Po čem její srdce touží

Anotace: tento příběh jsem napsala, před více než třemi lety. Je dlouhý a kvalitu musíte posoudit sami. Je to mírná reakce na knihu Hranice volnosti, kterou jsem četla nejméně třikrát.

Seděli u ohně a povídali si. Jack měl mnoho otázek. Zajímalo ho všechno... Jak daleko je jejich původní vesnice, jak dlouho šli, co provedli, že si zasloužili transport.
Anne odpovídala na jeho otázky a přitom si k sobě tiskla přikrývku. Byla jí zima a celá se třásla. Znali se už pár dní. Přesněji týden. Sedm dlouhých dní, od doby, co on a pár ‘jeho‘ lidí nedokázali zabránit brutálnímu znásilnění šesti žen. Tou poslední – šestou byla Anne. Chránila jinou ženu před zlým osudem, ale díky skupině mužů stojící na její straně, ji dokázala ubránit.
Sebe však už ne. Nejprve ji ti bastardi zasypali ranami, dali jí roubík a nakonec ji před očima ostatních znásilnili. Byly na ni čtyři – ona sama. Její přátelé jí nemohli pomoct. Byli v kleci.

„Sedni si blíž k ohni, nebude ti taková zima.” Řekl tiše a jenom jí. Byli tam sami. Ostatní odešli spát, ale Jack s Anne musel mluvit o informacích, vzdálenostech, mapách…
Seš tak krásná, pomyslel si. Kéž bych… napomenul se. Přece ji znásilnili, nemůžu po ní chtít, cokoliv než odstup.
„Jak dlouho tady vlastně jste?” Její slova prořízla ticho, stejně jako ostrá žiletka kůži. „Pár měsíců už to bude, nejsem si jistý. Rok?” ušklíbl se. On se zato proklínal, ale kdyby tušil,že se jí líbí jeho upřímnost a způsob jak mluví, asi by tak mluvil víc. „Nevadilo by, kdyby jsme to dořešili zítra?” pokusila se o úsměv.
Jack se na ni chvíli díval, než mu došlo, co vůbec po něm chce. „Vůbec ne.” S těmi slovy vstal. Anne se též postavila a podívala se mu do očí. Byly tmavé, a tak krásné.
Přikrývka jí pomalu sklouzávala z ramen dolů, aniž by si toho Anne všimla. V hlavě se jí honily nejrůznější a nejhrůznější myšlenky o Jackovi. Udělal k ní dva kroky – její čtyři – a s rukama zvednutýma tak, aby viděla, že jí nechce ublížit, chytil okraje přikrývky a vytáhl ji na ramena drobné ženě.
Když ji viděl poprvé, myslel si, že je dítě. Pak ji vyděl jako dospělou odpovědnou ženu, jenže teď mu připadala jako velké dítě a mladá žena zároveň. Tipoval, že jí je slabých osmnáct let – moc se nespletl, bylo jí jen o rok méně, a přesto díky ní přežili její lidé. Po nájezdech neznámých lidí zemřel první vůdce. Druhého zahubil – stejně jako stovku dalších – virus. Pak se ujala vedení ona, přestože byla tak mladá. Byla matkou a tetou zároveň dvanácti dětí. Když dokázala zkrotit a organizovat malé děti, byla si jista, že zvládne dvě stovky vyděšených a neorganizovaných jedinců. A to dokázala.
To mu imponovalo.
Přestože jemu táhlo na čtyřicet a jí bylo o víc než polovinu méně, dokázali stejně a oba zakusili hořkost úkolu.

Stáli těsně u sebe. Anne si prohlížela jeho tvář, zkoumala rysy jeho tváře pod dvoudenním strništěm. On ji prohlížel celou, přestože měla přes sebe přehozenou přikrývku.
Byla malá, štíhlá, drobná, ale její tělo bylo pevné. Neměla žádné velké svaly, ale nejen krásně tvarované svalstvo na břiše a hýždích dokazovalo na druhý pohled pravý opak. Měla mírně hustší obočí a dlouhé světle hnědé vlasy.
Zato on byl vysoký, dobře stavěný a měl široká ramena, která zdůrazňovala jeho svaly. Měl malou jizvu na bradě, vyšší čelo a vlasy tmavě hnědé.
Při letmém dotyku jeho velkých dlaní na jejích ramennou, mu nebylo jasné, jestli jí je opravdu tak velká zima a nebo se třese kvůli tomu, že má z něj strach. Pravda byla sice taková, že v tu chvíli si tím nebyla jistá ani ona sama, ale Anne viděla i třetí variantu. Nebyl ten náhlý třas způsoben něčím, co nikdy nepoznala - zvláštními pocity?
Oba se dívali druhému do očí a ani jeden neměl v plánu něco říct, nebo odejít.
Jeho ruce vzaly její drobné dlaně do svých a obě je lehce stiskl. Byl to přátelský stisk, ale bylo v něm něco víc.
Čekal na její reakci.
Marně.
Jen tam stála a nepatrně se třásla. Měla neodolatelnou touhu se přitulit k jeho teplému tělu a tisknout ho k sobě, aby veškeré teplo z jeho těla zachytila jen ona. Přesto nic nedělala. Byla vyděšená a měla svíravý pocit v žaludku.
Nedařilo se jí namluvit sama sobě, že Jack jí nic neudělá, ať se uklidní, ale její nitro neposlouchalo. Její dýchání spíše připomínalo zoufalé lapání po dechu.
Pustil jednu její ruku a pohladil ji po tváři, ani mu nevadilo, že byla lehce ušpiněná od prachu. Byli špinaví všichni. Měli sice soukromé jezero uvnitř skály s ledovým přítokem horské řeky, ale oni dva se toho dne ještě nestihli vykoupat.
Jackova ruka jemně jezdila po její tváři přes líce, hranu dolní čelisti až nakonec jeho prsty dospěly k jejím rtům. Ukazovákem velmi opatrně přejel přes její jemné rty. Automaticky mírně pootevřela ústa a mimoděk jeho prst políbila. Nevěděla, co ji k tomu přivedlo, ale cítila v sobě jisté uspokojení.
Jack doufající v tu reakci, se zarazil. Přál si, aby to udělala, ale stejně ho tím překvapila. Stejným ukazováčkem se dotkl svých rtů a slastně zavřel oči.
Anne se volnou levou rukou dotkla jeho paže a s vyděšeným výrazem ve tváři, slzami na krajíčku a otázkou co se stalo, k němu vzhlédla. Byl mnohem vyšší než ona. Měřil téměř sto devadesát centimetrů, zato ona pouhých sto šedesát pět. Pokrývka z jejích ramen sklouzla na zem.
Usmál se.
Během chvíle uvolnil i její druhou ruku, chytl ji za ramena a vášnivě ji políbil.
Anne mu zprvu polibky vracela, ale když ji k sobě přitiskl, zpanikařila. Odtrhla od něj hlavu a vyprostila se z jeho objetí. Chvíli se na něj vyděšeně dívala, pak utekla do jeskynního komplexu.
Jack tam jen stál a díval se jak mizí ve stínu jeskyně. Spílal si za to, co udělal, že se na ni vrhl, že ji k sobě majetnicky přitiskl a za další věci. Přesto se usmál. Polibky mu vracela, takže něco k němu cítit musela. Cítila ke mně něco!? Moment! Cítí ke mně teď ještě něco?
„Debile!” pokáral se, zvedl její deku a pečlivě ji složil.
O pár minut později přikrývku položil na její „postel” a tiše odešel.

S neutichajícím pláčem běžela jako o život k jezeru. Svlékla své šaty a přestože jí byla zima, obtočila si provaz okolo zápěstí a skočila do vody. Voda ji uklidnila a její chlad jí pronikal do morku kostí. Teprve když se uklidnila uvědomila si, že tam nahoře jí byla zima a byla pohlcena neznámou touhou a pocity. Jenže teď to byl i hysterický strach.
Vylezla z vody, osušila se a šla se vyspat. Na poseli našla svoji složenou přikrývku. Rozhlédla se, jestli Jack nebude poblíž. Nebyl.
Lehla si, přikryla se a vyčerpáním usnula.

