Patrik a Mikey

Anotace: Zkuste si to prosím přečíst a napište mi co si o tom myslíte. Tahle povídku jsem napsal pro svého bývalého kamaráda Patrika...proč bývalého to pochopíte. A je to taky pro všechny dětico takhle musí trpět...

Všichni jsme nasedli do auta a vyrazili jsme za bratrancem do nemocnice. Byl na operaci kvůli problémům se srdcem. Jeli jsme přes půlhodiny protože ve městě byla zácpa a nemohli jsme se skoro pohnout z místa. Silnice byly přeplněné auty které v kuse troubili a vyfukovaly do vzduchu celkem nepříjemný pach. Když jsme dorazili k nemocnici, zhluboka jsem se nadechl toho jakžtakž čerstvého vzduchu(Jako by ve městě někdy čerstvý vzduch byl).
Zatímco naši čekali na výtah já se rozhodl že se projdu pěšky. Vypadalo to stejně jako před rokem.

,,Cože?“ nechápal jsem když mi to táta řekl.
,,Je to tak. Před chvíli mi volal Patrikův táta ...Dneska ráno se ho pokoušeli vzbudit ale nepodařilo se. Okamžitě volali doktory. Hned dopoledne ho vyšetřovali. Na mozku má nádor. Ten mu tlačí na důležité nervy. A způsobuje kóma.“
,,T-to není....m-mo-možné.“ Pomalu jsem si sedl do křesla a vložil jsem hlavu do dlaní. Patrika jsem znal přes 10 let. Byl jeden z mých nejbližších přátel. A najednou jsem se dozvěděl že je ve vážném ohrožení života.

Stoupal jsem dál až jsem došel do pátého patra kde ležel bratránek. Naši tam už byli a čekali na mně. Táta mi položil ruku na rameno a zeptal se jestli jsem v pořádku. As si všiml že na mně to místo vyvolalo vzpomínky z minulosti.
,,Jo, v pohodě.“odvětil jsem a otevřel jsem dveře. Vložil jsem dvacku do automatu na návleky, nasadil si je a vydal se za rodiči. Došli jsme ke dveřím s číslem 243. Naši zaklepali a vstoupili dovnitř. Pokoj byl ve stejném stylu jako ten Patrikův. Bylo tam 5 postelí ale jenom 2 byly obsazené. Na jedné byl můj bratranec a na druhé nějaký malý, asi tak osmi nebo devítiletý chlapec a vede něj stála zřejmě jeho máma která držela v ruce kapesník. Pozdravili jsme a vydali se k bratrancově posteli. Přivítali jsme se a povídali si o normálních věcech. Teda spíš naši povídali. Já jen mlčel a poslouchal. Všiml jsem si že chlapec s mamkou pořád mluví a mamka pořád pláče. nechtěl jsem poslouchat a tak jsem se obrátil k bratrancovi. Ale stejně jsem ho neposlouchal a myslel na události před rokem.

Přešlapovali jsme všichni po chodbě. Já, Lucy a Nick. Moji rodiče a Patrikovi byly v místnosti vedle. Já jsem zůstal s přáteli tady. Byla tady aspoň trochu lepší atmosféra.
,,Zatraceně tak kde jsou!“ rozčiloval se Nick. Lucy mu položila ruku na rameno a upozornila ho ať tak nekřičí. Už téměř hodinu a půl jsme čekali na to, jak dopadne Patrikova operace.
Tik-tak Tik-tak
Ty hodiny v hale kde jsme čekali vyluzovaly pořád dva zvuky které pro mně začaly být nesnesitelné.
Tik-tak Tik-tak
Lucy vybrala z kapsy čokoládu a nabídla nám. Nick si vzal ale já ne. Bylo my špatně a stejně bych ji jen vyzvracel.
Tik-tak Tik-tak
,,Vypněte někdo ten zatracenej přístroj!“ zařval jsem rozčíleně a bouchl rukou do lavice. Vzápětí jsem se sesunul k zemi a cítil jsem jak mi po tváři tečou slzy. Seděl jsem tam asi 5 minut když jsem uslyšel jak se otvírají dveře. Vešel můj táta s doktorem. Ten smutně pokyvoval hlavou a sundával si roušku. Táta přišel k nám a smutně promluvil
,,Ten nádor se jim nepodařilo odstranit.Patrik ještě žije. Ale pořád v kómě.

