Tanec záclon...

Anotace: Povídka inspirovaná skutenčou osobou..;-)..Newím, do jaké kategorie bych ji měla zařadit, tak prosím poraďte!:-)

Záclony se roztančily, když vlahý vánek proplul do ztemnělého pokoje. Ležela na posteli a vyčkávala. Nehýbala se a potichu dýchala. Bylo to tak vzrušující a přitom se tak bála. Nevěděla, co ji čeká, ale přesto si tím byla téměř jistá.
Pohlédla k oknu a sledovala rytmický tanec záclonek. Pojednou se rozhrnuly a dovnitř jakoby vplula postava zahalená v černém plášti. Pohybovala se naprosto neslyšně a s neuvěřitelnou lehkostí přistála na podlaze a přistoupila k dívčině loži.
Naklonil se a ona k němu vztáhla ruce. Za límec jeho pláště si ho přitáhla k obličeji. Políbili se. Zježili se jí chloupky v zátylku a naskočila jí husí kůže. Milovali se celou dlouhou noc.
Těsně před rozbřeskem se sebral a oknem se opět dostal ven. Pohyboval se naprosto neslyšně a s neuvěřitelnou lehkostí.
Ona zůstala tiše ležet na prostěradle. Její nahá hruď se zvedala a klesala a ona se snažila uklidnit svůj dech. Usmála se a oddala se svým myšlenkám.
On se mezitím ukryl v tmavém sklepě, kam nemohl proniknout jediný paprsek denního světla. Schoulil se v tmavém rohu a hlavu si položil do dlaní. Tohle se nemělo stát. Její andělská tvář a úsměv. Její čistota a nevinnost. Neměl tam chodit. Ale už je pozdě. Šel a teď za to bude muset pykat a vyřešit si svůj problém. Už zase. Kolikrát už se mu to stalo?
Přečkal v tomto tmavém místě celý den a přemýšlel, co by měl udělat. Musí za ní zajít, musí jí to vysvětlit.
Ona celý den nemyslela na nic a na nikoho jiného, jen a jen na něj. Tušila, že večer, až bude ležet a vyčkávat, on zase přijde. Musí přijít, protože jinak její život nebude mít smysl.
A měla pravdu, protože on přišel. Ve stejnou dobu, jako minulou noc. A zase se milovali. A před rozbřeskem se on zase chystal odejít. Zadržela ho. „Proč vždy odcházíš? Můžeš zůstat.“ Usmála se sladce. „Nesmím,“ zašeptal on. „Jsem jiný než ostatní. Už se nesmíme vídat, Lee.“
Dívka se podepřela na loktech. „Odkud znáš mé jméno?“ podivila se. „Lee, já tě znám víc, než si myslíš. Jak jsem již řekl. Jsem jiný.“ „Já vím,“zašeptala. „Proto tě miluji. Neznám tě a nechápu tě. A to mě k tobě stále více přitahuje. Čím vším jsi jiný? Proč nemáš rád sluneční světlo?“ „Jak tohle víš?“upřel na ni svůj pohled. Skoro se zdálo, že se zlobí. Ale později dívka pochopila, že byl pouze smutný.
Prostoupilo mezi ně ticho. Ona vyčkávala, že jí všechno vysvětlí, on však nemohl promluvit. Smutek zaplavil jeho duši, a tak se jen otočil a beze slova odešel.
A už nepřišel. Ona každou noc vyčkávala, stála u okna a rozhlížela se po skromně osvětlené ulici, jestli někde nezahlédne jeho dlouhý plášť. Byla smutná, přímo zoufalá. A jedné obzvlášť tmavé noci se ho rozhodla vyhledat.
Našla ho celkem rychle. Seděl v neosvětleném parku a hleděl před sebe, v očích nepřítomný výraz. Potichu k němu přisedla a nic neříkala. Takto setrvali poměrně dlouho, až bylo jejich ticho k neunesení. Promluvil jako první s otázkou, proč ho vyhledala. Povídali si dlouho. A nakonec přiznal to, co ona už dávno tušila.
„Co teď s námi bude?“ zeptala se potichu. „Lee, miluji tě. Ale musím to udělat. Nic jiného mi nezbývá.“ Po tváři se mu skutálela jedna jediná slza. Krvavá.
Odhrnul jí dlouhé vlasy z šíje. Naklonil se blízko k ní a ucítil její příjemně nasládlou vůni. Odtáhl se. „Ne, to neudělám. Nemůžu. Jdi, prosím, jdi.“ „Ale když odejdu, co se s tebou stane?“ „To nevím.“přiznal se. „Nikdy, jsem se nezamiloval. Ne takhle moc. Vždycky jsem udělal, co jsem musel.“
Položila se hlavu na jeho mužnou hruď a poslouchala divoce bušící srdce. „Neodejdu,“ řekla po chvíli. Její tón byl pevný a vyrovnaný. „Ať se stane, co stát se má.“ Pokusila se o úsměv. Neodpověděl. Mlčel.
Uplynul nějaký čas a v tom dívka zahlédla, jak za korunami stromů vysvítá slunce, a první denní paprsky začínají osvětlovat park. Plazily se po kmenech stromů jako jedovatí hadi a blížili se ke dvojici na lavičce.
Zatahala ho za rukáv. „Musíš se schovat. Slunce za okamžik vyjde!“ vykřikla slabě.
„Ne.“ Odmítl. „Nemůžu ublížit tobě. Nemůžu tě nechat odejít. Utrápil bych se. Ty sama také neodejdeš. Tohle je jediné řešení.“ Pohladil ji po tmavých vlasech, a když slunce vystoupilo na vrchol a svět ho mohl vidět v celé kráse, zakryl si oči a bolestí zavyl. Objala ho a v této pozici setrvala, dokud se jeho tělo neproměnilo v prach.
Zničeně se zády opřela o lavičku a hlavu složila do dlaní. Když se po dlouhé chvíli opět narovnala, uviděla ve své dlani lístek. Vzkaz na něm byl psán krví. „Miluji tě a navždy budu. Nezapomeň a buď šťastná.“ Stálo tam. Přečetla si ho několikrát za sebou, než pochopila jeho význam. Poté vstala a vydala se domů.
Překročila práh svého pokoje a on stál u okna. Jeho černý plášť zavál v přívalu větru. On se otočil a…
….a ona se probudila. Podívala se k oknu, kde záclony rytmicky tančili. Všechno se jí zdálo, oddychla si. Vykoukla z okna a v tom uviděla pohřební průvod. Prý zemřel mladý muž. Na popáleniny. Byl nalezen v parku těsně po svítání….