Ráno ji probudila Jana, její přítelkyně a pravá ruka. „Máš v plánu zaspat snídani? Je chleba s něčím.” Usmála se a vytáhla ji z postele. Dostrkala ji do jídelny a došla jim pro snídani. Snědli chleba, zrovna když se ozvalo zadunění.
Svolání na poradu.
„Jen taktak, co?” zasmála se a vydaly se do velké místnosti. Našli místa s výhledem, a sedli si vedle Mika. Usmál se na příchozí a pozdravil je. „Čau holky. Už o tom víte?” v očích se mu zablesklo.
„O čem, Miku?” zeptala se Jana. „Prej objevili nějaký sklady. Chcou je prozkoumat.” Informoval je letmo Mik.
Ze zdola se ozvalo zvolání.
„Slyšíte mě dobře? Bezva.” Zaburácel Jack Hariss. „Pro opozdilce – Naše průzkumný týmy objevily nějaké sklady na jihu několik dní cesty. Kvůli nepřejícímu počasí je nemohly prozkoumat, proto zítra brzy ráno vyrazí s nimi jiný tým a provedou důkladnou analýzu. Další věc je ta, že jsme našli podobné jeskyně devět dnů od sud. Takže víc místa a klidu pro všechny. Je to bezpečný, klidný a je tam taky voda. Takže od zítra může začít stěhování…”
A mluvil dál. Mluvil ještě pár minut pak se rozloučil a odešel. Všichni se pozvedali a odešli. Mik, Anne a Jana byli mezi posledními. Na nástěnce zjistili, že Jana a Mik jsou v dalším týmu. Anne proklela Jacka Harisse, za lstivý výpad.
Celý den byla s Mikem a povídali si a dělali hlouposti jako malé děti. Věděla, že se Mikovi líbí. I on se líbil jí, jenže dřív to bylo jiné. Předtím s ním flirtovala a došlo i na víc, než letmé doteky. Líbali se, objímali a měli se rádi. Nic víc. Jenže po tom, co se jí stalo, se prostě nemohla vrátit do starých kolejí. Zatím to nešlo.
Děsilo ji a zároveň nechápala pár věcí. Mikovi nedovolila, aby ji políbil, nebo se jí důvěrněji dotkl, ale Jackovi ano.

Druhého dne ráno opustily dvě vybrané skupiny jeskyni. Neměli se vrátit dříve než za tři týdny. Anne si připadala bezradná. K večeru, když měl Jack čas, měli oni dva zase poradu. Mluvili o tématu a snažili se ho držet.
„Podívej tady,” řekl a ukázal prstem na mapu. „jsou nějaké rudy. Nenarazili jste na ně po cestě?”
„Ne, nic jsme neviděli. Vlastně jsme je ani nehledali. Sám víte, že jsme hledali nějaké místo, kde by se dalo usadit.” Odpověděla vymlouvavě.
„Mám ti neustále říkat, aby jsi mi tykala. Zas tak starej snad nejsem.” zasmál se.
Pořád se jí snažil dívat do očí a jí to bylo nepříjemné. Uhýbala pohledem a dělala, jako by se včera nic nestalo.
Jack se bouchl rukou do stolu a podíval se na ní pronikavým pohledem. „Jak můžeš dělat, že se včera nic nestalo!” řekl ostře. Objevily se mu vrásky na čele, jak se zamračil.
„Můžu, protože se nic nestalo!” Sykla Anne a podívala se mu do očí.
Jack se na ni jen díval a zvláštním tónem zašeptal: „A co to, jak se semnou líbala? Ha? To nebylo nic?”
Neznatelně se jí roztřásla brada. „To ty‘s mě líbal! Ne já tebe!” upravila si pravdu.
„Opravdu?” zašeptal zklamaně.
Anne se pokusila zahnat slzy, ale moc jí to nevyšlo. Chtěla zapírat dál, jenže pochopila, že nelhala jen jemu, ale i sobě.
Nemohla mu říct, že se bojí. Že se ten den, když ji znásilnili, v ní něco vzpříčilo. To něco byl Strach. Chtěla mu říct o poutu mezi ní a Mikem, ale nedokázala to.
Bylo to zvláštní. Její rozum jí říkal, že teď se nechce s někým zaplétat a i kdyby se tak stalo, byl by to Mik. Měl by to být Mik.
Jenže srdce zase říkalo pravý opak. Chtělo Jacka. Anne ho chtěla vlastnit, líbat… Nikoho jiného, jen Jacka. Včera vzplanula v jejím nitru touha a strach zároveň. Touha se dala zahnat, ale strach ne.
Rozum říkal - čekej!
Srdce zase – jednej dokud můžeš!
Zatřásla hlavou. Popřela všechny ty lži, které vypustila z pusy, ale cítila se hrozně.
Jack vykoukl na chodbu, popadl Anne za ruku a táhl ji za sebou ven. Vyhnuli se strážím a zatáhl ji dolů pod kopec do řídkého lesíka.
Otočil se k ní,chvíli mlčel a pak promluvil. „Řekni mi to do očí.”
Anne měla oči zalité slzami a jen taktak je držela. „Co chceš slyšet?” zašeptala skoro provinile.
„Co myslíš? Popřela si, že se včera něco stalo, pak si popřela i to, co jsi řekla. Tak stalo se včera něco?” sykl nedočkavě. Toužil po její odpovědi, víc než včera po polibku.
„Ano.” Špitla.
„Co ano?” naléhal.
„Včera se opravdu něco stalo.” Připustila, ale Jack byl neodbytný.
„Co se stalo?”
„Políbil‘s mě.” Odpověděla. Zahleděl se ji do očí a čekal. Anne to nevydržela a slzy jí smáčely tvář. „A já políbila tebe.” Se zničeným výrazem v tváři se na něj podívala a proklela ho za to, že ji takhle trápil. Nebylo jí to příjemné. Nelíbilo se jí to. Ale vydržela.
Rozum říkal - křič na něj, řvi. Jednu mu vraž.
Srdce říkalo - zatni zuby a vydrž. Přinese to ovoce.
Chtěla poslechnout rozum, jenže tady šlo všechno stranou. Nejednalo se o Mika, ale o Jacka.
Vlastně… zamyslela se v přívalu slz, o Mika jde taky.
Jack svými velkými dlaněmi setřel slzy z její tváře. Choval se jako mu bylo dvacet. Něco ho k té mladičké dívce táhlo. Věděl, že by mohl být – věkem – jejím otcem, ale na to se snažil zapomenout. Vypadal na dvaatřicet a byl rád.
Oba přestali myslet a jednali. Padli si do náručí. Jack ji konejšil omluvami, ale ona jen sykla. „Ty hnusnej hajzle!” Ale poslední slovo se ztratilo ve vzlyku. „Musel jsem to vědět. Musel jsem to slyšet.” Šeptal jí s další omluvou. „Nechtěl jsem jen kývnutí, ano nebo ne. Musel jsem to slyšet. Promiň mi to. Pokusím se to už nikdy neudělat.” Sliboval. Přitiskl ji k sobě, jako by ji už nikdy neměl pustit.
Anne udělala něco, co nečekal. Odtáhla se od něj. V jeho tváři byl zmatek.
„To bych ti radila.” Sykla až jedovatě. „Jinak už nikdy neudělám tohle…” Políbila ho. Musela se postavit na špičky a on se mírně nahnout, aby se jejich rty setkaly. Toužili po tom oba.
Ve vášnivém objetí zůstali pár minut, líbali se a přitom něco oba mumlali. Nerozuměli si, ani jim to nevadilo.
Z ničeho nic se odtáhl Jack. Bylo by pro něj výhodnější ji odstrčit, jenže podle něj bylo hrubosti za ten den už moc.
Srdce mu bilo zběsile a stěží chytal dech. Olízl si rty a pohlédl opět na Anne. Chtíč mu říkal vem si ji. Sval se s ní do trávy a miluj se s ní. Miluj! MILUJ SE S NÍ!
Věděl, že to nemůže udělat. Zjistil, že nechce. Dřív, když měl ženu, bylo to něco jiného, jenže teď, když měl na dosah tak krásnou, přitažlivou a inteligentní dívku, prostě nemohl. Nechtěl ji mít v posteli do půlnoci. Samozřejmě - obrazně řečeno. Nechtěl, aby to tak dopadlo. Ne tak brzy. U ní to všechno bylo úplně jiné.
Býval námořním důstojníkem. Byl ve své práci dobrý, říkávalo se, že i v lovení žen. To nikdy nepotvrdil, ani nevyvrátil. Nezabýval se tím.
Kdyby Anne byla obyčejná žena, jako ty, co znal ze Země, z dobré matičky Země, měl by ji okamžitě. To by dokázal.
Jenže ona nebyla obyčejná žena.
Anne se na něj tázavě zahleděla a položila mu ruku na paži. Opět měla v tváři zvláštní výraz. „Stalo se něco?” zašeptala zmateně.
„Já vím. Neumím se moc líbat, na Zemi jsem měla jednoho kluka. Bylo mi patnáct. Byla to vždy jen pusa…” omlouvat se uměla zvláštním způsobem.
Jack se usmál a políbil ji na čelo. „Učíš se rychle. Chceš další lekci?” zašeptal a vtiskl jí polibek na krk. Slastně zavrněla a v očích jí zatančily jiskřičky.
Stmívalo se, ale její oči zazářily. Posadili se do mechu na zemi, uvelebili se a Anne se mu opřela o rameno a on ji objal. Nedotýkal se ji příliš, bál se, aby to neskončilo jako včera.
„Kolik ti vlastně je?” zeptala se najednou. „Záleží na tom?” podivil se Jack. Přikývla. „Třicet devět. Proč?”
„Tak teda nevím,” zasmála se. „jak tohle vysvětlím tátovi.” Jack se na ni podíval a pak ho napadlo. „Děleno dvěma!” řekl vážně, ale Anne se začala svíjet v záchvatu smíchu. „To-se-ti-povedlo.” Vylezlo z ní nakonec.
Když se přestala smát, a to jí chvíli trvalo, otočila se k němu, a přiblížila svůj obličej k jeho. Cítila jeho dech. Cítila jeho touhu, znásobovanou tou její. Byly jako dva magnety. Protipóly se vždy přitahovaly.
„Dej…” první polibek na tvář. „…mi…” Polibek na druhou tvář. „…prosím…” polibek na nos. „…další…” Polibek na ušní lalůček. „…lekci…” polibek na malou jizvu na bradě. „…Ale rychle nebo se zblázním!” vyhrkla rychle a vtiskla mu vášnivý polibek na rty.
Ty rebelko, problesklo mu hlavou. Jak tohle mohla vědět? Bylo mu to jedno. Neptal se jí. Bylo mu totiž jasné, že věděla přesně, co dělá. Každý polibek ho rozpaloval. Bylo to mučení. Při prvních polibcích na tváře přemýšlel, čeho chce docílit. Z dalších polibků málem zešílel. Nejvíce ho však rozpálil polibek na uchu.
Hořel po ní touhou.
Ale dokázal ji přemoct. Poprvé v životě.
Přestal jí vracet vášnivé polibky a Anne se sama odtáhla s vyděšeným pohledem. „Co sem udělala špatně?” zakňučela.
„Když něco přestane jít podle tvýho plánu, improvizuj a nepodceňuj se. Jasný?” Přikývnutí.
„Dobře. Chceš se učit?” Další přikývnutí. Rozhlédl se a uviděl vystouplý placatý kámen. Vzal ji za ruku a dovedl ji ke kameni. Vzal ji jemně a vysadil ji na něj. Nebyl vysoký, ale když si Anne sedla, nohy měla třicet centimetrů nad zemí.
Vrátil se na blízký okraj lesa a rozhlédl se, jestli jsou opravdu sami. Nebyly v tom nekalé úmysly, jen nechtěl, aby druhý den šli v kolonii řeči.
Vrátil se k ní. Dal si na čas. Ona trápila jeho polibky, on ji čekáním. V očích a v tvářích byla znát vášeň. Postavil se před ní, položil svoje ruce na její kolena a zašeptal. „Jsi připravena na další lekci?”
Nedočkavě se kousla do spodního tru. Byla.
„Uvolni se. Tak je to správně.” Slovy ji připravoval a korigoval zároveň. „Až tě políbím, otevři pusu víc, než si to dělala do teď, ano?” Natáhl se k ní – přes její kolena to šlo ztěžka – a pomalu přitiskl své rty na její. Políbil jí, pak pomalu svým jazykem nalezl vytouženou mezeru a nechal ho vklouznout do jejích úst. Dotkl se špičkou jazyka jejího a Anne zalapala po dechu. Odtáhla se od něj a pořádně se nadýchala vzduchu. „Tohle je další lekce?” zašeptala s údivem.
Byla už skoro tma.
Přikývl a na podruhé už docílil toho,čeho chtěl. Jejich jazyky se navzájem dotýkaly a v obou to vyvolávalo vzrušující vibrace. To bylo poprvé, co to Anne cítila.
Cítila potřebu se k Jackovi přivinout…a nejen proto, že jí začínala být zima. Rozpletla nohy a dovolila Jackovi se k ní přiblížit. Jack se k ní pomalu přivinul a zapřel se nohama o kus skály a pak byla jejich ‘rozmluva‘ příjemnější.
Rukama jí přejížděl po zádech. Jeho pomalé pohyby ji přiváděly k zoufalství. Byl už tak rozpálený, že nedokázal udržet svou touhu a vášeň na uzdě. Jednou rukou ji k sobě přitiskl a druhou sjel níže k bokům.
Anne bolestivě zaskučela a odtáhla se od Jacka. „Přestaň!” prosila ho. „Prosím, už ne! Dost!” neměla daleko k pláči.
„Promiň!” vyhrkl spěšně a udělal dva kroky dozadu. Snažil se přijít na to, proč tak bolestivě vzlykla. Nejprve se obával, že ji moc stisknul, že ji zranil.
Pak mu to došlo. Anne seskočila z kamene a se zoufalým výrazem plným strachu před ním couvala.

