Snad to byl osud

Anotace: neprožila jsem to přímo já ale strýček jedné mé skoro příbuzné. je to na motivy skutečné události a já smekám před smrtí, tou krásnou neznámou. Kometnáře i kritika jsou vítány!

Stalo se to už před rokem, ale až teď jsem dostala odvahu říci to všem ostatním lidem.
Byl podzim, vítr si pohrával s barevným listím ze stromů a něžně je laskal ve své náruči. Jeli jsme s mým strýčkem a tetou na chatu, užít si zbytek teplého počasí. Najednou se ale zatáhlo, slunce už tak jasně nesvítilo a spustil se šílený liják. Proti nám se řítil náklaďák, déšť dopadal na sklo auta a nebylo přes něj nic vidět. Jen dvě obrovská blížící se světla. Následovala strašná rána a potom byl klid.
Pociťovala jsem jakousi harmonii, naplnění a nepopsatelný pocit štěstí. Někde v dálce v pozadí houkala siréna, asi sanitka či co to bylo. Hýbali se mnou, cítila jsem, že mě někam nesou, ale já se dál, hlouběji a hlouběji propadala do toho nového nepoznaného světa. Viděla jsem vzpomínky - celý můj život. Pak jsem se jakoby vznášela někde nahoře na nebesích a viděla ten náklaďák na silnici sražený s naším autem. Vedle stála sanitka a do jejích útrob nakládali mojí tetu a strýčka. Byl by to pro mě byl děsivý pohled, ale byla jsem naplněná jakousi nepopsatelnou radostí a vše mi bylo jedno. Jen jsem se tak seshora pozorovala jak nakládají i moje tělo do sanitky. Sledovala jí jak se řítí obrovskou rychlostí.
Až v nemocnici jsem pořádně mohla pohlédnout do obličeje svým příbuzným i sobě. Všichni jsme byli od krve. Vzali nás na operační sál - byli jsme tam celkem dlouho. Poté mě odvezli na nějaký pokoj.
Najednou byla rána, pocit jakoby se mi chtělo zvracet, cítila jsem strašlivý tlak. Po otevření očí mi došlo, co se vlastně stalo. Dívám se, kde to jsem a zjišťuji, že ležím v nemocnici na posteli a vedle mě stojí sestřička a vyměňuje mi kapačku.
"Kde to jsem?" ptám se. "Měla jste ošklivou havárku, raději odpočívejte." "Bylo mi tak krásně! Proč jste mě křísili, neměli jste mě budit já chtěla odejít!"
Ale všechny prosby o návrat byly marné.
Po čase mě propustili domů. Stále jsem měla myšlenky plné toho krásného pocitu naplnění a štěstí, jenž jsem prožívala. Chtěla jsem ho zažít znovu. Lákalo a vábilo mě to tak moc, až jsem se rozhodla, že odejdu zase za tím krásným pocitem.
Sbohem všichni moji milí, já putuji za štěstím!
Mám otevřené okno, bydlíme v sedmém patře, bude to hned.
A tak opět odcházím, tentokrát navždy.
Sbohem...