a sledovala, jak mi krev teče po těle. Umírala jsem v tom nejkrásnějším stavu.
Našli ji až ráno. Ležela ve velké louži temné krve. V tváři měla tak šťastný výraz. Kdo to mohl udělat? Kdo mohl zabít tak krásné a něžné stvoření. Jen psychopatický a bezlítostný vrah. Snad ten vrah, co seděl na lavičce pod rozkvetlou jabloní a při svitu měsíce čekal na svou milou?… Tak ten snad…