„Nechte mě!“ křičela. Skočila po prvním muži, jako zuřivá šelma. Srazila ho k zemi, kopla ho do tváře, břicha a rozkroku. Druhý ji chytil ze zadu za vlasy a strhl ji k zemi. Pak se na ni vrhli. Místo roubíku jí do úst narvali nějaké plátno a přivázali ho kusem jiné látky – rukávem z její kombinézy.
Každý ji několikrát uhodil a když už byla celá rozbolavěná od těch ran, roztrhl jí jeden z nich kombinézu. Sundal si kalhoty a roztáhl jí nohy. Vnikl do ní, dorážel a dorážel. Mačkal jí boky, kousal ňadra a užíval si. Snažila se mu utéct, odplazit se, nešlo to. Křičela by, kdyby mohla. Po tváři jí tékly slzy.
Vyměnili se. Přišel druhý, potom třetí a čtvrtý ji dorazil. Mačkal její boky silou, že kdyby lehce přitlačil, rozdrtil by je, mučil její stehna a ňadra.
Když byl v tom nelepším – to už Anne necítila skoro nic a jen vyčerpaně s krvácejícím obličejem sledovala, jak se nad ní sklání nějaký muž. Působil jí bolest, ale ona ji vnímala tlumeně. Ne tak intenzivně jako před tím. – vzduchem něco proletělo a zasáhlo to násilníka do zad. Někdo přiběhl a odvalil ho z ní. Nebyl to Mik, ani nikdo koho znala. Objevila se nad ní jiná tvář. Viděla rozmazaně. Oči měla plné slz a krve a bojovala s bezvědomím.
Neznámý si letmo prohlédl její zbídačené tělo a rychle ji přikryl plátnem.
Muž se bolestivě usmál a zřetelně řekl: „Nechci ti ublížit. Věř mi. Budeš v pořádku.”
Pak jen Mlha.
Teplo.
Klid.

Hlavou jí probleskla bolestivá vzpomínka a ona padala v pláči na kolena a zaryla tváře do dlaní. Teprve teď jí došlo, že ten neznámý byl Jack.
Podívala se na něj a uvědomila si, že něco říká. „…nechtěl! Opravdu jsem nechtěl. Jsi v pořádku?” Její tiché Ano ho uklidnilo a přišel k ní poklekl před Anne a udržel si pro jistotu odstup.
„Ty ne, to oni!” řekla. Její slova málem zanikla v dalším vzlyku. Polekaně si uvědomil, že se dotkl jejího boku, který měla pohmožděný od těch bestií. Jediné na co se zmohla bylo objetí. Padla mu do náruče jako malá holka. Jemně ji houpal ze strany na stranu a věděl, že teď by bylo každé slovo zbytečné.
„Nemůžu. Já nemůžu.” Mluvila tak tiše, že ji jen stěží slyšel.
„Já vím. Jsme moc daleko.” Šeptal.
”Já nemůžu…nemůžu jít dál.” Cítil jak mu její slzy máčí rameno.
Jack pochopil. „Už žádné lekce, až ty budeš chtít.” Mluvil na ni, jako na malé dítě. Vzal ji do náručí, přitiskla se k němu a on ji opatrně, bez sebemenší známky únavy, či zadýchání, vynesl ke vchodu do jeskyně a potom ji zanesl i do její části jeskyně, kterou obývala společně s dalšími dvaceti lidmi.
Položil ji na postel a přikryl ji pokrývkou. Tiskla mu ruku a on neodešel dokud neusnula. Stisk její ruky povolil a on, bez řádného rozloučení odešel do svých obyvatelných prostorů.

Druhého dne se Anne přihlásila do skupiny hledající rudy, které jí Jack ukázal. Nic mu neřekla. Musela pryč. Pročistit si myšlenky.
Sbalila si přikrývku, vzala si z kuchyně příděly na tři dny a společně s pěti dalšími lidmi odpoledne vyrazila.
Včera mu řekla, že nemůže. Pochopil to. Ale ona mu neřekla o Mikovi. Pár dnů jí trvalo, než se přenesla přes to, co jí udělali, ale stejně ji to trápilo. Věděla, že na to nikdy nezapomene.
Musela pryč kvůli Jackovi. Něco k němu cítila a z toho měla strach. Dovolila mu, aby jí líbal, aby se jí dotýkal, vůbec to nemohla pochopit. Dovolila to Jackovi, kterého znala pár dní, ale Mikovi, který s ní v tom byl od začátku, to zakázala. Bylo jí ze sebe špatně.

