Temná zahrada (kapitola .0.)

Anotace: Z knihy: O životě v životě (Jak věci končí, a jak začínají.)

Za třemi řekami, sedmi horami a devatero loukami, byl hluboký a temný les. Mohutné větve stromů sahali k nebesům jak modlící se stařeny k bohu. Ten les byl opravdu hrůzostrašný a každý se do něj bál. Nikdo ani ty nejstarší dědové nevěděli co ukrývá, byl tu od pradávna, od počátků všech časů, kam jen člověk sahá.
Každého večera když slunce šlo již spát, se z lesa ozývali hrozitánské zvuky, zvuky běsnící zvěře, jak by je otrlý básník popsal, kvílení, skučení, nářek a pláč, který byl slyšet až do nedaleké vesnice. V té vesnici žila holčička, která už od narození byla jiná, dlouhé černé vlasy, vykulené oči, plné jiskření, tváře jako malý syslík. Možná pro to že byla tak jiná, možná z jiného důvodu, černý smutný les jí fascinoval, často chodívala ke konci cesty která vedle k lesu a zpoza velkého kamene pozorovala, zda neuvidí něco z dění v tomto záhadném opevnění ze stromů a temnoty.
Jednoho podzimního dne, kdy vítr si pohrával s jejími vlasy, opět šla pozdravit tajemný les. Už se blížil večer, když v tom uslyšela hru na píšťalku, bylo to divné, nikdy před tím něco takového neslyšela, písní znala hodně, ale tahle líbezná melodie byla jak sladký hlas který našeptával: „Vejdi, vejdi dál, neboj se!“ Znala mnoho historek o smrti která číhá v tomto lese, i o mnoha lidech co se již nikdy nevrátili, ale ta píseň zněla hlasitěji než veškeré myšlenky. Pomalu šla cestou až na samý okraj lesa, bylo vidět jak se bojí, ale chtěla jít dál.
Šla po cestě, skrze které se pomalinku prodíralo jen pár kousků paprsků slunce a ozařovali tohle podivné místo. Spatřila tvory které nikdy před tím neviděla, slizké a hnusné jako samo peklo. Když v tom se před ní objevila brána zalitá žhavým sluncem. Brána ručně kovaná, detailně opracovaná , napůl otevřená, napůl zarostlá popínavým břečťanem.
Snažila se projít ale neprotáhla se. S hlasitým zavrzáním pootevřela vrátka a vešla. To co viděla, bylo jak spatřit nebe, velká kvetoucí zahrada, květiny které nikdy ani neviděla, byla to taková krása, že nemohla dlouhou chvíli odtrhnout oči.
Jak se tak rozhlížela, její pohled spočinul na velkém domě, z tmavých cihel, s mohutným štítem, mnoha vikýři a velkými prosklenými okny. Chtěla poznat toho, kdo obývá tento dům, chtěla spatřit toho, kdo dokáže žít uvnitř takové krásy a při tom obklopen tím nejhorším co kdy za svůj život viděla. Blížila se k domu pomalými krůčky, až došla k dubovým dveřím, hledí na klepadlo, na obrovskou postavu podobající se napůl smrtce a napůl člověku krásnému plnému života, a na nápis který jej zdobí: „Intra muros.“
Vzala za kliku a vchází do domu. Všude po zdech jsou mistrná díla. Obrazy zjevení, i obrazy kterým snad ani nejde rozumět. Ty zdobí tuhle dlouhou temnou chodbu, její konec značí jen malé okénko v dály kterým sem vniká pár slunečních paprsků, které dávají podobu šera celé té místnosti. „Které z těch mnoha dveří mám asi otevřít?“, pomyslí si procházející tou dlouhou chodbou. „Tyhle? Nebo snad tyhle?“
Bere za kliku a otevírá, dveře zavrzly a ona vchází do velké kruhové místnosti plné prastarých knih přesně zaškatulkovaných v poličkách šahajících až vysoko ke stropu. Ve středu tohoto pokoje, či snad místnosti jak by jí čtenář mohl nazvat, si velebí již časem ohlodaný dřevěný stůl. Kouká na něj, vidí pár knih na sobě v hromádkách, stříbrnou lampu, lupu s vyřezávaným držátkem a předměty které vypadají jak nástroje které používají doktoři.
Prohlíží si je, čte názvy knížek a už dle jejich názvů jí vypovídají co skrývají jejich stránky. O mystice, o magii černé, o magii bílé, o vědách hermetických. Najednou koutkem oka zpozorní a rychle otočí celou hlavu do kouta kde na stojánku je nejspíše obraz. Celý je zahalen do červené sametové látky a vypadá že už dlouho nespatřil světlo světa. Pomalu odhrne látku a v němém úžasu kouká.
Sotva vykoktá: „Vždyť to jsem přece já. Jak to?“ Nepříjemný pocit proběhne celým tělem když se jí zdá že někdo za ní stojí!
Někdo je za ní, otáčí se a vidí, jak opodál stojí muž, má vrásčitou tvář, svraštělé čelo, dlouhý černý kabát a v ruce svírá dřevěnou hůl, na jejímž konci září velký křišťál skrze dopadající paprsek světla. Lekne se a snaží se utéct! Není kam! „Neboj se!“ Řekne ten muž, z jeho hlasu cítí, že se opravdu nemusí bát. Pomalu a tiše zašeptá do ticha: „Kdo jsi?“ Muž se usměje a hledí na ní, kouká na její vystrašené oči a najednou i v jeho očích se choulí slza. Chvíli ještě mlčí a pak povídá: „Říkali mě všelijak. Jak ale říkají tobě?“ Znovu se na něj podívala, a již trošku bojácněji zašpitá: “Mě, mě říkají Eleonor“ „Hezké jméno Eleonor“ muž chce pokračovat ale Eleonor ho přeruší.„Proč jsem na tom obrazu?“ Muž se zasměje a říká: „To nejsi ty, ale někdo kdo je ti moc podobný.“

Eleonor: „Takže to nejsem já?“
Muž: „Né Eleonor, to nejsi ty, možná jí ale znáš.“
Eleonor: „Vypadá skoro jako maminka.“
Muž: „Maminka?“
Eleonor: „Ano, než umřela vypadala stejně jako ta paní na obraze.“
Muž: „Maminka umřela.“

Muž se posadil do polstrovaného křesla, bylo vidět, že ta zpráva ho zarmoutila, v obličeji byl vidět smutek a v očích další slzu. Eleonor se odvážila přistoupila k němu a řekla: „Ty jsi znal mojí maminku?“ Muž se pousmál, podíval se na ní a řekl: „Ano, znal jsem jí.“ Eleonor se posadila k němu, už se nebála, podívala se na něj a řekla: „Prosím povídej mě o ní.“ Znovu se pousmál řekl: „Že jsi to ty“ , a začal vyprávět: