Danův příběh

Anotace: ...měla jsem zas náladu na psaní, tak jsem pár řádků hodila na papír...kdyžtak pište komentáře, kritizujte, budu ráda, když mi napíšete, co bych měla změnit...

Nasadil ostré tempo a rukama rozhrnoval vzduch před sebou. Rázoval po zoraném poli a boty se mu zabořovaly do hlíny. Ve tváři měl odhodlaný a rozzuřený výraz, zelené oči nebezpečně jiskřily a obloha nad jeho hlavou se zatáhla šedivými mraky.
Rozpršelo se. On si velkých kapek smáčející jeho tělo a šaty nevšímal a kráčel dál. Vyšel na silnici a vydal se po ní do blízkého města. Auta ho předjížděla a stěrače již nezvládaly nápor hustých kapek. Zablesklo se a dunivý hrom vystrašil několik vrabců. Cukl sebou. Nesnášel bouřku. Nesnášel bouřku stejně, jako nesnášel ji. Bouřka a její blesky dokážou zmařit lidské životy. Stejně jako ona a její lži, pomyslel si a zrychlil. V boku ho bolestivě píchalo, ale on pokračoval v chůzi.
Konečně zahlédl čtvercová světla orámovaná okenními rámy paneláků. Rychle prošel osvětlenou uličkou mezi domy a vydal se k řadovým domkům. Otevřel malá dřevná vrátka a po štěrkové cestičce se vydal k domovním dveřím. Vzhlédl. V jejím pokoji svítilo tlumené světlo. Po okenních tabulkách stékaly pramínky kapek. Smáčely okno, jako když slzy skrápí něčí tvář. Bylo v tom cosi zoufalého, tlumeně nešťastného. Vzal za kliku a vešel do důvěrně známé chody. Všude bylo ticho. Její rodiče zřejmě nebyli doma, což jeho situaci nesmírně pomáhalo. Neslyšně prošel kuchyní a vstoupil na staré dřevěné schodiště. Připadal si jako vetřelec. A přitom, uvědomil si, tu ještě nedávno trávil celé dny, býval něco jako člen rodiny. Připadalo mu to nesmírně dávno, kdy tudy chodíval do jejího pokoje a byl šťastný. A teď, i když by to nahlas nikdy nevyslovil, jeho srdce umíralo nepopsatelným smutkem a ztrátou.
Vystoupal po dřevěných stupních a u jejích dveří se zastavil. Probůh, pomyslel si. Co to vlastně chce udělat? Opravdu si tím vyřeší problémy? Z vnitřní kapsy bundy vytáhl malou pistol a láskyplně ji pohladil. Za dveřmi polepenými plakáty různých slavných osobností a fotek s přáteli utichla hudba a on zaslechl kroky blížící se ke dveřím.
„Je tu někdo?“ křikl vystrašeně dívčí hlásek. „Felixi, jsi to ty?“ Klika se pohnula, dívka otevírala dveře. Urychleně vrátil pistol do kapsy a schoval se do stínu za dveřmi. Snad si ho nevšimne.
Dveře se otevřely a umělé světlo se vyplazilo na chodbu a osvětlilo starý koberec a začátek schodiště. Do pruhu světla vyšla dívka. Dlouhé blonďaté vlasy jí spadaly na ramena, a jak pohybovala hlavou, tu a tam se zlatě zatřpytily. Byla oblečena do světle modré noční košilky, která jí nesahala ani ke kolenům. Bosýma nohama zlehka našlapovala na koberec a vystrašeně se rozhlížela. „Felixi…“ zašeptala a jméno zůstalo viset ve vzduchu bez odezvy. Přišla ke schodišti a chytla se zábradlí, aby shlédla dolů na jeho konec, který se ztrácel ve tmě. Pomalu se otočila a vydala se zpátky do svého pokoje, když v tom zaslechla skřípění dveří. Polekaně vykřikla a prudce se otočila. Mohl téměř vidět, jak křečovitě sevřela zábradlí a klouby na rukou jí zbělely. Domovní dveře se otevřely, někdo vstoupil. Sakra, zaklel. To ne! Vykřikl v duchu.
„Sáro!“ zvolal hlas. Byl to Felix. Oba ho poznali. Sára seběhla schodiště a skočila mu kolem krku a úlevou se rozbrečela. „Bála jsem se, že je to Dan.“ Zašeptala. „Dan?“ podivil se. „Vyhrožuje mi. Nemůže se smířit s tím, že jsem ho nechala.“ Vysvětlila. „No tak Sáro, nebreč. Je to dobré. Jsem tu já.“ Pohladil ji po vlasech a políbili se.
