Vrbová píšťalka

Anotace: Ona a on, věčné téma... A jak to dopadne? To uvidíte sami. Jen, prosím, nečekejte americký happyend, byli byste zklamáni.

Říkával jí Vrbová píšťalko. Byla útlá a hezky zpívala, nejraději k večeru, když plavil koně. Koupávala se pod jezem a za bezměsíčných nocí slyšel od vody její a jeho vzdechy. Nevěděl, kdo je on. Další den nezpívala, jen seděla na kamenech hráze a spala. Vlasy jí splývaly proudem. Později už přes den nespávala.
Někdy se přiblížila až k němu, chytila jednoho koně za uzdu a nasedla. Vzrušovalo ho, jak nohama objímá koňský hřbet a jak jí mokré šaty obepínají. Málokdy něco řekla. Pokožka se jí nazlátle a nazelenale leskla. Jednou si všiml, jak se škrábla – její krev byla světle zelená. Vlasy měly temnou rudou barvu jako lidská krev.
Toho večera přišel později, už byla tma. Nevěděl o ní. Zavoněl jí jeho živočišný pach. Když se svlékl a ponořil do chladné vody, přišla blíž. Líbila se jí jeho svalnatá ramena. Trochu se lekl, když se ho dotkla. Nejprve ucukl, ale když ji poznal, přitáhl si ji blíž. Její vlhká hladká pokožka mu klouzala pod prsty. Přitiskla svá ústa na jeho a přejela mu rukama po těle. Nebyla v nich něha, ale prudká, spalující touha a hlad po dotycích. Pohladil její ňadra, sklonil se a stiskl v zubech její bradavku. Tiše sykla vzrušením a objala ho nohama kolem beder. Pronikl do ní s prudkou rozkoší. Bylo to, jako by do té doby nevěděl nic o milování a nic o ženách, jako by až teď porozuměl podstatě ženskosti. Jemně ji kousl do krku a ona zatnula nehty do jeho zad.
Během milování se potopili pod zpěněnou vodu pod jezem. Napadlo ho, že by měl umět dýchat i tam. Ještě několik minut jí byl natolik blízko, že vrozený klam, že pod vodou lidé nežijí, dokázal překonávat. Krátce poté, co se jejich těla rozpojila, se však jeho plíce plné vody nedokázaly znovu naplnit vzduchem ani vyloučit těžkou vodu a nedokázaly ani přijmout kyslík z vody.
Ráno leželo jeho nahé tělo v rákosí. Mezi prsty měl zapleteno několik dlouhých rudých vlasů. Záda měl poškrábaná od ženských nehtů. V ruce svíral kousek vrbové větvičky – byla dutá a dalo by se na ni hrát.
O devět měsíců později se u jezu rozezněl dětský pláč malého chlapečka s rusými vlasy – pod vodou jeho křik zanikl, neboť některé neschopnosti jsou vrozené. Našli ho přituleného k ňadrům matky, která příliš dlouho seděla na suché zemi. Jejich světy byly tak vzdálené…