Matěj

Anotace: Málokdy se člověk cítí tak bezmocný,jako když nemůže nijak kamarádovi pomoci...

Pondělí odpoledne a já jedu domů.Stojím v metru opřená o dveře,poslouchám hudbu a každou chviličku se koukám na mobil,abych zjistila kolik je hodin.Pomalu ale jistě se blížím ke konečný a připouším si,že mi ten bus ujede.
"Zličín-konečná stanice,prosíme vystupte"
Spolu s davem lidí jsem se dostala až na nástupiště,kde právě odjížděl můj bus.
"Kurva!"ulevila jsem si a zamyslila se,stejně bych měla hubnout,alespon se projdu.Ještě jednou se zastavím a pohlédnu na nebe,je šedé místy až černé.Doufám že nezmoknu,s touhle myšlenkou se vydávám na cestu.Ujdu pár krůčků a vytáhnu cigaretu,chvilku zápolím se zapalovačem.Nakonec přeci jen vdechnu kouř a šlapu dál...
Najednou kluk co jde dobrý kus předemnou upadne a začne se hrozně třást.Okamžitě se rozeběhnu k němu,nějací dva pánové byly ale rychlejší.Pomalu jsem jednomu zaklepala na rameno a zeptala se co se stalo.
"Teď se složil,netuším proč."odpověděl vousatej pán.
Pomalu jsem oba muže začala obcházet aby jsem se podívala kdo to byl.
"Pane bože! Matesi! To snad né!"vykřiknu okamžitě.Bylo to jako by mě někdo uděřil holí přímo do obličeje,nebo najednou potopil do ledový vody...Cítila jsem se strašně.
"Matesi...Matěji...No tak!" vzlykám a objímám ho.
"Ty ho znáš?" zeptá se jeden z přihlížejících.Na souhlas pouze kývnu.Klečím vedle něj v louži a snažím se ho jakkoliv uklidnit.Hladím ho,mluvím k němu,objímám ho...Vubec nereaguje.Pořád jen brečím a prosím aby zavolali záchranku.
Koukám na jeho obličej,z pusy tečou sliny,z nosní dírky krev a z očí slzy.Prosebně na mě koukal.Ty jeho nádherný modrý oči mluvily za vše.Nikdy jsem v žádném pohledu neviděla tolik bolesti,zoufalství,nevědomosti a studu...
"Máte papírový kapesník prosím?"prosím a koukám na oba přihlížející.Jeden právě volá sanitku a popisuje jim cestu a druhý bez řečí sáhne do kapsy a vyndá balíček kapesníků.Jeden okamžitě vyndám a začnu Matějovi otírat jeho tvář a zakrvácený nos...
"Sanitka tu už brzy bude" prohlásí jeden z mužu a dál se snaží Matěje uklidnit aby se tak neklepal.
Mezitím jsem mu očistila obličej a hlavu mu podložila mojí mikinou a tričkem.Kdyby na mě alespoň tak nekoukal,říkám si,ten jeho pohled mě ničí,prostě ubíjí...slzy se mi kutálejí a padají na studenou dlažbu podemnou.Pořád ho hladím po tvářích a po vlasech,držím ho za ruku a utěšuju ho...
Ty minuty které jsem s ním seděla byly snad nekonečné.
Kolem projely už tři sanitky ale ani jedna nebyla pro Matese.
Nevím,opravdu netuším,jak dlouho to trvalo než sanitka přijela...10-20 minut možná necelou hodinu.Za celou tu dobu,jsem se cítila jak největší hlupák,nevěděla jsem co mám dělat,klečela jsem v louži a brečela.To minimum co jsem pro něj udělat mohla jsem udělala,přesto se cítím úplně bezmocně...
Klečím u něj pořád mu koukám do očí a jen ho hladím.Pomalu přejíždím rukou po jeho tvářích a pláču.
Díky bohu už slyším sanitku.Přijede k nám,zastaví a z vozu vyběhnou dva lékaři.Hned Matese sbírají ze země a táhnou do sanitky.Jeden ho ještě před tím než nastoupí přidrží venku.Naposledy ho obejmu a dám mu pusu na tvář.Pak jen vidím jak za Matějem zabouchávají dveře.Slyším jak mi doktoři děkují a chválí mne a pak jen sleduju jak sanita odjíždí...
Přejdu na chodník a jen si sednu a tupě zírám.Pomalu vytáhnu cigaretu...Kouřím,sedím v mokrých kalhotách na Zličíně,pláču a mylsím na Matěje.
Doufám že bude v pořádku...