Jack Hariss dal ráno rozkazy – jako každé ráno. Šel ji hledat, ale teprve když procházel okolo nástěnky, kde byla další jména, zjistil, že je pryč. Chtěl se jí za všechno omluvit.
Hodiny utíkaly až moc rychle. Celý den jen řešil problémy. Lukas zase špehoval ženy, tak ho dal – opět – na pranýř. Pak k němu chodili technici a říkali mu o dalších nápadech, o bezpečnosti a tak dál. Strávil tím dva dny. A ty dny byly o polovic delší než jeden den na Zemi. Aspoň toho stihli víc. Ne že by byli celý den vzhůru – to ne. Byli vzhůru šestnáct hodin, pak následoval šestihodinový spánek a pak opět budíček.
Po téměř dvou týdnech, co Anne byla pryč z tábora a Mik se měl pomalu vracet vyhlásil – speciálně kvůli Lukasovi, varování.
„Tak hele lidičky. Už mi byly předloženy stížnosti kvůli sexuální mu obtěžování, takže od teďka… Jestli bude jakýkoliv chlap přistižen jak je dotěrný na ženy, bude je obtěžovat, nebo se bude snažit znásilnit jde na pranýř. Jasný?” řekl dost hlasitě, že ho všichni museli slyšet.
„A co když nás budou obtěžovat ženský?” namítl nějaký chlap z davu.
Jack se s několika ženami zasmál. „No. Když se jim neubráníš tak ti dám jednu radu… Užij si to!” zasmál se Hariss.
„Stejně si myslím, že nikdo nemá energii na něco takovýho. A i kdyby pranýř platí to pro všechny. Ano dámy?” Ozvalo se souhlasný mručení a Jack zakroutil nevěřícně hlavou. Ale s Anne mám energie až moc. Usmál se pro sebe.
Když už chtěl ukončit poradu, přiřítil se Marek. Ten, který byl ve skupině s Anne. „Doktor!” křičel z plných plic. „Kde je doktor!”
Alex – místní hlavní lékař se zvedl a vyběhl rychle k němu nahoru. „Co se děje?”
„Raněná! Horečka! Blouzní!” lapal po dechu Marek. Alex pochopil a hned letěl na ošetřovnu.

Marek zůstal a šel říct Jackovi, co se stalo a co našli. „Co se stalo!” chtěl vědět Jack. Rozpustil poradu a věnoval se plně Markovi.
„Narazili sme na prudce jedovatou rostlinu, chtěli jsme ji obejít, jenže uvolnily se kameny a ona do ní spadla. Poškrábalo jí to. Dostalo se to do krve…” Sklonil se a pořádně se nadechl.
„Kdo?” chtěl vědět Jack.
„Ta nová. Anne!”
„Jak je na tom?”
„Špatně. Má sakra velkou horečku. Je jí zle. Blouzní!” stál před ním a měl pocit, že se Jack rozběhne na ošetřovnu. Neudělal to, ale daleko k tomu neměl.
„Pak se na ni podívám.” Řekl. Stálo ho to opravdu mnoho úsilí, protože si dával za vinu, že byla v jejich skupině. To kvůli němu odešla. „Našli jste rudu?”
Marek sundal vak ze zad a předložil před něj vzorky. „Tohle jsme našli. Železo. Měď a asi zlato. Z železem by se dalo udělat. Nože, misky…” Jack jen přikyvoval. Byl myšlenkami jinde.
U Anne.

O pár hodin později, když od ní odešli její přátelé, přišel on. Našel u ní Harryho, dalšího doktora. „Jak jí je?” zeptal se.
Harry vzhlédl, měnil jí obklady. „Má vysokou horečkou, škaredou vyrážku a blouzní.”
„Probere se z to toho?” Jack ji pohladil po tváři a ucukl. Úplně hořela.
„Doufám. Ale jestli nespadne horečka, bude to zlý. Chladíme jí. Nemáme teploměry, ale myslím, že může mít tak čtyřicítky.”
Přiložil jí další obklad na čelo a zkontroloval zorničky. „Potřebuju zkontrolovat další pacienty. Mohl by jste ji zabalit do studených obkladů?” zeptal se.
„Udělám to.” Přikývl Jack. „Támhle jsou obklady. Namočit, pořádně vyždímat a hrudník jen omývat. Nemusíte se stydět. Potřebuje chladit, ale nemůžeme si dovolit, aby měla zápal plic.” Dal pokyny Harry a odešel z výklenku jeskyně.
Jack jí dával obklady na paže, čelo, omýval jí krk a hruď. Sundal přikrývku, která přikrývala ňadra a opatrně ji omýval. Pak ji vatou osušil a všechno to dělal velmi opatrně. Na jejím těle byly rány necelé tři týdny staré. Většina modřin a otoků zmizela, ale zhmožděné boky a ňadra byly stále. Jack objevil rudé otisky zubů na jejím levém ňadru a prosyčel mezi zuby: „Parchanti hnusný!” Osušil ji a přikryl pokrývkou.
Omyl jí nohy a osušil.
Za půl hodiny obklady vyměnil.
Seděl tam s ní hodiny, než ho Alex poslal do postele se slovy, že tam zůstane.
Chodil tam k ní každý den. Máčel jí rty, dával jí pít a ona pila. Nebyla vzhůru, ale byl to zřejmě podvědomý reflex. Pít musela.

Po několika dnech Anninýho pobytu na ošetřovně v přerušovaném bezvědomím – během chvil, kdy byla vzhůru, pila a jedla výživnou stravu. Horečka pomalu klesala a to bylo dobré – se vrátil Mik s Janou.
Mik, jakmile se dozvěděl o té nehodě, okamžitě běžel na ošetřovnu. Když přišel, spala. Nebyla na tom moc dobře, ale už se její stav velmi zlepšil.
Jack u ní seděl a držel ji za ruku.
„Anne! Zašeptal Mik. Přišel k ní a poklekl u jejího lůžka. A pohladil ji po tváři. „Proboha, ona hoří.” Zašeptal v úžasu.
Jack položil její ruku a vyvrátil mu jeho domněnku. „Už je skoro v pořádku. Před pár dny to bylo mnohem horší.”
„Už se probrala?”
„Ano, teď jen spí. Je vyčerpaná. Ta horečka ji unavuje. Za pár dnů bude v pořádku.” Nechal Mika sednout si vedle ní a chytit ji za ruku. Potom odešel.

Nemůže, protože miluje Mika? Ptal se sám sebe. On miluje ji, ale ona jeho?
Věděl,že mu Anne něco tají, ale co, netušil.
Uplynulo pár dní, než se Anne se uzdravila.
Když ji Alex propouštěl, zeptal se jí, co je mezi ní a Mikem. Alex byl zvědavý, ale Anne to nevadilo. Vlastně se na tutéž otázku ptala taky. „Já nevím. Před tím jsem věděla, že ho mám ráda, teď jsou to jen sympatie a zároveň strach, ale já opravdu nevím.” Sklonila hlavu a pak se zarazila. „Kdo tu semnou byl, když mi bylo zle. To ty?”
Alex se zasmál. „Ty víš kdo.” Odpověděl. „Dám ti dobrou radu. Zamysli se nad tím, co děláš. A jestli ti to zato stojí!”
Anne kývla a odešla.

