Stačí kapesník a jedno cvaknutí

Anotace: Příběh dvou lidí, kteří byli trošku jiní.....

Procházím školní chodbou. Nikdo nezná mé jméno. Není důležité. Trpím užírajícími pohledy na mé vyzáblé anorekticky vyhlížející tělo. Černé, potrhané šaty, na mě vypadají jako pověšené na ramínku. Kráčím dál. Sukně za mnou vlaje jako závoj z pavoučích vláken. Procházím a netrpělivě vyhlížím tmavý koutek. Kde splynu se stínem. A nebudu trpět. Chaos ovládá chodbu. Každý krok slyším. Pro mě a můj mozek hraje do rytmu bubnů.
S kapsy v černé mikině vytahuji Mp3. Sedám si na ledovou dlažbu. Do uší si pouštím metal a teď, už se cítím o něco silnější. Kytarové solo Kirka Hammetta mě dostává na lopatky. Další píseň přeskakuji. A po ní naváže Nothing Else Matters. Slzy smývají mé světlé líčení. A pak se to vše stalo. Hlasité dunivé cvak nad mou hlavou. Můj tmavý kout osvítila záře. Zvednu oči a s pohledem psance kouknu nahoru. Nade mě. Rozmazané uplakané oči zaostří.
Zděsím se! Kluk! Tmavé, dlouhé černé vlasy. Vyzáblá postava. Světlá pleť. A sluchátka v uších. Nabízí mi kapesník a já přijímám. Nikdo nepromluvil, nikdo se neusmál. Otočil se, zhasnul a odešel. Chtěla jsem sklopit oči, ale něco mi tentokrát řeklo. Ne! Na zádech toho kluka, byl na papíře napsán vzkaz. A stálo tam: “Všichni se podívejte. Takhle vypadá NULA. Dopálilo mě to a vstala jsem. Nějak mi bylo jasné, že jde na svoji jistou smrt. Už asi nevěděl jak tohle ponižování skončit. A všechno jenom kvůli tomu, že jsme byli jiní. Chtěl tu po sobě něco zanechat. A tak si asi vybral mě, místo papíru a věnoval mi kapesník. Ale něco mi došlo, že sem silná, že ho dokážu zachránit. Než sem se k němu dostala okolo něj stál hlouček lidí a on na okenním parapetu vyhlížel svoji smrt. Nikdo, vůbec nikdo, nebyl schopen ho chytit za ruku a stáhnout zpátky. Ale já, Nula, ano. Vylezla k němu. Stiskla jsem jeho ledové ruce. A řekla slabým hlasem: “Neskákej, můžeme všechno změnit. Nejsme NULY tak jak vypadáme. Jsme mnohem silnější, než se zdá.“ A usmála jsem se. Otočili jsme se na parapetu. A mě pohltily slzy. Nevím, kde se ve mě vzala ta všechna síla. Ale chtěla jsem něco říct, těm všem co tam stáli. Zprudka jsem se nadechla ledového vzduchu. A řekla: “Vy všichni co tu stojíte jste slabí. My Nuly máme sílu. A vy jste nás odsoudili jenom proto, že jsme jiní. Méně komerční, řekla bych.“ Pak jsme slezli z parapetu. Prošli jsme tím hloučkem lidí. Všichni zírali jako obvykle. Ale tentokráte, to nebylo kvůli tomu, že jinak vypadáme. Bylo to tím, že jsme měli respekt. To, po čem, jsme tolik toužili. A on? Usmál se na mě a řekl: “Děkuji, doufal jsem, že poznáš co chci udělat a že mě zachráníš. Dřív, než bude pozdě. Pochopila jsi. A já jsem ti teď nesmírně vděčný.“ Políbil mě na ústa a já si přála, aby to nikdy neskončilo. A teď, už v tmavém koutě nemusím sedět sama.