Trest

Anotace: Jak těžká dokáže být vina. Jak těžký dokáže být hřích. Ne moc, pokud nemáte svědomí. Ale co když ano...

Pamatuji si, jak se to stalo. Každý hrůzný detail. Každý výraz tvého obličeje, když ses houpala na houpačce s věnečkem pampelišek na hlavě, tváře celé žluté od pylu květin, kterými ses celý den prohrabovala jako malé zvědavé štěně. Smála ses, smála ses tak upřímně a bezstarostně a ten smích, který mi dodnes uvízl v oku mě nutí plakat. Ty jsi byla anděl a já ďábel, ale to jsi nemohla vědět.

Najednou moje ruka zastavila houpačku, řekla jsem:,,Dost už bylo houpání, teď zkusíme něco jiného.“Ty ses na mě podívala. Tím pohledem tak nevinným, až mě mrazí. Ale pak jsi vyhrkla:,,Tak dobře!!Udělám co budeš chtít!“,,Dobře, že nevylezeš na támhletu třešeň?“Dlouho jsem tě přemlouvat nemusela, chtěla jsi mi už dávno dokázat, že nejsi malá holka, bylo ti tehdy celých šest let, to už je věk. Nahoru ti to šlo lehce. Tvoje nožky, ač se zmítaly v dlouhých šatičkách se zdatně zachycovaly drobných výklenků po uřezaných větvích stromu, ručičkami, ve kterých jsi nemohla mít o moc víc síly než-li tvoje vrstevnice, které se při pohledu na tak velký strom vždy polekaly jsi se přichycovala větví tak obratně, jak jen to šlo. Ale pak jedna z oněch větví, příliš slabá na to, aby udržela váhu dítěte praskla a ty jsi padala dolů a dolů. Ano, na tu chvíli už do konce života nezapomenu.

Ležela jsi tam čistá a nevinná jako padlý anděl. A já jen plakala a plakala, dokud nepřiběhla maminka a nepochopila co se stalo. Další dni ubíhaly pomaleji než kdy jindy. Stal se ze mě stín. Chodila jsem sem a tam, ale nikoho nevnímala. ,,To JÁ jsem její vrah!!Mě potrestejte!!“ Křičela jsem, ale nikdo si toho nevšímal. ,,Chudák holka. Nemá to v hlavě v pořádku.“ Kroutili lidé hlavami a přitom na mě vrhali soucitné pohledy. Proč jsem to udělala? Sama nevím. Jakoby mi kdosi šeptal do ouška: ,,Zabij ji, zabij ji.“ A já to musela udělat. Ale zároveň jsem čekala, čekala na nějaký trest, ale když žádný nepřicházel a vlídnost lidí kolem mne se už nedala vydržet, rozhodla jsem se potrestat sama. Vzala jsem ze skříně kuchyňský nůž a propiskou jsem rychle načmárala dopis na rozloučenou:,,Břímě, které jsem byla nucena nést od smrti mé sestry bylo příliš těžké. Rozhodla jsem se proto skončit to takto, bez zbytečného povyku. Nevzpomínejte již na mne, moji milí, protože si to nezasloužím. To JÁ byla ta, co zabila svou sestru. JÁ si zasloužím trest a nikdo jiný.“Dopis jsem uložila na dobře viditelné místo a po té obrátila nůž proti sobě. Nebolelo to, vážně ne. Ve svém životě jsem nikdy nezaváhala a ani tehdy ne. Sestřičko, jdu si pro tebe ;-*