Ještě téhož dne přišel Alex k Jackovi.
„Jaký s ní máš plány?” zeptal se Alex.
„S kým?” Netušil Jack. Myslel, že nikdo neví o tom, co k Anne cítí, tak zapíral.
„Moc dobře víš o kom mluvím!” odporoval Alex. „Jak daleko chceš až zajít? Víš, co by se mohlo stát?”
„Do ničeho ji nenutím!” hájil se Jack.
„Sedmnáct let.” Řekl Alex vážně.
„Je o sedmnáct let mladší? Takže jí je dvacet dva?” podivil se Jack.
„Ne! Anne je sedmnáct let, možná ani ne. A když už jsme u toho. Zapomínáš na Mika.” Vytrhl ho z omylu.
„Mik? Jestli myslíš to, že ji miluje, to vím. Ale nevím jestli ona jeho.” Namítal Jack, nevěděl, že Alex stojí proti němu.
„Hele, Jacku, viděl jsem jak se na ni díváš a jak ona na tebe. Myslíš, že tě opravdu miluje? Nenapadlo tě, že v tobě může vidět obránce. Vidět v tvé blízkosti útočiště. Opravdu si myslíš, že tě miluje? Mohla by být tvoji dcerou.” Vysvětlil mu jeho důvod k obavám.
Jack se nadechl, a chtěl mu připomenout, že by se neměl míchat do věcí, o kterých nic, ale vůbec nic neví. Ale pak ho pochopil.
Mezi nimi byl věkový rozdíl dvaceti dvou, možná tří let. Další negativní věc byla ta, že před ním něco skrývala. Její zdrženlivost chápal, ale něco mu tajila.
Ale vždyť už jen to jak se ke mně chová… napadlo ho. Líbala se s ním, okusili fyzickou blízkost druhého, ale nezašli daleko.
„Říkala, že nemůže…” zašeptal.
Alex se zamračil. „Nemůže co?!” Byl Jackův přítel, ale nechtěl, ale zároveň mu bylo proti srsti, aby on – čtyřicátník – měl něco s tak mladou dívkou. Nesnášel, když takový chlapy využívali mladé dívky.
„Nemůže jít dál…” odpověděl zaraženě. Nevěděl kam tím Alex mířil. Myšlenky mu v hlavě vířily a on je nedokázal uklidnit.
„Dál?” zhnusil se lékař. „Jak… Jak seš s ní už daleko!” chtěl vědět Alex. „Na druhý, nebo třetí metě!” zasyčel vztekle.
„Na první!” odpověděl Jack nepřítomně, ale pak se vrátil do reality. „Proč se ptáš?” vyprskl Jack.
„Proč asi nechce jít dál? He?”
Jack pochopil. „Mik?”
„Není si tím jistá.”
Velitel vzdychl. „Díky. Promluvím si s ní.”

Dalšího dne si chtěl s Anne promluvit, jenže si nebyl jistý, jestli by to zvládl. Viděl ji za celý den jen jednou a to ho štvalo.
Potkal ji druhého dne, hned po úsvitu. Byla s Mikem. Stáli u stěny a tiše si povídali. Nerozuměl jim, podle jejího výrazu ji to zarazilo. Něco namítla a Mik se usmál, vzal její ruku, mírně se sklonil a políbil ji. Anne se vyplašeně usmála.
Mik nebyl moc vysoký, jen o něco málo větší než ona a měl krátké světlé vlasy.
Naklonil se k Anne něco jí zašeptal, dal jí pusu na tvář a chytl ji za ruku. Důvěrně ji chytil za ruku. Přesněji si propletli prsty a pak odešli ven. Jack se díval směrem, kterým odešli, ještě pár minut a pak šel pracovat.

