"Zlatý pan doktor"

Anotace: Domácí násilí je pořád kapitolou nevyřešenou, ženy se nedokáží bránit..tento příběh je sice vymyšlený, ale myslím si, že bohužel v dnešní době je takovýchto žen mnoho..

Sedím. Po bolavé tváři mi tiše stékají slzy. Stékají do otevřených ran, pekelně to štípe, já se však ani nepohnu. To, že ty rány štípou mě utvrzuje v tom, že ještě žiju, že jsem ještě neumřela. Kolikrát bych si to velmi přála.

Náš vztah nebyl nikdy problémový, vyhlídl si mě na střední škole, prý. Jakubovi jsem se líbila už od střední, on mě v podstatě taky. Vysoký, štíhlý, blond vlasy pěkně zastřižené, modré oči. Nejen vzhledem mi zaimponoval. Byl sebevědomý, předseda třídy i nepsaný vůdce školy. Když se něco řešilo s vedením, byl u toho on. Prosadil se svými kamarády místo šaten skříně, prosadil výběr ze dvou jídel v jídelně, pořádal sportovní akce, různé sbírky, za které jsme si pořizovali do školy různé potřebné věci. Když byl nějaký problém s třídou, nebo měl někdo průšvih vždy se za něj postavil. Byl zkrátka dominantní. To se mi, ušlápnuté slípce, velmi líbilo a imponovalo, nikdo na něj neměl a všichni ho uctívali. Když jsem ve druhém ročníku do té třídy přišla, nezapadla jsem. Viděli ve mě všichni ostatní vesnickou slípku. Vzal mě pod svá ochranná křídla, nikdo si od té doby na mě nedovolil. Pak jsme odmaturovali a rozprchli se, někteří na výšku, někteří do práce, někteří na pracák a některé na mateřskou. Já se rozhodla studovat vysokou školu pedagogickou v Praze. Chtěla jsem okusit studentský život.

Ve druhém ročníku, když jsem právě spěchala s plnou náručí papíru z jedné přednášky na druhou, do mě někdo vrazil. "Sakra co děláš?" osopil se na mě ten člověk. Já, jak to mám zakódované ve své povaze jsem sklopila hlavu a čekala až mi vynadá. "Terezko? Jsi to ty?" ozvalo se místo výtky. Odvážila jsem se zvednout hlavu. "Jakube" vydechla jsem úžasem "co ty tady?" nešlo mi na rozum jeho přítomnost zde. "Já tady studuju, už druhým rokem právničinu." usmál se na mě. "A ty.." zahleděl se mi do papíru co jsem sebou táhla "..studuješ pajdák, že?" Zmohla jsem se jen na němé pokývnutí hlavou. "Taková náhoda, to je přímo osud. Co takhle zajít na chvíli na kafe?" jednal okamžitě Jakub. "Víš já má za chviličku přednášku, ale odpoledne mám čas" pípla jsem nesměle. "Fájn, takže ve čtyři tě vyzvednu u brány parčíku. Půjdeme se projít a pak zajdeme na kafe." organizoval Jakub. Já jen němě kývla a spěchala na přednášku. Stejně jsem z ní nic neměla, pořád jsem na něj musela myslet.