Dan mezitím vyšel ze stínu a přikrčil se u zábradlí. Pozoroval celou scénu pod sebou a hněv v něm vzplál neuvěřitelně mocně. Jeho ruka opět zašátrala do bundy a vytáhl zbraň.
„Nepůjdem nahoru?“ nevrhl Felix. „Jistě,“ přikývla. „Jen si skočím pro pití. Běž klidně napřed.“ Vybídla ho a zamířila do kuchyně.
Vešel do jejího pokoje a usadil se v křesle. Vzal z malého stolku časopis a začal jím listovat. Nad nějakými články se pousmál a pokračoval dál. Po chvilce uslyšel zvuk rozbíjejícího se skla. Napřímil se a naslouchal. Dál však nic neslyšel a pomyslel si, že Sára nejspíš upustila sklenku.
Po chvíli však uslyšel výkřik, při kterém tuhla krev v žilách. Vyřítil se z pokoje a schody bral po dvou.
„Sáro! Sáro, co se stalo?“ zahlédl ji u kuchyňského dřezu, slzy ji stékaly po tvářích a oči měla zarudlé. Prohlédl si ji pozorněji a spatřil krev na jejích rukou. „Co to-„ „Jen jsem se řízla.“ Zašeptala a pustila si na ruce proud studené vody. „Felixi, jdi domů. Naši za chvíli přijedou.“ Obrátila se k němu a obvazovala si poraněnou paži. „Ne, Sáro. Počkám, než přijedou. Jsi vystrašená. Nemůžeš zůstat sama.“ „Ale ano jsem v pořádku.“ Pokusila se o úsměv. „Jen jdi,“ postrčila ho kupředu. Přestal odporovat a vyšel ze dveří. Zavřela za ním a opřela se o dveře. Zhluboka se nadechla a vešla zpátky do kuchyně. Posadila se ke stolu a vyčkávala. Vyšel z koupelny a přisedl si k ní.
„Tak co?“ vyrazil hrubě. „Domluvíme se, ne?“ Pohlédla mu do očí, které dříve milovala. Do očí, které se vždy smály a které ji také milovaly. Ty zelené oči teď nebezpečně zářily a blesky z nich šlehaly po místnosti. „Ne!“ Řekla pevně. „Felixe miluju, nevzdám se ho jen kvůli tobě.“ Procedila mezi zaťatými zuby. „Vážně ne?“ zasmál se. Ne, nebyl to smích. Spíš štěkavý zvuk, ze kterého mrazilo po zádech. Levou ruku zasunul do vnitřní kapsy značkové bundy, a když ji vytáhl ven, spatřila malou černou pistoli. Hrůza se jí vkradla do očí, ústa se otevřela v němém výkřiku. Na tváři se mu usadil spokojený úšklebek, mezi rty vykukovaly nažloutlé zuby.
„Takže, lásko,“ naklonil se blízko k ní a pohrával si s jejími vlasy. Z jeho dechu byl cítit alkohol a cigarety. Udělalo se jí nevolno. Nemohla uvěřit tomu, že Dan začal pít. „ty teď zavoláš tomu kreténovi a řekneš mu, že s ním končíš. Chápeš?“ zavrčel a svůj obličej ještě přiblížil k jejímu. „Ne!“ stála si za svým. „A má jméno…“ zasyčela zlostně. Zbrunátněl a vlepil jí facku. Ucítila v ústech krev a bolestivě ji pálila čelist. Nedala však na sobě znát strach, který jí koloval v krvi. Musí zůstat chladná a neoblomná, přesvědčovala se.
„Na,“ podal ji mobil. „Zavolej mu. Teď hned!!“ Zdůraznil poslední větu. Vzala do třesoucí se ruky mobil a vyťukala známé číslo. Telefon však nestihl ani jednou zazvonit a ona hovor ukončila. „Má hlasovku.“ Zašeptala vystrašeným hlasem.
„Ty krávo! Lžeš!“ prskal ji do obličeje a vzteky neovládal své tělo ani myšlenky. Nabil zbraň a ukazováček přiložil ke spoušti. Hlaveň Sáře přiložil ke spánku. Zavřela oči a věděla, že tohle je její konec.
Uslyšela křik a ránu a oči opět prudce otevřela. Nad ní stál Felix, u jejích nohou ležel omráčený Dan a pistol se válela několik metrů od nich.
„Nevěřil jsem ti, že jsi oukej. Myslel jsem si, že se něco stalo. Promiň, že jsem nepřišel dřív. Ale-“ Větu však nedokončil, když se mu Sára schoulila do náruče a štěstím se rozplakala.