Skoro celý zbytek dne jen řešil problémy a dělal další vážná rozhodnutí. Z kanceláře se dostal až k setmění.
Vyšel z jeskyně a chvíli si povídal s muži, který drželi stráž.
Z jeskyně vyšla po chvíli i Anne a šla k Jackovi. „Můžeme si promluvit?” přikývl a šel s ní stranou.
„Měla jsem ti něco říct už dávno.” Zašeptala.
„Tak mi to řekni teď. To kvůli mě ses přihlásila na tu výpravu, že jo?” řekl na to.
Přikývla. „Sedneme si někam?” navrhla a hlavou naznačila na výběžek ve skále. Posadili se a Anne začala mluvit. Chvílemi se mu sívala do očí, jindy do země.
„Víš. Než jsme se setkali poprvé a ještě dřív před… víš čím, jsem já a Mik…” hledala slova. „Prostě měla jsem ho ráda. Měli jsme se k sobě a já myslela, že jsem se poprvé zamilovala. Ale teď mezi mnou a Mikem je to jiné. On by chtěl se mnou mít něco víc, jenže já nevím jestli to chci.” Jack ji zastavil, protože jejich rozhovor, její monolog se mu moc nezamlouval.
„Anne,…” byla to prosba, ale ona ji nebrala na vědomí.
„Jacku, počkej. Není to zrovna lehký říct, tak mě chvíli poslouchej. Když jsem potkala tebe… Hned ses mi zalíbil. Když jsi mě poprvé políbil. Lekla jsme se. Nevěděla jsem, co chceš a byl jsi vlastně třetí člověk, co mě políbil z určitýho důvodu. Jenže, druhý den se stalo něco zvláštního.
Pohádali jsme se a pak usmířili. To co bylo pak… bylo…” šeptala a hledala ten správný výraz. Bála se to slovo říct – VZRUŠUJÍCÍ.
„Anne.” Zarazil ji. „Počkej, zadrž! Chci se zeptat na pár věcí… Kolik ti vlastně je?” Anne se na něj pobaveně podívala, ale pak s obavami odpověděla.
„Sedmnáct. Já vím, měla jsem ti to říct, ale nechtěla sem aby…” zarazila se. Jack se na ni zadíval a tentokrát nechápal zase on.
„Aby co?”
„…aby jsi se na mě díval jako na dítě.” Dokončila větu.
„Asi bych si rozmyslel, co dělám.” Zamyslel se. „A co Mik?”
Anne sklonila hlavu. „Mik? On chce být semnou. Ale já si tím nejsem jistá. Včera…” zatřásla hlavou. Prostě mu tohle nemohla říct.
Ale Jack to chtěl slyšet. Věděl, že to může zabolet, ale musel vědět, jak je na tom.
„Jen mluv. Já to snesu.”
„Včera, když mě vzal ven, dal mi pusu. Držel mě za ruku a mluvil o Nás. Jenže když mě objal a chtěl mě políbit. Jsem to pochopila.” Vysvětlila neúplně.
„Pochopila co?” připadal si jako malý dítě. Vždycky zopakoval její poslední slovo a přidal otázku co.
„Je mi sice příjemný jeho objetí, jeho blízkost, ale…” Sakra! Ona chce jeho. „…ty ve mě vyvoláváš něco, co s Mikem cítit nemůžu. Vzrušení, vášeň… já nevím, co ještě, nikdy sem to necítila. Já vím. Pokazila jsem co jsem mohla a lhala jsem ti. To mi asi neodpustíš, co?” Byla jako vždy lehce sebekritická, ale nemohla si pomoct. Neměla daleko k tomu, aby utekla s pláčem, ale věděla, že prostě nemůže utýct.Tentokrát ne. Naděje přece ještě byla.
„Jsi moc mladá a já starej. Myslela‘s že máme naději?” nasadil sarkasmus a čekal, jak bude reagovat.
„Myslela jsem…” zašeptala.
„Ani tě nenapadlo, že tě beru jako povyražení. Jako hračku? Že tě chci jen využít? Jsi tak naivní? Měl jsem tě tam v lese…”
Plesk!
Dala mu facku a do tváře mu zasyčela: „Lháři!” v očích měla slzy. „To není pravda!” Nevěřila mu ani slovo. Ale měl pravdu, ani na to nepomyslela.
„Opravdu chceš mě? Víš to jistě?”
Přisedla si blíž k němu a natáhla se k jeho ústům. „To víš, že jo!”
Přitáhl si ji blíž k sobě a opět začali ‘rozmlouvat‘.
„Slíbil jsi mi další lekci…” zamumlala tajemně a spiklenecky na něj mrkla.
„Chceš ji teď, nebo zítra?”
Stmívalo se a bylo již pološero, když ji Jack vedl dolů k ‘jejich‘ kameni. Jemně ji vzal a bez sebemenší námahy ji vysadil na kámen. Chtěl si sednout vedle ní, ale Anne se to nezamlouvalo. Chytila ho nohama, kolem pasu a přitáhla ho k sobě. V jejích očích tančily plamínky vášně.
Její ruce mu přejely od krku, přes ramena až na paže a tajemně se kousla do spodního rtu.
Jack se usmál a hrál s ní tu hru. Chtěl ji nechat ukázat, co dokáže.
Levou ruku mu dala kolem krku a pravou položila na hruď. Cítila tlukot jeho srdce i přes kombinézu. Přitáhla ho k sobě a krátce ho políbila. Odtáhla se a políbila znovu a vášnivěji. Odtáhla se znovu a líbala ho stále vášnivěji. Levicí mu zajela do vlasů a pravicí mu jezdila po hrudi. Doufala, že ho to vzrušuje.
A vzrušovalo.
Když to udělala po páté a chtěla se opět odtáhnout, pokusil se jí v tom zabránit. Natahoval se k ní a chtěl ji líbat, ale přece jen vyhrála.
Byl tak rozpálený, až se jemně chvěl.
„Kam jdeš, ty má rebelko!” zasyčel vzrušivě a oběma rukama ji objal. Jednou v pase, druhou na zádech a přitáhl ji k sobě. Jejich těla byla přitisknutá u sebe a oni se vášnivě líbali. Jejich ruce laskaly tělo druhého a odmítali přestat.
Rozepnula mu kombinézu a rukou zajela pod ni. Dotkla se jemné kůže bez chloupků. Něco zamumlala a dotýkala se dál jeho smyslně jemné kůže. Rozechvěla se.
Jack ukončil jejich ‘rozmluvu‘ a podíval se na ni. „Copak? Snad ti není zima?” zeptal se.
„Ale jenom trošičku…” zamumlala.
Jack vyskočil na kámen, sedl si za ni a Anne se opřela.
Seděli mlčky asi půl hodiny, během které si plně uvědomovali blízkost jejich těl.
„Anne?” řekl tiše. Zaklonila hlavu a podívala se na něj. „Jak dobře znáš Alexe?” zeptal se.
„Cože?” zarazila se. „Moc ne, proč?”
„Jenže to on mě upozornil na tebe a Mika…”
„ Na mě a Mika?” podivila se. Proklela v duchu Alexe a snažila se v hlavě vůbec urovnat jeho slova… Zamysli se, jestli ti to za to stojí…
„Alex,” chystala se říct konečně pravdu. O všem i o Mikovi. Ale ihned si uvědomila, že by to mohla být chyba. Věděla, kdy mu to řekne. Během jejich první a poslední noci. A ona už věděla, kdy by jejich noc měla být.
„Alex je jen doktor. Možná, když jsem o sobě nevěděla…” namítla.
„Když jsi o sobě nevěděla,” usmál se Jack. „Říkala‘s opravdu blbosti.” A to byla pravda. Měla vysokou horečku a blouznila. Volala otce, Mika, Jacka a utěšovala malého Tomáše. Tomáš byl jeden z jejích ‘dětí‘, měl velmi silné astma na něco na té proklaté planetě. Nevěděli, jak jeho záchvaty utišit. Jedině Anne dokázala zmírnit jeho záchvaty, zpěvem a vyprávěním. Tom měl rád její pohádky, zvláště tu o Statečném princi a jeho příběhy. Anne si je vymýšlela, protože neznala tolik pohádek, které by děti zaujaly.
„Je pozdě. Musím k dětem.” Vymanila se z jeho objetí a seskočila na zem. Vraceli do jeskyně, šli ruku v ruce, prsty propletené, mlčky.
Když procházeli jeskyní, objevil se před nimi ustaraný Alex. Pohlédl na jejich propletené ruce a pak do jejich tváří. Už se nadechoval, aby jim něco řekl, ale pak si to rozmyslel.
„Tomáš měl další záchvat. Je na tom špatně. Anne, nevím, jak dlouho tu s námi bude.” Opravdu měl strach. Věděl, co pro Anne její děti znamenají. Otočil se na Jacka. „Jacku,” řekl káravě. „Marek tě hledá. Něco objevili v té rudě, co přinesli. Prý to spěchá.”
Anne se rozloučila s Jackem pouhým pohledem a následovala ve spěchu Alexe. „Jackovi je čtyřicet, tobě sedmnáct, jak dlouho jsi to přede mnou chtěla tajit. Já se to stejně dovím. Jako vždy!”
„Kde je Tom?” v tu chvíli jí bylo jedno jeho kázání, chtěla k Tomáškovi a on ji potřeboval. „Na ošetřovně.” Rozběhla se tam a s Alexem v patách vešla do výklenku.
Tomášek ležel na lůžku a namáhavě dýchal. Byla u něj Jana. Když spatřila Anne, uvolnila jí místo, aby si k němu mohla sednout. „Co mi to děláš?” Políbila ho na čelo a chytla ho za ruku. Bylo mu asi sedm.
Pevně jí stiskl ruku a pokusil se jí říct, ať vypráví. „Chceš, abych ti řekla pohádku?” A dlouze stiskl.
Krátký opakovaný stisk znamenal ne, dlouhý ano.
Anne se zamyslela. „Kde jsme skončili?”
„Princ opustil vesnici a šel do drakovi jeskyně.” Usmála se její přítelkyně. Taky poslouchala její vyprávění.
„Princ Pery opustil vesnici a dříve než tak učinil, pořídil si zásoby. Nabral vodu, koupil si jídlo a nechal si u místního kováře nabrousit meč. Šel přeci na draka, potřeboval ho.
Cestoval sám. Vlastně - nebyl sám. Měl svého statného černého koně. Oba čekal výstup na mnoho kopců, až k drakovi. Slíbil přeci obyvatelům vesnice, že je zachrání před zlým drakem.
Pravda… Moc o něm nevěděl, ale znal ho z bájí. Velký, zlý, plival oheň a jedl mladé dívky. Vedl svého koně nahoru do kopce po úzké cestě a za nějaký čas se zadýchal.”
Anne stále pozorovala Tomáška. Hopala ho v náručí a vyprávěla.
„‚Co jsem si to u všech ďasů vymyslel. Taková cesta, ne jednoho stojí dech.‘ Ulevil si a pokračoval v cestě.
Měl černý šat a jeho plášť byl smotaný a přehozený přes sedlo jeho koně. Než se sluneční kotouč uložil do mraků na západě, měli kopec zdolaný. Černý princ našel rovinku na závětrné straně.” Vyprávěla. Anne.
„Anne, závětrná strana… co takhle to přeložit?” zasmála se z plných plic Jana.
„Ouha.” Usmála se vypravěčka. „Závětrná strana je místo na straně kopce, kde nefouká vítr.
Princ tedy našel místo, kde nefoukalo, a které bylo, alespoň trochu na rovince. Sundal svému čtyřnohému příteli sedlo i s nákladem a nechal ho volně pást. Jíst trávu.
Vzal pár větších kamenů a šel hledat nějakého zajíce, kterého by si mohl dát k večeři. Jakmile ho spatřil, napřáhl se a vší silou hodil kámen. Trefil se do něj a zajíc padl na zem.
Princ ho stáhl z kůže a udělal si z něj pečínku. Bez soli to sice moc dobré nebylo, ale co se dalo dělat. Hlad je hlad.
Když se najedl, uhasil oheň a ulehl do trávy. Přikryl se pláštěm a spal jako mimino. Ráno se probudil, osedlal koně a vydal se na další cestu.
Putoval nahoru k jeskyni mnoho dní, stejně jako my, hledali tuto, jenže princ narozdíl od nás cestu znal. A věděl, co hledá a hlavně koho.
Vystoupil nahoru, vzal si plášť, meč a dýky a šel vstříc svému osudu.
Postavil před jeskyni a z plných plic zavolal: ‚Draku! Jsem zde, abych se s tebou utkal a porazil tě. Vylez ven!‘”
Anne vyprávěla pohádku a pozorně sledovala nemocného. Nelepšilo se to. Tentokrát ne. Nevěděla proč, vždy to zabíralo, jenže tentokrát ten záchvat musel být velmi, velmi silný. Byl celý pobledlý a tiskl její ruku čím dál víc. Anne ho vzala do náručí, posadila se na jeho postel a Tomášek se k ní přitulil.
Anne dávala pozor, aby měl volný hrudník a nic ho netlačilo. Přikryla ho pokrývkou a vyprávěla dál.
„Drak opravdu vylezl, postavil se na zadní a sedl se. Místo řevu a plivání ohně drak zívl a z jeho obrovské tlamy vylétl obláček kouře. ‚Co žádáš ode mně?‘ zeptal se drak.”
Alex se na ni podíval a pokáral ji. „Holka to ti nikdo neřekl, že draci nemluví?”
Anne se však nenechala odbít a pokračovala s dramatickým výrazem. „Draci většinou nemluví, to je pravda, ale tenhle ano. Byl to jedinečný drak. Měl šedomodré šupiny, bílé zuby a velké modré oči. Princ se zarazil.
Zopakoval svoji výzvu a opět vyzval draka k boji. ‚Já se tě nebojím!‘ křikl na něj. Drak mávl tlapou a řekl: ‚Nemůžeme si promluvit uvnitř? A když mě půjdeš dovnitř, můžeš si jí vzít, už mi z ní de hlava kolem.‘ Postěžoval si drak.
Z jeskyně vyšla krásná dívka. Měla dlouhé šaty, vlastně jen korzet a rozšířenou sukni, ale byla krásná…
Co se děje Tome!” vykřikla.
Chlapec se začal dusit, třásl se a tiskl se k Anne. Všichni věděli, že je konec, ale nechtěli si to připustit. Hlava se mu bezvládně svěsila do zadu a začala modrat. Jeho ruce a krk brzy měly barvu šedé modři. Chlapec jí zemřel v náručí.
Jediný Alex měl tolik duchapřítomnosti, že vyzval Janu a Harryho, který stál opodál, aby je opustili. Udělal to mlčky, ale rozuměli mu oba.
Anne trpěla nad ztrátou chlapce, víc než si Alex mohl představit. Svírala jeho bezvládné tělo v náručí a její slzy stékaly na jeho tvář.
Alex vyšel z výklenku a zůstal stát u dveří. Každý, kdo procházel kolem se na něj podíval. Stál tam jako socha a poslouchal nářek mladé dívky.

