Slečna v černém

Anotace: Věnováno Filipovi:)

Sbírka: Věnováno

Kráčela po schodech, po točitých schodech, těch smutných schodech, po kterých šla už tolikrát a nikdy si jejich smutku nevšimla. Ve spoře osvětlené budově. Světla jako by umírala.. Zároveň s její duší..

Drobná slečna odděná do černé s vlasy volně splývajícími po křivkách jejího těla. S mysšlenkami pulzujícími v jejím těla jako tep života, toho jediného, co jí ještě zbývalo. S neustále stejnou písničkou znějící v její hlavě. S nenaplněnou touhou a s leskem slz v jejích zelených očích.

Když konečně sešla dolů, sestupování jí přišlo jako celá věčnost, i když netrvalo déle než pár minut, co nejrychleji vyběhla ven na vzduch, ve snaze se nadechnout. Ale jakoby jí hrdlo svíralo cosi neviditelného, co nemohla dostat pryč.

Naposled se podívala na dům, kde tolik let žila, kde zanechala své rodiče a brášku. Načež se rozběhla neuvěřitelnou rychlostí. Studený vítr jí šlehal do očí a cuchal vlasy. Listí pod jejími kroky jakoby tančilo.

Nevšímala si cinkotu tramvají, ani troubení aut. Světel domů a hluku velkoměsta. Nevnímala vůbec nic. Slyšela jen nepravidelný rytmus jejího dechu a zrychlený tlukot srdce.

Doběhla do Stromovky. Až když se opřela o nejbližší strom uvědomila si to neskutečné ticho. Ticho, které přerušoval jen vítr v korunách stromů a poletující listí kolem. Najednou dostala strach. Pocit, který ji ještě víc sevřel hrdlo a neumožnil se nadechnout.

Rozhlédla se kolem sebe, chvíli pozorovala můru poletující kolem lampy a pak se znovu dala do běhu.Běžela a tma jí obklopila. Ta paní v černém kabátě jí nastavila náruč a ona běžela stále rychleji a široko daleko se rozléhalo jen šustění jejích kroků v suchém listí.

Když už sotva popadala dech, sedla si na břeh jezírka. Opřená o široký kmen vysokého buku pozorovala slabé vlnky pohrávající si s právě spadnutým listem. Připadala si jako ten list. Unešená proudem života. Dala se do ní zima, tak vstala, chvilku chodila kolem jezírka, sedla si na jez a pohupovala nohama sem a tam. Sem, tam, tam, sem.. V pravidelném rytmu.. Hlavou se jí začly prohánět obrázky minulosti. Viděla to tak živě, jako kdyby to právě prožívala. Vzpomněla si na tu hodnou paní učitelku v mateřské školce, na tátu, který jí uřil jezdit na kole, na mamku, s kterou pekly vánoční cukroví, na malého žvatlajícího brášku, když poprvé řekl slovo "ségla", i na svou nejlepší kamarádku, na její vřelé obětí, na její náruč a slova útěchy, i na svůj první polibek. Při tom všem jí vhrkly slzy do očí. Podívala se na měsíc, který byl přímo nad ní a na hvězdy, které jsou mu tak věrné. Pak zavřela oči a opřela si hlavu o roh jezu. Přemohla ji únava.

Právě padající list zlehka zavadil o její rameno. Dívka se probrala. List měl zvláštní tvar a krásně tmavě rudou barvu. Natáhla se po něm, ve snaze ho zachytit.

Proud unášející list zvláštního tvaru s tmavě rudou barvou, někam do neznáma, tak jako proud života unášel její tělo..