Mami, tati..

Anotace: o nás..naší rodině.. a mý slabý chvilce.. :( prostě jsem to musela nějak.. dostat ze sebe.. popravdě.. ne, že by to pomohlo..

Zase hádka.. Mami, tati.. Proč to děláte? Proč ty ho pořád obviňuješ? Proč jen nadáváš? Tati, řekni taky něco, ne?.. Tati.. To slovo jsem ti neřekla už pěkně dlouho.. Většinou tě ani neoslovuju, prostě se na tebe na okamžik podívám a začnu mluvit.. Většinou.. Mluvím s tebou málokdy.. Proč? Proč si to začal dělat? Každou chvíli přijdeš opilej a my jsme pak někde zavření a nechceme tě pustit dovnitř.. Rány, řev, nadávky .. Skrz dveře.. Vždycky to slyší celej barák.. Pak to někdo rozhlásí.. A.. A co? Mluví o nás celý to naše městečko..Všichni tě znají.. Kolikrát musela zasahovat už i policie, záchytka.. To byly vždycky ještě větší scény.. Pak se spolu nebavíte a když už, tak velmi opatrně s přehnanou zdvořilostí.. A my děti co? Máma mě má za velkou holku, říká mi, jaký je to děsný.. Snad chce poradit, jenže já nevím co jí na to povědět.. Sama bych potřebovala poradit.. A ty, tati, proč to pořád děláš? Pokaždý když takhle přijdeš, druhý den slibuješ, že už to tentokrát bylo fakt naposledy, že už se to nikdy nestane.. Vydržíš to tak dva měsíce.. Stěží.. Proč piješ? Co ti to sakra dává?
Chtěla bych to vědět.. Nesnášela jsem tě, nesnáším tě ale i teď? Víš, teď jsem to začala vnímat nějak jinak.. Vím, že mamka tě pořád jen obviňuje, že se to nedá poslouchat.. Ale to není přece důvod k tomuhle. K pití.. Vím, že se tady s tebou moc nebavíme.. Tohle jsem ještě nikomu neřekla, ale jednou mi mamka řekla : „ I když je doma, tak se s ním moc nebavíme, ale jsme tam.. Kdyby ne, chlastal by pořád..“ … Víš, to je krutý.. Ale ještě krutější je, že je to pravda.. Nikdy jsi si k nám nenašel tu cestu, s mamkou jste se odcizili.. Není divu.. Ale když jsem byla malá bylo to přece jinak.. Proč se to změnilo? Najednou mě to děsně trápí, snad je mi tě opravdu líto.. Achjo, nevím co mám dělat.. Tohle se mi nestalo..
Pamatuju si na svoje dětství.. Jak mi s tebou bylo dobře.. Probírám se starými fotkami. Tady jsou fotky z Vánoc.. Bylo mi děsně málo, tak dva tři.. A všichni se smějeme, to jsme ještě byli šťastnou rodinkou.. Nejspíš.. Jenže na druhou stranu si i pamatuju, jak jsme jednou museli přímo utéct z domu.. Já, mamka a malej mrňousek – můj brácha.. Báli jsme se, abys nám něco neudělal.. Pamatuju si, jak jsi mi v tom svým opileckým vzteku rozbil všechny ty hračky.. I tu jednu moji nejoblíbenější.. Byla to taková ta modrá skluzavka a po ní jezdili ti tučňáci.. Tučňáčci mi zbyly.. Zbytek už je dávno kdesi na smetišti.. Díky tobě.. Pamatuju si, jak mi jeden kamarád tu skluzavku děsně záviděl.. Tolik jsme si s ní vyhráli..
Ale víš co by mě zajímalo? Zajímalo by mě, jestli ty si tohle všechno taky pamatuješ.. Opravdu moc by mě to zajímalo.. Odcizili jsme se.. Celá rodina, připadá mi to jako by jsme já, mamka a bratr drželi tak nějak při sobě a tebe nechávali kdesi v pozadí.. Jeden čas jsem si myslela, že ti to snad patří, neřešila jsem to, ale měla jsem i období, kdy mi z toho bylo nanic – přesně jako je tomu teď.. Přestaň, proč nemůžem bejt šťastná rodinka? Taková ta jak nemá žádný problémy, má psa či kočku a spoustu přátel – já to napsala. Ani tomu nemůžu věřit, tohle nesnáším, je to děsnej kýč.. Všichni šťastní, maminky pečou, tatínci čtou noviny, děti si hrají – nikde žádný problémy.. Tohle jsem já sama vždy odsuzovala.. Hnusilo se mi to, ale.. Musím říct, že bych asi byla radši za tohle, než za to, co se děje tady..
Mami, zkus pro to něco udělat.. Třeba za to můžem my.. Buď taky vstřícnější, vím, že tebe to bolí a trápí snad i víc než mě, ale.. Já se bojím, aby to se to takhle jen a jen nehoršilo.. Pomalu, ale jistě.. Proč je to tak? A proč se teď nezvednu a neřeknu ti to tohle všechno, tati? Proč nemám tolik odvahy? Vždyť tu jsi.. Kousek ode mě.. Proč ti to neřeknu, mami? Nemám dost odvahy.. Proč vám to nedám přečíst? Nemůžu, bojím se.. Bojím se, že je něco z toho špatně, bojím se, že to zas přejde.. Na srdci mám kámen, kterej mě tíží.. Ale nevím jak se ho zbavit, nevím, kde vzít tu odvahu.. A stejně, řekněte mi.. Proč mám ten pocit, že i kdybych vám to řekla, k ničemu to nepovede?.. Proč se mi to nechce ani zkoušet? Vím, že by to k ničemu nevedlo.. Nejspíš.. Mami, tati.. Dělejte něco.. Prosím..