Víra, Láska... Světy

Anotace: A opět ji nekompromisně přitiskl k tabuli. Nebránila se, nemohla se bránit. Vlastně, ani nechtěla....

A opět ji nekompromisně přitiskl k tabuli. Nebránila se, nemohla se bránit. Vlastně, ani nechtěla. Křída byla jeho obřími pařáty zmítána, mačkána, drhnuta o zelenou, prázdnou plochu.
Malinký kousek drolící se záře, chabé linie rozlézající se po zelené pláni a rozpíjející se v pokaženém oku, a přesto právě ony byly průsečníkem pohledů všech přítomných. Tedy, skoro všech.
Pohled mu sklouzl na tašku. Ano, zase má tu tašku. Nebo má ta zrůdná taška jeho?!
Muž, ne vzdálený té tašky, právě pyšně dokončil své dílo.
A proč by to tak mělo být? Zeptal se V Černém toho Starce Křídy.
Ten si zesvětlaným pařátem promnul vousy a hned jak oběma směry přeskočilo trošku bíloty, vrátil se k tvorbě linií.
Opět se pokusil následovat objevující se znaky, ale bez pochopení těch předcházejících mu ani tyto do jeho rozbouřené mysli příliš nesedli. Bouřila ho. Tak strašně, tak moc ho bouřila! Ta její kůže...
Avšak usazený V Černém tyto obrysy více než přijímal. Jeho tvář to prozrazovala.
Ta ale nikoho nezajímala. Stařec Křídy stále tančil s září na zelené pláni, až se v té bílé ztrácely hranice těch dvou existencí... splývaly snad?
Ta taška je ohavná! A to ucho jak je ohmataný. Vysoce přírodní hnědá vykoupená zvířecím životem už přechází v mastnou čerň, v hnusotu. Upocenej dědek, socialista!
Křídin Stařec posledními kousky toho bílého světýlka dokončoval vrcholící nátabulné drama.
Ano??! V Černém prudce vstal. Mysl vymrštěna v pochopení.
Klepající se pařát poklesl, poslední rozpocené třpytky se rozprskly o věkovité linoleum.
Fuj! Jak z nudy, z hladu, z toho mastnoty snad smradu, je mu až špatně! Tak vstal, a ujištěn že ti dva zde jsou jen blázni v bláznů hradě, s vlastní taškou opustil sál.
Ten stále stál. Jeho upřený pohled se ale nesetkal s roztřeseným pohledem Starcovým.
Máte ji! Je vaše! A jistou rukou podepsal nějaké listiny. Nesmírně ujištěn, o oprávněnosti zde dokazovaného.
Otrok Křídy opouštěl budovu. Blahý pocit z vítězství ho opustil již na schodech. Ujal se ho hříšný tanec čísel, čar, znaků. V tašce ho hřála velká krabice křídy, až se mu z té potlačované touhy potila ruka...