Poslední pád...

Anotace: ...udělejte si o tom svůj obrázek sami, opět to mělo být něco jiného, ale v průběhu z toho vyšlo toto "dílko"...prosím, pište komentáře, ať vím, co dělám za chyby...

„Kláro! Kláro, do prdele stůj!“ volal za vlající sukní a poskakujícími vlasy. Běžela, okolí vnímala pouze jako rozmazanou modrozelenou šmouhu. Doběhla k útesu, zarazila se o zábradlí a hlasitě oddechovala. Proudy slz jí stékaly po bledé tváři a umíraly mezi rudými rty, které se hlasitě, uměle a hystericky smály.
Doběhl ji a popadl za hubené paže, aby ji k sobě otočil tváří. „Do prdele Kláro, co to děláš? Ruplo ti?“ zařval na ni. Podíval se do jejích očí, které si žily ve svém vlastním světě, a rozbrečel se. „Nenávidím tě,“ zasyčela a přelezla zábradlí.
„A co to malé? Neber mu život, Kláro. Za nic nemůže. Nemůže se ani bránit.“ Prosil ji v slzách.
„Vyrostl by z něj stejnej kretén, jako jsi ty! Takhle mu bude líp!“ křičela. Otočila se a zhluboka se nadechla. „Sbohem.“ Usmála se na křišťálovou vodu pod sebou.
„Klárko. Lásko, už ti nikdy neublížím. No tak, netrucuj. Vždyť já tě miluju, zemřu bez tebe.“ Pomalu se otočila, pravačkou pohladila kulaté bříško, horké slzy jí pálily na zčervenalých tvářích.

***

„A kde je maminka?“ vztáhl k němu z postýlky své drobné ručky. „Brzo přijde, jen spinkej.“ Zašeptal a políbil ho do blonďatých vlásků. Přivřel dveře a usadil se v obýváku.
Pět minut po půlnoci zachrastil klíč v zámku. Probral se z neklidného podřimování a přiskočil ke dveřím. Vpadla, vlasy rozcuchané, šaty potrhané. „Ty jsi zas-“ otázku nedokončil, odpověď mu byla jasná na první pohled. Uložil ji do postele a opět se posadil do obýváku. Hlavu složil do dlaní a vzpomínal. Vždy, když usínal, viděl před sebou její slzy a kulaté bříško pod puntíkovanými šaty, slyšel hysterický smích a svoje šeptané prosby.
Když se malý narodil, vše bylo krásné, klapalo to. Nijak dlouho. Klára chodila stále později domů, on se o chlapečka staral sám. Jednou jí slíbil, že už jí nikdy neublíží a slovo dodržel. To ona se změnila. Převzala jeho staré zvyky ke svým.
Zaslechl zasténání z ložnice a přiskočil k jejímu lůžku. Ležela na břiše, prsty zarývala do pokrývky, slzy smáčely polštář. Posadil se na okraj postele a vyčkával. Otočila se, ve tváři zoufalý výraz, objala ho kolem krku.
„Tys ne-“ „Ne!“ zavyla. Jasně, nedostala svou dávku. Absťák jí proplouval do morku kostí, zaléval mozek prázdnými myšlenkami. Síla ji opouštěla, zoufalství bylo k neunesení.
„Já….takhle dál nemůžu…Víš…tam u útesu. Měla jsem to skončit. Malý stejně nemá mámu, ty by sis našel jinou.“ Pohladil ji po rozcuchaných vlasech, polibek vlípl na tvář.
„To neříkej…“

***

„Kláro! Kláro, do prdele stůj!“ volal za vlající sukní a poskakujícími vlasy. Běžel a okolí vnímal jen jako rozmazanou modrozelenou šmouhu. Smála se, hysterický smích zněl spíš jako zoufalost a zlost. Přelezla zábradlí, zastavila se. Nechtěla mu dát šanci, aby ji dohonil, ale vzpomínky ji zcela ochromily. Bylo to přesně před třemi lety, zcela bezmocná chtěla ukončit svůj život. Byl jí nevěrný a bral péčko. Odpustila mu však a malému dala šanci žít. Byla si jistá, že se rozhodla správně, ale pak se droga dostala do rukou jí.
Dohnal ji a popadl za nadloktí. „Nenávidím se,“ zasyčela.
„Miluju tě. Všechno se dá napravit.“ Chytil ji za ruku. „Ne!“ vykřikla a usmála se na křišťálovou vodu ve vzdálené hloubce pod sebou.
Rozeběhla se a skočila. Čas se zastavil, když se její nohy odlepily od země a pootočila hlavu. Byl tam, byl s ní. Pevně ji držel za ruku a padal. Padali spolu do nekonečné hloubky, do náruče smrti. Miloval ji a ona jeho. Stále budou spolu.

***

Zaplakal a probudil se. Malý chlapeček s blonďatými vlásky po mamince a zelenýma očima po tatínkovi.
Plakal….a plakal…