A takhle to trvalo celá má studia. Byli jsme spolu nerozlučný pár. Choval se ke mě vždy hezky, něžně mě oslovoval, mazlil se se mnou miloval mě něžně..prostě ideální pár. Jeho rodiče jsem poznala po půl roce naší známosti..on mé rodiče po roce. Mým rodičům se ale nelíbil. Tedy mamce, táta byl z něj unešený, ale mamka. Pořád dokola se mě ptala, jestli je to ten pravý. Já zamilovaně odpovídala, že líp jsem si vybrat nemohla. Moje mamka jen mlčky pokývala hlavou, však mi ho nikdy neschválila. Já to ani nepotřebovala. Po dokončení studií jsem si našla místo v základní škole, kde jsem měla dostat svou první třídu, shodou okolností prvňáčky. Velmi jsem se na to těšila, týden před začátkem školy, třídu různě zdobila a připravovala. Pak nastal ten velký den. Já měla jít poprvé mezi své žáky. I když jsem se zpočátku bála, vše proběhlo hladce a já jsem si zamilovala je a ony mě. Byla jsem oblíbená a mezi "svými" dětmi i šťastná.
Uběhl nějaký ten čas a Jakub dostudoval a dostal místo v právnické firmě. Byla jsem na něj právem hrdá, to už jsme spolu bydleli, sice v bytě 1+1 a chudě zařízeném, ale já byla šťastná. Po nějakém čase, Jakub odhalil kolegu, jak se obohacuje na zákaznících a taky hned zjednal nápravu. Jeho kolega okamžitě dostal padáka a Jakub byl povýšen na jeho místo. Byla jsem na něj právem pyšná.
Po měsíci mě požádal o ruku, samozřejmě jsem souhlasila. Byla jsem šťastná on ke mě hodný, laskavý prostě ideální manžel a táta našich budoucích dětí. Svatba byla velká a nádherná, přesně jako v telenovelách se šťastným koncem, ale náš to byl teprve začátek. Po nějakém čase jsem zjistila, že jsem těhotná. Když jsem to oznámila Kubovi byl nadšením celý bez sebe a už začal plánovat jaké to bude až budeme tři a já byla neskonale šťastná. Víc šťastná jsem ani být nemohla. Koupili jsme menší domek za městem s velkou zahradou a pořídili si i pejska. Nic nám nechybělo, já odešla ze školy a zařizovala dům a věci pro naše miminko. Za 9 měsíců jsem nám narodila holčička Klárka. Manžel byl pyšný otec a málem pukl pýchou jak svou dceru držel v náručí. Čas ubíhal a Klárka se chystala jít do školky a já znova do zaměstnání. Ty moje dětičky mi chyběly. Tehdy poprvé se Jakub projevil v celé své "kráse".
"Chceš jít znova do školy? Mezi ty cizí haranty? Jak budeš zvládat domácnost? A Klárku? Já jsem zvyklý, že přijdu z práce, mám na stole oběd a doma je všechno pečlivě uklizené a teď? To nepřichází v úvahu s tím nepočítej!!" odmítl rázně můj návrh jít znova do práce. Byla jsem vyděšená, takhle se mnou nikdy nemluvil. Mě vždycky respektoval. Pro klid v rodině jsem tedy odmítla ředitelčinu nabídku se vrátit. A tak jsem byla doma, všechno se mi ale vleklo. Doma jsem měla uklizené raz, dva, uvařeno také. Pak jsem se nudila, na televizi jsem se nedívala, nic zajímavého nedávali, a těch filmů na DVD jsem už byla přesycená. Chodila jsem tedy s naší tříletou labradorkou Amálkou na dlouhé procházky. Chodily jsme na houby, borůvky a já doma pekla borůvkové koláče a čistila houby a mrazila. Takhle jsem alespoň zabila čas.
Pamatuji si přesně kdy to začalo. Ten den mi z mých vzpomínek nikdy nevymizí. Klárka už chodila do první třídy. Ohřívala jsem polévku, když mě Klárka zavolala abych jí pomohla s úkolem. Zapomněla jsem na polévku a šla za ní, během chviličky jsem se ale zase vrátila. Polévka, ale byla vařící, jen se z ní kouřilo. Na talíř jsem polévku nalila a dala před Jakuba, který právě přišel, z talíře se jen kouřilo, takže jsem mu popřála dobrou chuť, ani ve snu mě nenapadlo říct mu, aby dával pozor že je ta polévka horká, vždyť to sám viděl. On si dal jednu lžíci do pusy a začal prskat. Pak se osopil na mě. "Vždyť ta polévka je vařící?! Tos mi to nemohla říct? Chceš snad abych se opařil??" vyjel na mě vztekle. "Nechtěla jsem, viděl jsi že se z ní kouřilo, mohlo tě napadnout.." snažila jsem se vysvětlovat, ale marně. "Takže ty mi chceš říct, že za to mohu já? No to je teda vrchol!!!!!! Ty krávo jedna, já tě živím a ty mě budeš poslouchat a ne na mě svalovat svou neschopnost!" brunátněl vzteky, "Ale vždyť mám pravdu.." chabě jsem se bránila ve vteřině přiskočil ke mě, smýkl mě za vlasy a uhodil mě. Poprvé v našem vztahu, poprvé jsem dostala od manžela facku. A ta facka byla velká, až mi začala trošku téct krev z dolního rtu. "Tady vidíš, co tě čeká, když nebudeš poslouchat a dělat mi naschvály." řekl manžel a beze slova odešel do obýváku k televizi. Já se zhroutila na židličku a neúnavně a usedavě plakala. Vždyť tohle není můj manžel, můj Jakub, moje láska, moje všechno.
Nešlo o ojedinělou záležitost, od toho dne byly facky, kopance, mlácení, bití, nadávání na denním pořádku.
Jednou je to za studenou večeři, jednu za ,že jsem polévku neuvařila a přitom na ní měl manžel chuť, podruhé mu polévku nutím a on na ni chuť nemá. Udělala jsem borůvkové knedlíky a on chtěl řízek, udělala jsem řízek - on chtěl borůvkové knedlíky.. A tak je to se vším..ať udělám cokoliv je to špatně..a když udělám něco špatně, logicky přijde trest..Tresty vymýšlí manžel. Jednou mě smýknul za vlasy až jsem se uhodila o zárubně kuchyně, podruhé mě zfackoval jako fackovacího panáka, další den mě zkopal do bezvědomí..a když se bráním, tresty jsou ještě horší. Nikdo to ale nevidí, navenek jsme ideální pár. Tuhle jsem potkala sousedku a ta mě zastavila a říkala "Paní Ondrášková, ten váš manžel, to je snad bůh. Takovej hodnej, milej, slušnej on je. Toho by měli vyplácet zlatem a diamantama." zastaví se u nás i druhá sousedka "Pravím vám, on je to nejlepší co na světě je. Našeho tátu chtěli vyhodit z práce, ale když šel za vašim panem manželem, ten se jeho případu hned ujal a vyhrál ho. A ani si nevzal peníze, zlatej člověk pan doktor je!" spěšně jsem se s nimi rozloučila. Nemám vůbec náladu poslouchat ódy na svého "úžasného" manžela.