Uplynuly dvě hodiny, ale Anne stále byla s chlapcem. Dovyprávěla mu postupně celou pohádku a houpala ho v náručí. Už jí nezbyly slzy k pláči a síly k nářku. Jen vyprávěla dál příběh, jako by šel Tom spát.
Alex stál stále u dveří. Z obou stran chodby se ozývaly kroky. Zleva šel Mik, zprava Jack.
Alex nechal Mika projít dovnitř, ale Jacka ne.
„Proč mě k ní nechceš pustit?” naléhal vztekle Jack. Alexovi bylo čtyřicet a stále měl páru jako býk. Strčil do Jacka až narazil na stěnu. Chytl ho za košili a přitiskl ho pevněji ke stěně jeskyně. Vztekle, a přesto tiše mu řekl: „Nech ji být! Už trpěla dost. Sakra, Jacku, dej jí šanci, ať si to srovná!” Pustil ho a stejně vztekle a tiše mu řekl ještě pár slov. „Jestli bude chtít přijít, přijde, ale teď odcházíš, Mik zůstává.”
Jack pochopil. Náhle mu došlo, že Alex není pouze doktor, ale něco víc. Chtěl a zároveň si nepřál, vědět, co s Anne má.
Otočil se a odešel…

Pár týdnů po pohřbu chlapce, kdy se Anne zbavila bolavého pocitu nad ztrátou Toma, si s ní promluvil Alex.
Vzal ji ven a sedl si s ní k ohništi. „Anne, musíme si promluvit.” Řekl vážně. Jen přikývla. Dělala to pořád.
„Nikdy jsem si nemyslel, že potkám tak zmatenýho člověka. Nevíš, co chceš, nevíš koho a podvádíš je oba. Proč to děláš?” Naléhal na ni a opravdu si přál její odpověď.
„Nevím, s kterým bych mohla být. Mám je ráda – oba, věř mi, ale není to tak jednoduché. Já jsem se zamilovala do obou dvou, proto nemůžu, ani jednomu říct pravdu.” Odpovídala mu. On byl jediný člověk, který věděl všechno, kterému mohla věřit. Byl víc než přítel, než doktor. Byl mnohem víc.
„Dobře. Musíš si s oběma promluvit. A rozhodnout se. Jestli Jack, nebo Mik.” A ultimátum padlo.
„To nemůžu!” namítla Anne.
„To je sice hezký, že nemůžeš, ale musíš!” ušklíbl se. „Dobře, tak mi řekni tři kladné a tři záporné věci na Jackovi a Mikovi. Dál mi řekni, proč chceš být s Jackem, když můžeš být s Mikem a naopak. Teď mluv!”
Anne se zamyslela a začala mluvit. „Jack je impozantní člověk…”
„Ne!” sykl Alex.
„Ne?” nepochopila Anne.
„Takhle ne. Řekl jsem tři kladný a tři záporný. Ne důkladný rozklad jeho osobnosti. Jedna. Dvě. Tři. Kladné záporné… Je jedno v jakém pořadí, ale stručně!”
„Tak dobře.” Sykla tiše a začala mluvit, tak, jak si to přál.
„Kladný věci na Jackovi…sympatický, cílevědomý a velmi něžný. A záporný? No tak to bude asi, nedočkavost, panovačnost a uspěchanost.” Řekla a zamyslela se.
„Mik. Mik má moc kladných vlastností…” namítla.
„Chci tři!” řekl Alex nekompromisně.
„Je upřímný, trpělivý a… já nevím. Je to prostě Mik. Milý, velmi milý a hodný člověk. Prostě dokonalý chlap, co se nebojí projevit své city před ostatními. A záporný věci na Mika… snad ani nevymyslím. Já vím, nikdo není dokonalý, ale já opravdu nevím, co bych mu vytkla.” Namítla Anne. „Mám ho ráda, takového jaký je a nepřetvařuje se přede mnou. Stačí?!” odpověděla rychle.
„Proč se stýkáš s Jackem?” zeptal se. Tentokrát v jeho otázce nebyl vztek a ráznost. Byla to normální otázka a čekal na ni jen normální odpověď.
„Tati, prosím, tohle po mě nechtěj.” Poprosila ho.
Pochopil. Přisedl si k ní a objal ji. „Ty vždycky budeš moje malá holčička. Jack je stejně starý jako já. A Mikovi je dvacet.” Pohladil ji po vlasech a zasmál se. „Vím jak se na Jacka díváš. Vím o letmých dotycích na chodbách, o pohledech. Díváš se na něj, jako žena na milence. Ale Mik,” pobaveně se usmál. „je ti bližší. Jsi v jeho blízkosti přirozenější a nevadí ti, když tě chytne za ruku před ostatními, jen si dáváš pozor, aby to neviděl Jack. Tak se prober, holka.”
„Máš pravdu, tati. Úplnou pravdu.” Usmála se a dala mu pusu na tvář. Věděla, co dělat.

Anne si s Mikem chtěla a musela promluvit důvěrněji. Sešli se za úsvitu na jednom místě necelou hodinu cesty od jeskyní. Když tam Mik přišel, Anne už tam čekala.
„Anne…” kývl hlavou k pozdravu, jak se dělávalo ve středověku a ona udělala totéž.
„Anne.” Zašeptal Mik. „Nechci vědět, co bylo mezi tebou a Jackem, ale řekni mi co je mezi vámi teď. Dával jsem ti čas, aby jsi se zotavila z toho co ti provedli a ty se upneš k němu. Řekni mi proč?” Nedíval se na ni opovržlivě, jak čekala, ale jen tázavě.
„Víš, Miku. Já nechtěla. Nenechala jsem ho zajít moc daleko. Cítila jsem s ním něco… Já nevím, co, ale bylo krásné. Nechtěla jsem tě zradit, ale udělala jsem to a vím, že mi to teď nebudeš věřit, ale je mi to líto.” Cítila se hrozně a oprávněně. Mik se chystal něco namítnout, ale Anne ho zarazila.
„Počkej. Dej mi ještě minutku.” Nadechla se a pokračovala.
„Lidi dělaj chyby každý den, jen já je dělala pár tejdnů. Miku, já vím, že jsi mi dával čas na vzpamatování a čekal jsi a jsem ti za to vděčná, jenže Jack mě prostě… Já nevím, bylo to jako by mě nakopl. Bylo mi s ním dobře a něco ve mě mi říkalo, že mám být s ním. Jen s ním…” zatřásla hlavou, jako by si chtěla pročistit hlavu. „Ale zároveň jsem věděla, že ty pro mě znamenáš víc…
Hele, je mi jasný, že po tom všem po tobě nemůžu čekat odpuštění, nebo tak něco, ale jen sem chtěla, abys věděl, že…” Náhle se objevil u ní, přitiskl ji k sobě a políbil. Na co slova o odpuštění, když může člověk jednat.
Anne byla chvíli v šoku, ale rychle se vzpamatovala. Vracela mu polibky a líbala ho, jak nejlépe uměla… jak ji Jack naučil. V náhlém přívalu vášně a touhy začali svlékat jeden druhého. Nejdříve svlékl on ji a pak ona jeho.
Svalili se do trávy na zem, a ačkoliv nebyla zrovna příjemná, jim to nevadilo.
Těla přitisknutá k sobě, ruce dotýkající se pokožky milované osoby a rty líbající se v návalu vášně, nebylo nic o proti tomu, co se odehrávalo v nich.
Hladil ji. Zlíbal každičký kousíček jejího těla, dotýkal se ji na jejích nejintimnějších místech tak, že myslela, že už tu rozkoš nevydrží.
„Neublížím ti, Anne, já ne.” Ujistil ji.
Cítila, jak do ni vnikl. Trošku ji to zabolelo a jeho rytmické, stále se zrychlující pohyby v ní vyvolávaly neskutečnou vášeň a vzrušení. Nehty zarývala do jeho paží a zad a sténala v doposud nepoznané rozkoši.
Rozlévalo se v ní teplo a tělem jí pronikalo jemné chvění.
Mik se k ní skláněl a každičký dotyk jeho kůže v ní vyvolával nepopsatelné pocity. Začala mít pocit, že už to nevydrží. Cítila se, jako by její tělo mělo explodovat.
Vyvrcholení je zastihlo ve stejnou chvíli. Vykřikli v náhlém přívalu vášně a radosti, a když už si oba mysleli, že už tolik rozkoše nemohou snést, pocit se začal pomalu vytrácet. Mik se svalil na bok vedle ní a těžce lapal po dechu.
Díval se, jak se chvěje a pak se starostlivě zeptal: „Neublížil sem ti?” Zatřásla hlavou, že ne a otočila se k němu. „To má být odpuštění?” zašeptala šibalsky a rukou si, stejně jako on, podepřela hlavu. Usmál se a jednou rukou začal jezdit přes zaoblené křivky jejího těla. Slastně zavřela oči a zavrněla.
Když je otevřela, spatřil v nich tajemné jiskřičky. Usmála se a přitulila se k němu. Vtiskla mu polibek na rty a pohladila ho po tváři. Ve skutečnosti to byl vždy její sen. Dotýkat se jeho tváře, paží - beze strachu.
Ruku, kterou si podpíral hlavu, natáhl a Anne na ni položila hlavu. Anne chtěla něco dodat, ale Mik ji umlčel dalším vášnivým polibkem. Překulil ji na záda a opět se k ní přitiskl.
„Bože!” vykřikla překvapeně.
„Ten ti nepomůže!” zasmál se, ale když ho Anne objala nohama a přitiskla ho k sobě, až zasténal překvapením.
V milostném objetí skončili v následujících několika hodinách ještě mnohokrát.
Když se vraceli zpět, s nabytými silami, šli ruku v ruce. Stále se navzájem pošťuchovali a Anne si potěšeně uvědomila, že je téměř všechno jak bylo dřív, ale mnohokrát lepší.
Vyprávěli si vtipy a honili se a všechno bylo v nejlepším pořádku.
Oba věděli, že v jeskyni nemohou zůstat. Původně chtěli odejít do dalších jeskyní, ale pak si vzpomněli na jejich vesnici, a rozhodli se jít tam.
Zastavili se před vchodem do jeskyně, pohlédli na sebe a ještě pevněji si stiskli ruce a vešli. Pomalým krokem šli do jídelny – byl čas oběda, tak to šli zkusit. Téměř nikdo tam nebyl, kromě Lili, kuchařky.
„Je mi líto, ale pro opozdilce mi zbyl jen jeden chod. A to polévka. Dáte si?”
„Rádi.” Usmáli se oba a nechali s je nalít do misek.
Zasytili se, umyli misky a šli dál do jeskyně. Mik šel k Alexovi na ošetřovnu a Anne za Jackem.

