Spajdrová lhota

Anotace: Povídka, ve které pavouci vystupují jako lidé

Spajdrová Lhota – to je městečko, o kterém žádný z lidí neví. Jeho místo je přísně utajené, kde je, to vím jen já. Ale aby se neřeklo, cestu k němu popíšu: Kde je velkoměsto Nectava (cca 20 obyvatel), to ví, myslím, každý z nás. A kdyby ne.. – 7 km od Jevíčka. Kulturní atrakce v Nectavě: Železniční a autobusová zastávka, koleje, lesy, louky, supermarket, který tam není, a studánka a spousta takových zajímavých míst, které nikde jinde ve světě nenajdete. U studánky stojí miniaturní chaloupka (je mi po kolena), stloukaná z dřevěných prken. No a do Spajdrové se dostanete jednoduše tak, že zaklepete na třetí nahnilé prkénko zleva a řeknete heslo: JOHANA. V tu ránu se ocitnete na louce, ale neděste se, když nebudete vidět své tělo, ruce, nohy, atd.. Tím, že vstoupíte do Spajdrové Lhoty se automaticky změní vaše podoba. Budete vypadat podobně jako její obyvatelé, což jsou pavouci. Uvidíte město, moderní a zároveň romantické. Obyvatelé městečka jsou úplně jako my. Tedy ne úplně, jen vzhledem se liší. Já sama jsem pobyla ve Lhotě 2,5 roku, byla jsem v podnájmu u Běžníkových. Nejprve jsem si nemohla zvyknout na můj vzhled. Tělo malé, ale co mi nebylo dopřáno na těle, to bylo vynahrazeno na nohách (ty byly 3x delší než já sama!!). Ale utěšovala jsem se: Lepší johana, než odporný sklípkan. A právě ve městě jsem potkala paní Běžníkovou. Ta mi nabídla podnájem ve starším paneláku, byt 1+kk. To mi samotné stačilo, nabídku jsem tedy přijala. Za pár týdnů jsem se úplně zabydlela a s pár pavouky se dokonce spřátelila. Nakupovat jsem chodila do místního konzumu, tedy spíš to byla masna. Denní menu bylo: nízkotučné a polotučné mouchy, motýli s obsahem 0% tuku, „nektar“ z bzučivky, uzená křídla, včela s žihadlem i bez, apod. Ve městě nebyl samozřejmě jen konzum. Oblíbená a nezbytná byla taky galanterka. Vlákna různých jakostí, barev, tloušťek – radost pohledět. Ta byla ale umělá. Kdo chtěl přírodní a nechtěl si je tahat z ……, musel sáhnout hluboko do kapsy. Podomácku vyrobená nebyla už dávno v módě. Lhota byla celkově velmi přátelská, až na pár jedinců. A zrovna 2 nejprotivnější pavouci bydleli v tom samém paneláku co já. Paní Křižáková a pan Pokoutník. Jeden doplňoval druhého. Paní Křižáková, řečená Stará Křižačka, terorizovala mladší skupinu lidí. A pan Pokoutník dělal ze života peklo dospělým. Jeho oblíbená činnost bylo špízovat za dveřmi svých sousedů a běda jestli si někdo pustil televizi nebo rádio! Hned se ozvalo hlasité CRRRRR. CRRR. CRRRR. „Co si to dovolujete! Takovej kravál! No kdo to má poslouchat, já už sem starej pavouk, mám taky nárok na chvilku ticha!! Jestli to nevypnete, zavolám policii!!“ křičel starý Pokoutník na celý dům.
A Křižačka často hledívala ze svého okna v prvním patře nebo sedávala na lavičce před panelákem. Jakmile kolem prošla nějaká pavoučice s výstřihem nebo sukní, už měla komentáře, a to velmi hlasité a neslušné: „I ty rajdo! Že se nestydíš, takhle se tady promenádovat! Svádět chlapy a koketovat, to by ti šlo, co? No fujtajbl, takový pavouci dneska, no to je hrůůůůza!!!“ Ale pavouci si jich už moc nevšímali, zvykli si. Jen pro mě to byl trochu problém a často jsem se s Pokoutníkem a Křižačkou i dohádala. Ale to nepomáhalo. Oni si stáli na svým, a ještě mě počastovali nadávkami, které si snad ani nedokážete představit. Ptala jsem se ostatních obyvatel, jak to, že si tohle nechají líbit. Ale oni jen pokrčili rameny, že prý starý Pokoutník má celé úřady v kapse. Tak si raději nikdo stěžovat nechodí. Starý Pokoutník si třeba zabere sám pro sebe většinu zahrady s tím, že si to tam vše zbudoval on. A před panelákem může stát jen jedno auto. A to jeho! Když někdo náhodou zaparkuje před dům, Pokoutník vyletí z bytu a už začíná jeho lamentace: „Tak abys viděl, ty holobrádku, před MÝM domem, na MÉM úseku cesty nebude nikdo parkovat kromě mě! Já sem si tu cestu poctivě koupil od města a pak abych si nemohl ani vyjet, kvůli tvýmu kodrcálku! Koukej to přeparkovat, nebo zavolám esembáky! A honem!