Ptačí perspektiva

Anotace: no jo, být andulka asi není lehké:)

Je to zvláštní jak je zrovna dneska krásně. Možná znamení? Už dlouho jsem se na tuhle chvíli těšil, ale teď, když je tady, svírá se mi můj malý žaludek. Zkouším roztáhnout křídla tak, jako lidé roztahují deštníky, aby se schovali před deštěm, ale nejde to. Nemůžu. Nemám na sobě žádné tlačítko, díky kterému bych mohl ukázat světu svá barevná rovně napřažená křídla. Určitě za to může strach. Ten strach, jenž jsem za celý svůj život nezažil. Ale nemůžu se už dál rozmýšlet. Haló, šedí holubi létající mezi červenými paneláky, za chvíli budu jeden z vás!
„Já bych chtěla toho, mami,“ řekla rozhodně malá holčička a ukázala na mě prstem. Byl jsem hrdý. Ostatní andulky, které se mnou sdílely nevelkou a v té chvíli dost špinavou klec, se na mě závistivě dívaly.
„Tak to vidíte, vy jedni obyčejní ptáci, vybrala si mě! Jsem dokonalý, mám krásné peří a koukněte na ten sytě oranžový zobák,“ chválil jsem se na natáčel se na všechny strany.
„Ano vezmeme si tohohle,“ oznamovala maminka mé nové majitelky prodavačce zverimexu stojící za zeleným pultem, „toho by si asi stejně nikdo nekoupil, že? Podívejte na ty divné barvy peří. Je opravdu…no...zvláštní,“ dodala a začaly se smát na celé kolo. I ostatním andulkám a dokonce i korelám ve vedlejší kleci, mimochodem taky ne zrovna čisté, to připadalo k popukání. Takže jsem byl docela rád, že jsem z prodejny páchnoucí granulemi a počůranými pilinami vypadl.
Měl jsem všechno, co bych kdy mohl chtít. Hromadu zrní pro drobné ptactvo s lněnými semeny pro dobrou stavbu peří, čistou vodu každý den, občas zdravou a dobrou tyčinku, taky čerstvé kousky jablk a různého ovoce. Ve velké kleci, kde jsem bydlel sám, jsem měl dřevěnou houpačku, zrcátko a malý zvoneček. A co bylo nejúžasnější – noviny na dně klece mi byly měněny co dva týdny.
Často mě pouštěli z klece ven, abych si trochu protáhl křídla. Já jsem obletěl asi dva kolečka kolem místnosti a pak jen seděl na zácloně a koukal ven z okna. Díval jsem se na lidi, na stromy a hlavně na ty velké šedé ptáky. Nikdy předtím jsem je neviděl. Ve zverimexu byli jen barevní a docela malí ptáci. Až jednou ke mně přišla moje majitelka, malá holčička, a ptala se co pozoruji. Nebe? Slunce? Holuby? Ano, holub. Tak se jmenují ti ptáci. Holubi. Svobodní holubi.
Měl jsem všechno, co by kdy andulka mohla chtít. A přesto sedím na parapetu okna, které někdo zapomněl zavřít. Svoboda nebo pohodlí?