Nakoukla do jeho kanceláře a spatřila ho. Měla štěstí.
„Ahoj, máš čas?” zeptala se ho. Přikývl a pozval ji dovnitř. „Už jsem myslel, žes na mě zapomněla.” Usmál se. Vstal a objal ji. „Mluvila jsem s Mikem a všechno jsem mu řekla.” Řekla.
„A?” očekával její odpověď.
„Chce se vrátit do vesnice. A ne sám. Chce tam jít s několika lidmi. Šel se jich zeptat.” Řekla Anne.
„Kolik by jich mělo jít?” přitáhl ji k sobě a políbil ji. Vracela mu polibky a pak zamumlala odpověď.
„Padesát lidí…”
Přestali se líbat a Jack si ji změřil pohledem. Vypadala opravdu šťastně. „Jak to nese?”
„Dobře. Myslela sem, že bude zuřit, ale bere to dobře.”
Usmál se a sklonil se k ní. „Co máš dnes v plánu?”
Usmála se. „Zatím nic. A ty?”
Šibalsky se zasmál, chytl ji v pase a zvedl ji do vzduchu a zatočil s ní.
„Opravdu nic?”
„Opravdu ne.” Políbila ho. Jeho tajemný úšklebek jí naznačil, že už na zbytek dne něco má.

O pár hodin později, kdy se pomalu začínalo stmívat, ji nesl v náručí k blízkým skaliskům. Cesta jim nezabrala ani půl hodiny, a to díky Jackově rázné chůzi. Přestože Anne naléhala, aby jí řekl, kam ji nese a nebo ji postavil na zem, nedbal jejích požadavků.
„Jacku…” prosila, ale bylo ji to marné.
Zítra ráno odcházíme… vzpomněla si na Mikova slova. Je mi jedno, co budeš mezitím dělat. A nechci to vědět.
Jack ji donesl k velkým kamenům a Anne se jen tiše podivila, protože mezi kameny uviděla hromadu pečlivě urovnaných přikrývek.
Jak dlouho to chystal? Ptala se sama sebe.
Položil ji na ně a sám si lehl vedle ní. Bála se toho, co mělo přijít, bála se zradit Mika znovu. Mik musel vědět, že na tohle dojde, věděl, že k Jackovi cítila něco víc než přátelství, a proto věděl, že s Jackem stráví noc.
„Jacku…” zašeptala a chtěla říct Já nemůžu. Miluju Mika a zítra s ním odcházím, chtěla jsem se jen rozloučit. Ale věděla, že to říct nesmí. Byl to plán. A toho se musela držet.
„Pššt…” položil jí prst na rty a políbil ji. Anne, sic divným pocitem, podlehla jeho touze a s každým polibkem cítila, jak jeho touha po ní roste. Objímal ji a tiskl ji k sobě a ona dělala totéž. Propadla v okamžiku jeho kouzlu a její mysl zahalil závoj touhy.
Proč se bojím?
Svlékl jí kombinézu a Anne chtěla udělat totéž s její. „Musíš vždycky pomáhat…” usmál se a udělal to sám.
Brzy se nad ní objevila jeho lehce našedlá postava. Skláněl se k ní a zlíbal jí každičký kousek jejího těla. Pak se nad ní objevil znova.
Cítila jak do ní vnikl. Zasténala a zalapala po dechu.
„Miluju tě.” Zašeptal jí chraplavě do ucha.
Vnikal do ní pomalu, velmi pomalu a ona cítila stále narůstající tlak. Dotýkala se jeho hrudi a s provinilým pocitem mu projevovala své city.
Jejich těla byla spojena dlouhou chvíli a Jackova neukojitelná touha ji do slova i do písmene vyčerpala. Jack se svalil vyčerpaně vedle ní a začal ji hladit po tváři.
„Jsi tak strašně krásná…” šeptal jí. Byl tak vyčerpaný, že nebyl schopný mluvit normálně. Anne se usmála, věděla, že je to její první a poslední noc s Jackem a proto ji chtěla využít. Milovala Mika, ale tohle Jackovi dlužila.
Když si odpočinuli, pokračovali znovu. Oba sténali rozkoší a Anne tekly slzy po tváři…

Po několika hodinách, když už se pomalu blížilo svítání, rozhodla se mu říct pravdu.
„Jacku,” řekla. „tahle noc byla úžasná, ale už brzy skončí. Ráno odcházím s Mikem.” Odmlčela se. „Už se asi nikdy neuvidíme…”
Jack se ale choval, jako by její slova neslyšel. Políbil ji a pak už jen leželi v objetí. Jack vyčerpáním usnul.

Už bylo světlo, ale slunce ještě nevyšlo, Anne musela jít.
Oblékla se políbila Jacka na tvář a odešla.
Když došla k jeskyním většina těch, co šli s nimi již byla venku.
Věci měla již sbalené, tak se šla ještě vykoupat. Ta studená voda jí pročistila hlavu, tak jak potřebovala. Vylezla z vody a šla najít Alexe.
Našla ho a rozloučila se s ním.
„Tati,” zašeptala. „mám tě ráda. Ještě se uvidíme, že jo?” ptala se ho. Přikývl. „Můžeš pro mě něco udělat?”
„Pro svou dcerušku cokoli…” usmál se. „Řekni mu, že jsem šla z vlastní vůle. A řekni mu, co uznáš za vhodné. Asi ho už nikdy neuvidím…”
„Vyřídím mu to. Neboj se. Mám tě rád. Dávejte na sebe pozor.”
Tak se rozloučili. Mik s Anne zkontrolovali, zda mají vše potřebné a vyrazili s ostatními na cestu.
Anne chytla Mika za ruku a usmála se.
Vše bylo v pořádku.

Když se Jack vrátil k jeskyním, zjistil, že Anne je pryč. Rozběhl se na ošetřovnu k Alexovi, aby mu řekl, co se dělo, když nebyl v jeskyních.
„Je pryč, Jacku!” řekl mu chladně Alex.
„Pryč? Kde? Kam šla?” naléhal Jack.
„Odešla s Mikem. Šla dobrovolně. A…”
„Myslel jsem, že dnes v noci mi chtěla dokázat, s kým zůstane, říkala, že si to s Mikem vyříkala…” nechápal.
„Jacku.” Podíval se na něj Alex. „Moje holčička se s tebou dnes v noci rozloučila. Ano s Mikem si to vyříkala a on jí odpustil.” Vysvětlil mu Alex.
„Tvoje holčička?” nepochopil Jack.
„Ano, je to moje dcera. A teď odešla s Mikem a konečně našla to, po čem její srdce touží…” usmál se jeho přítel a Jack pochopil.
„Anne věděla, co chce. Chtěla být s Mikem. Měl‘s pravdu, Alexi.”
Nechal ji Mikovi a v duchu jim popřál šťastnou cestu.