“ Tak tomu nešťastníkovi nezbude nic jiného, než auto přeparkovat. A tak jsme tam všichni žili a museli jsme snášet 2 nesnesitelné pavouky. Po měsíci mi to ale nedalo a začala jsem nabádat ostatní pavouky z domu, aby se těch dvou tolik nebáli. Že bychom udělali třeba nějakou hromadnou pomstu. Ale všichni se na mě dívali jak na blázna, kroutili hlavou a říkali: „Já teda do ničeho nejdu, nechci mít nepříjemnosti s úřadama.“ A já na to: „A kdo vám vlastně řekl, že má Pokoutník úřady pod palcem?“ Většinou řekli, že to říkal tamten a onen, nebo mlčeli, odešli a už se se mnou nebavili. Já jsem to ale jen tak nenechala. Ve městě jsem našla pár odvážlivců ( asi 10), kteří byli ochotní pomstít se. Ale jen Pokoutníkovi, že prý proti Křižačce by to bylo zbabělý. Další den jsem akci naplánovala. Říkala jsem si, to bude paráda. Zavolala jsem šesti z těch deseti a dala jim podrobné instrukce, co mají dělat. Za čtvrt hodiny všichni přijeli pavoučíma autíčkama. První zaparkoval těsně za to Pokoutníkovo prdítko, druhý za prvního, atd. Až bylo všech 6 aut zaparkováno za sebou, vyletěl Pokoutník. Nadával, klel a vyhrožoval. Nebylo to nic platné. Nikdo si auto neodstavil, každý odešel po svých osmi domů. „No počkejte, vy smradi! Já vám ukážu, zač je toho kráčivá!“ volal za nimi rozzuřeně Pokoutník a přitom hrozil makadlem. Nasupeně odešel domů a hlasitě za sebou práskl dveřmi. „Tááák, super“, mnula jsem si nohy. A se slastným pocitem dobře vykonané práce jsem šla spát. Druhý den ráno mě probudil křik a nadávky. Šla jsem k oknu a málem jsem padla. Starej Pokoutník se nevzdal. Propíchl všem autům pneumatiky, někomu rozbil přední skla, rozlámal stěrače a poškrábal lak. Tak tedy těch 6 odvážlivců odtáhlo svoje auta se sklopenýma kusadlama. Starý Pokoutník měl samozřejmě ze všeho velkou radost, to jeho skřepčení bylo slyšet na pavoučí lajny daleko. Vzteky jsem zrudla a začala bušit hlavohrudí do zdi. Svou snahu jsem vzdala a začala jsem se s Pokoutníkovým chováním smiřovat, když tu jednoho dne….
„Dobrý den!“ pozdravila jsem Pokoutníka a pokusila jsem se o milý úsměv.
„Dobrej, dobrej, slečno. Dnes je ale krásný den, viďte?“
Úsměv mi zmrzl na makadlech. Nevěděla jsem, jestli si ze mě dělá legraci. Tak ty budeš provokovat, dědku??! (říkala jsem si v duchu)
„Jo, celkem by byl, ale něco, nebo spíš někdo, to kazí!“ odsekla jsem.
„Počkej ty fakane! Na MĚ TY drzá nebudeš, to teda ne. Já to takhle nenechám, půjdu si stěžovat k Běžníkové, jakej tady děláš furt brajgl. Diskotéky do rána, to hrozný TUC TUC mi zní v hlavě ještě teď! Na nic jinýho myšlenky nemáš, ty flundro!!!“
„Laskavě mi netykej! A přestaň mě urážet, ty zamindrákovanej choleriku. Neumíš nic jinýho, než šikanovat všechny okolo!“ vypálila jsem to na něj, ani nevím jak. Možná jsem tak moc být drzá nechtěla, ale nějak to ze mě vyletělo.
Pokoutník otevřel dutinu ústní tak moc, že sem mu do ní chtěla něco strčit. Měl štěstí, nevypravil ze sebe ani samohlásku. Jen mu nejdřív chlupy zčrvenaly, pak zrudly a potom nebezpečně zbrunátněly. Už se i třásl zlostí a začínal mi hrozit kráčivkou.
„Když je vám zima, tak byste neměl tolik šetřit na plynu. Nashle.“
Od té peprné výměny názorů se mnou Pokoutník nepromluvil ani slovo. Dokonce se mi zdálo, že se nad sebou trocha zamyslel. Postupem času mu už nevadila ani auta před domem. Byl čím dál tišší a zamlklejší..
Až jednou jsem šla z města a co nevidím?! Před domem černá limuzína, čtyři pavouci nesli osmiúhelník. Á jé. Zrovna šli do bytu pana Pokoutníka. V tu chvíli mi bylo do pláče. Tak pan Pokoutník je mrtvý a já jsem se mu ani neomluvila. Umřel kvůli mně, jak jsem na něj byla drzá a zlá.. Tak jsem alespoň šla k limuzíně, abych se tak nějak rozloučila, když najednou slyším známý hlas: „Co tam vočumuješ? Zalez zpátky do baráku a řekni mistrovi Slíďákovi, ať si hejbne a laskavě vodklidí tu svou Ladu. To abych pomalu ani nemohl vyjet autem!“
Z toho šoku jsem se málem nevzpamatovala. Nejenže Pokoutník nebyl mrtvý, byl živý (a teď, co je horší??) a choval se ještě hůř než před jeho záhadnou změnou-nezměnou. A kdo teda vlastně umřel? Pokoutník vystrojil pohřební hostinu a vlastně celý pohřeb, aby uctil památku své milované cvičené blechy Slávky.
Po této události jsem se rozhodla vrátit zpátky do našeho lidského světa. Naštěstí se povedlo a já jsem teď tady, oči se mi zavírají, protože je 22:12, buším do klávesnice Genius a s oddechem můžu říct radostné heslo: povídko-pohádka ukončena.