Popadnu vodítku a písknu na svou labradorku. "Půjdeme se projít Amálko ano?" promluvím vlídně na fenku. Ta je tak šťastná, že se okolo mě začne vrtět a olizoval mi ruku. Projdeme městem a zamíříme k lesu, tam Amálku pustím z vodítka, aby se proběhla. Sednu si na jeden starý kmen, někdy bych si přála nebýt. Jednoduše usnout a pak se neprobudit. I manžel by to měl lepší. Nikdo by mu neničil nervy, jak mi věčně říká. Takhle nad sebou běduju a začnou mi samovolně téct slzy. Amálka ke mě přiběhne a začně mi slané cetičky olizovat, lísá se ke mě a jde vidět, že mě má doopravdy ráda, což mne rozlítostní ještě víc, jelikož je to jediný tvor kromě Kláry, který mě má rád. Obejmu psí hlavu a začnu tlumeně vzlykat. "Stalo se vám něco?" osloví mě mladý muž. Příšerně se vyděsím, nevěděla jsem, že tady někdo je. "Ne, nic mi není" odpovím vyplašeně. "Vážně ne?" ujišťuje se a pohled mu zabloudí na mé vyhrnuté rukávy, kde se skví modřiny. "To vám dělá váš manžel?" kývne směrem k mým modřinám. Vyděsím se, ne tohle si o něm nesmí myslet. "Ne to ne on by nikdy se mě nedotknul, on mě miluje" slyším jak ze sebe vydávám ale moc zaníceně to asi nezní, jelikož ten muž mi nevěří. Zvednu se a mlčky se s Amálkou vracíme domů.

