Byl jsi...

Anotace: Tak tuhle povídku jsem měla hotovou asi za deset minut, takže nevim, jak moc je dobrá....?...

Šli jsme temnou ulicí a stíny se houpaly všude kolem. Bála jsem se, když jsme vešli do temného lesa a pouliční světla za námi se ztrácela v temném plášti mocné noci. Na tvých digitálních hodinkách blikl čas 23:00 a přes cestu proběhl hraboš. Zaklonila jsem hlavu a cítila prameny dlouhých vlasů, jak se mi rozvlnily po zádech a sklouzly na boky. Na nebi zářily miliony hvězd a já si najednou připadala tak malá a nepotřebná v porovnání s oním obrovským, uklidňujíce černým vesmírem. Na mém rameni spočinula tvoje velká, hebká ruka a můj pohled sklouzl k tvým jiskrně zeleným očím. Usmál ses a já v duši pocítila klid a najednou jsem věděla, že jsem v bezpečí a že alespoň pro jednoho človíčka nejsem něčím naprosto nepotřebným. Chvíli jsme jen tak stáli a vzájemně si hleděli do očí, než jsme se zase vydali na cestu temnotou lesa. Tvá ruka sklouzla na můj bok a já tě objala okolo pasu. Po strachu nebylo ani památky. Jediné, co jsem cítila, byla má láska k tobě, která mě zevnitř spalovala a nedávala mi šanci normálně žít, myslet. Byl jsi středem mého vesmíru. Byl…
Zhruba po půl hodině chůze po hrbolaté cestě jsme zastavili u širokého stromu. Jeho koruna se ztrácela v dálce, až se zdálo, že se dotýká hvězd. Usmála jsem se a bezděčně se o něj opřela zády. Přišel jsi blíž a jednou rukou mě pohladil po tváři. Ruce sis položil na moje boky a pohledem ses vpil do mých, v tu chvíli šťastných, očí. Prohrábl jsi moje vlasy a tvář podržel v dlaních. Naklonil ses a tvůj obličej se jako ve zpomaleném filmu přibližoval k mému, až byl tak blizoučko, že jsem musela zavřít oči. Zhluboka jsem se nadechla a celou mě prostoupila tvá příjemná vůně. V tom jsem pocítila tvá něžná ústa na svých a blažený pocit mi proplouval celým tělem až do morku kostí a zaplňoval mozek příjemným hučením…
Konečně! Zahlédla jsem malé světýlko, které se s každým dalším metrem postupně zvětšovalo, až se z něj vyklubala pomalovaná pouliční lampa. Vyšli jsme na silnici a vydali se po ní. Po okamžiku jsem opět vzhlédla a opět jsem pocítila známé šimrání vlasů na bocích. Hvězdy, jakoby se ukryly před ostrým umělým světlem, vybledly a jen tu a tam na mě unaveně a posmutněle pokukovaly. Sklonila jsem hlavu k asfaltové silnici a sledovala naše stíny, velké tmavé obrysy, jak poskakují ze strany na stranu. Cítila jsem, jak mě pozoruješ, a proto jsem vzhlédla. Pohladila jsem tě po tváři a prstem zavadila o jizvičku nad okem, která ti sloužila jako památka na tvé poslední fotbalové utkání. Znovu jsi mě políbil a mě se podlomila kolena. Vzal jsi mě za ruku a pokračovali jsme v chůzi. Čas od času nás předjelo nějaké auto. Někteří řidiči troubili a rozzuřeně na nás gestikulovali, abychom se uhnuli na stranu, ale ty sis z toho nic nedělal. Vlastně ano, připadalo ti to směšné, dělal sis z toho legraci. Krásně bílé zuby se zableskly, když se kolem ozýval tvůj harmonický, hřejivý smích. Byl jsi středem mého vesmíru. Byl…
Poslední řidič nezatroubil. Světla předního nárazníku byla poničená a vydávala jen slabé oranžové světlo. Jel rychle. Až moc rychle. Koutkem oka jsem zahlédla, jak se k nám velkou rychlostí žene nákladní auto a vyděšeně jsem vykřikla. Trhla jsem tvou rukou a uskočila do příkopu. Cítila jsem, jak se nakláníš, jak uskakuješ. A v tom tvůj stisk povolil. Tvé prsty mi vyklouzly z mých, tvé oči se na mě naposledy podívaly. Jasně z nich vyjadřoval strach. Nepředstavitelný strach, který mě pohltil celou. Mísil se však s mírným překvapením a nehorázným smutkem. Ano, také láska z nich vystupovala ven.
A pak. Tvrdý náraz tvých zad na přední kapotu dodávky, která se nenamáhala zpomalit a dál pokračovala ve své vražedné cestě. Řidič nejspíš někam spěchal. Za rodinou. Nebo za svou láskou. Tu mojí mi právě vzal…
Tělo odlétlo od auta a dopadlo několik metrů od krajnice, kde zůstalo nehybně ležet. Rozeběhla jsem se k tobě v mylné představě, že snad ještě někdy uslyším tvůj dech a znovu spařím tvůj vševědoucí úsměv. Že mě ještě někdy chytneš za ruku, pohladíš po vlasech. Že si vyjdem na procházku a budeme pozorovat těch bezpočet krásných hvězd.
První pohled do tvých studených a prázdných očí mě však utvrdil v opaku. Žádná procházka, žádná něžná slůvka. Už nic. Už nikdy…
Slzy se jako na povel rozlily po mých tvářích a skrápěly mi celý obličej. Ve skupinkách dopadaly na mrtvé tělo, nad kterým jsem se v neuvěřitelných bolestech skláněla. Některé umíraly mezi mými rty a já si přála být jednou z nich. Projít se po něčí tváři a zemřít mezi něčími rty. Mezi tvými rty. V tu chvíli jsem chtěla zemřít s tebou.
Vytáhla jsem mobil a dovolala jsem se na záchrannou službu. Vykoktala jsem mezi vzlyky všechno potřebné, zavěsila jsem a položila si hlavu na tvůj nehybný hrudník…