,,Můžu tě o něco poprosit?“ na rameno mi zaklepala ta máma od toho kluka. Měla rozmazaný make-up.
,,Jistě.“
,,Byl bys prosím chvíli u mého syna. Potřebuju jít za doktorem. A už dlouho nemluvil s někým mladým .“
Ochotně jsem vstal a vydal se k posteli kluka. Jeho máma zatím odešla.
,,Ahoj.“ pozdravil jsem ho. ,,Jak se jmenuješ? Já jsem Daniel“ pozdravil jsem ho a podal mu ruku.
,,Mike.“Podal mi ji taky a usmál se.
,,A kolik ti je?“
,,9.“
Usmál sem se a začal se s ním normálně bavit o tom kde bydlí, kam chodí do školy, jaké má koníčky.
,,Ale fotbal už hrát nemůžu.“ dodal rychle když popisoval jak ho hrál závodně.
,,A jakto?“zeptal jsem se i když jsem to tušil
,,Máma mi řekla že mám něco hodně špatného v těle. Ale že se nemám bát že to bude brzo dobrý. Ale já vím že nebude.“ Udiveně jsem se na Mikeho díval. Byl tak mladý. Ještě mladší než Patrik.
,,Odkud to víš?“ zeptal jsem se ho šokovaně.
,,Doktor to říkal mojí mámě. A já je slyšel. Říkal, že tohle je smrtelné. Já umřu,víš. Cítim to.“ Zarazilo mě to. Ten klid, ta vyrovnanost s jakou to řekl. Pomalu jsem dýchal. Věděl jsem že bych ho měl povzbudit nebo že bych to měl vyvrátit ale nemohl jsem. On to cítil. On to věděl. A nic ho nemohlo přesvědčit.
,,Můj kamarád taky umřel.“ řekl jsem mu.

Už 15 den uplynul od operace. Snažili jsme se tam s Lucy a Nickem být co nejčastěji. Dneska jsme tam zase byli všichni tři, Patrikovi a mojí rodiče. Dívali jsme se skleněným oknem do místnosti kde ležel Patrik. Stál jsem tam s hlavou opřenou o sklo a pozoroval jsem všechny ty přístroje kolem něho. Nepotřeboval jsem být vystudovaný doktor abych poznal že to je špatné.
,,Dane?“ oslovil mě táta.
,,Mluvil jsem s doktorem.Chci abyste ty, Lucy a Nick odešli domů.“ zvedl jsem hlavu.
,,Proč?!“zeptal jsem se podrážděně.
,,Říká že tohle může být poslední den. Postupně mu odchází všechny funkce. Je možné že dneska...“ nedopověděl ale já věděl co chce říct.
,,Nechci abyste to viděli.“ dodal potom.
,,Já a myslím že ani ostatní dneska neodejdeme. Chci s ním být až....až do konce.“ hlas mi klesl a já se po 15 dnech poprvé rozbrečel. Táta mně objal a já mu brečel na rameni. Pak jsem se od něho odtrhl a znovu jsem si opřel hlavu o sklo. Díval jsem se na Patrikovo tělo jak tam leží a nehýbe se. Po tváři mi tekly další slzy. A pak už jsme všichni jenom čekali... .

,,To je mi líto.“ řekl Mikey.
Vyprávěl jsem mu o Patrikovi a čas od času jsem si otřel rukávem slzy které mi vyskočili při té vzpomínce. Otočil jsem se a viděl jsem že za mnou stojí Mikeova mám a pláče.
,,Mami nebreč!“ řekl ji Mikey a ona se posadila k němu a chytla mu ruce.
,,Neopustím tě!“řekla mu a on se usmál.
,,Já vím.“
Pak jsme si ještě asi deset minut povídali a potom jsem už musel jít protože naši byli připraveni odejít. Byl jsem vděčný že jsem si mohl promluvit s malým Mikeym. Konečně jsem se někomu svěřil s příběhem o Patrikovi. Podíval jsem se na něho a zamával mu. Udělal to samé a já vyšel z pokoje.

O DVA TÝDNY

Už zase jsem vycházel po schodech té hnusné nemocnice do pátého patra. Zase jsem vešel do pokoje 243 kde se udála jenom jedna změna. Obsazena byla už jen jedna postel. Postel mého bratrance. Sestřičky uklízeli postel která patřila Mikemu. Pomalu jsem k nim přišel a opatrně jsem se jedné dotkl.
,,Prosím vás. Kde je ten kluk co tady byl?Malý Mikey?“ zeptal jsem se. Sestřička zklopila hlavu a smutně mi oznámila.
,,Mikey zemřel včera v noci. Už se neprobudil.“
Vyběhl jsem na chodbu. Na konci chodby stála jeho máma. Přišel jsem k ní.
,,Byla jsem s ním. Až do konce.“ řekla mi klidným vyrovnaným hlasem a vzápětí se rozplakala. Objal jsem jí a rozplakal se taky. Sbohem Mikey...