"To snad ty kurvo nemyslíš vážně" ječí na mě manžel. Co jsem tak strašného udělala? Našel na své košili nevyžehlený límeček. Ale to si vymýšlí, já ho vyžehlila. Jenomže on si hledá záminku, kterak mě zase zmlátit. On mě totiž nebije bezdůvodně, ale trestá mě za něco, co jsem udělala špatně, dle něho dělám všechno špatně. "Já jsem ten límeček ale vyžehlila.." bráním se chabě. "Tak ty mi budeš odporovat?? Myslíš si, že nepoznám, že se tady celý dny jenom válíš, čumíš na televizi a nic neděláš???? A já tě živím!!!" soptí manžel dále. Vyhrne si košili a už stahuje pásek. "Víš, že to nerad dělám," šklebí se, to teda není pravda, dělá mu to velmi dobře, "ale musím tě potrestat, abys to příště neudělala" a prásk, cítím na zádech švihnutí opasku. Pokusím se bránit, uteču před ním do předsíně, to jsem ale neměla dělat. "Tak ty takhle jo?" zlostně zasyčí "uvidíš zač je toho loket" a bezhlavě mě fackuje, kope do mě a tahá mě za vlasy, pak mě uhodí tak silně, že sebou smýknu a uhodím se druhou stranou do zdi, pak se sesunu do náruče bezvědomí. Vůbec o ničem nevím.
Probudím se v nemocnici, sestra mě o všem informuje. "Kdo mě sem odvezl? Manžel?" zeptám se opatrně. Sestra se mnou ale nechce vůbec o tomhle mluvit. Po pár dnech mě pustí domů. Nehodlám se vrátit k manželovi, jedu ke svým rodičům. Tam mamce všechno vyklopím, o tom, jak mě celé ty roky týral a mlátil. Mamka je šokována, vůbec nechápe, jak jsem to mohla tak dlouho vydržet. Ještě ten den jede pro mou dceru, já podávám žalobu na svého manžela a chci se rozvést. S tím člověkem nemůžu dále žít. Manželův právník se mě snaží zastrašit. Tvrdí mi, že se postará o to, abych už nikdy svou dceru neviděla, manžel taky žádá Kláru do své péče, soud mu ji ale nepřiřkne. A odsoudí ho na pět let do vězení. Alespoň si mohu oddychnout.Jeho rodiče mě ovšem proklínají, tvrdí, že on mi dal všechno a já jsem ho takhle zničila. Nenechám se nikým zastrašit. Jsem silná. Už jsem..

Sedím na terase domu mých rodičů. Sedím na zemi a rukama objímám psí hlavičku. Svoji milovanou Amálku. Manžel jak odcházel, nechal otevřené dveře, Amálka vběhla do bytu a jakmile mě viděla ležet na zemi prý utíkala za tím pánem, co jsme ho potkali u lesa. Tam prý začala štěkat a byla hodně vyplašená, napadlo ho, že se mi něco stalo. Utíkal za ní a našel mě tam ležet a pak zavolal sanitku..

S dcerou se rozhodneme přestěhovat. Ne někam do České republiky, ale do ciziny. Do Chorvatska. Je tam teplo a pak..já chci zapomenout, na vše co mi kdy kdo způsobil. Našla jsem si práci na tržnici a dopoledne ještě chodím uklízet do různých domů. Vím, že to zvládneme, musíme. Dcera se chystá tady chodit do školy. A Amálka si taky zvykne, nikdy se od ní už neoddělím. Zachránila mi život. Všechno se zvládne a já zapomenu..doufám..