Padlé sny.. 4

Anotace: ..další kousek..

„Ahoj, mami“, zdravím ji, když vchází do dveří..
„Ahoj..“, zadívá se na mě.. „Tys byla ve vaně?“, zeptá se.
„No jo.. Dneska jsme měli ve škole tělocvik. .Nám zas učitel dával zabrat“, zalžu.. Vůbec ne – prostě jsem ze sebe musela dostat všechnu tu špínu, listy a větvičky z lesa..
„Jo.. Tak dobře.. Tak.. Co jste dneska dělali ve škole?“, vyzvídá a dá se do připravování oběda.. Táta ho chce mít každý den teplý..
„Nic zvláštního..“
„Hmm.. Kam teď půjdeš?.. Do svého pokoje?..“
„Jo.. Zavoláš mě pak na oběd?..“
„Jistě..“..
Odcházím z kuchyně a zavírám za sebou dveře pokoje.. Pospíchám – co nejdřív se totiž se svými zážitky chci podělit s Liou.. Kdoví proč mě tam dneska nenavštívila..

„Lio?“, volám ji..
„Noo?..“, ozve se ležérně odkudsi z rohu mého pokoje..
„Musím ti toho tolik říct! Kdes vlastně byla?.. Ale to je jedno.. Našla jsem jedno skvělý místo!.. Je to tam nádherný! Nic takovýho jsem ještě nikdy neviděla.. Dneska odpoledne jsem - “
„- byla ve škole?..“, skočí mi do řeči a zatrhne tak můj vodopád slov..
„Ne, já jsem -..“
„se ulila z vyučování?“
„Ne, já..“
„jsem byla za školou?“, nešetří mě..
„Ne!“, rozkřiknu se, ale vzápětí strnu.. Mamka – naslouchám do ticha, ale naštěstí nejspíš nic nezaslechla.. A vtom si uvědomím, že.. Že Lia má pravdu.. Ve všem, co říká.. Ale kupodivu je mi to teď úplně jedno..
„No a co, je to snad moje věc, ne?“, mluvím rozzlobeně, ale přesto tiše..
„Hele, šla jsi za školu! A proč? Jen ze strachu.. Z nich.. Z něj.. – Z Richarda! Musíš se tomu postavit! Vždyť jsem ti to už jednou vysvětlovala! To seš tak zabedněná?“, - ona se ani nenamáhá ztišit hlas.. Trnu, že se každou chvílí rozletí dveře a v nich bude stát naštvaná máma.. Ale nic takového se – k mému nesmírnému údivu – neděje..
„Já tam prostě nemohla!.. Hele, tohle probereme později, ano?. Teď ti chci povědět o tom místě.. Musíme tam někdy jít spolu.. Užijeme si to tam! Žádný šeptání, žádný omezování.. Budeme tam jen my dvě.. A všude kolem tichá, krásná příroda.. Nic jiného.. Nikdo jiný..“
„Jo.. Dobře, ale až o víkendu, jasný?.. Zítra pomažeš hezky do školy! A žádný výmluvy! Musíš jim ukázat, že se jich nebojíš.. Nesmíš se nechat! Braň se!!“
„Dobře, no.. Tak zítra..“
„Přísahej..“
„Proč?..“, snažím se vykroutit, ale ona mě už zná.. Dobře zná..
„Přísahej, že se o to aspoň pokusíš…“
„Tak dobře..“, podívám se na ni, ale ta se na mě jen nepřesvědčeně dívá..
„Přísahám“, …
„To jsem chtěla slyšet.. Tak a teď mi teda pověz o tom tvým úžasným místě.“, usměje se na mě..
Začnu jí to vyprávět.. O tom jeho kouzlo, okolí, tichu.. Popisuju jí tu blízkost nebi, tu volnost.. Nezávaznost, pocit, že můžu cokoli..
„Určitě tam spolu co nejdřív zajdeme.“, z očí jí svítí nadšení a nedočkavost.. Přesvědčení..

„Nelo!.. Oběd.“, ozve se volání z pokoje..
„Už běžím, mami, moment..“, otočím se na Liu..
„Ahoj“, rozloučí se se mnou a šibalsky na mě mrkne..
„Ahoj“, opětuju jí to a ona najednou už zase kamsi zmizí.. Otáčím se ke dveřím, šťastná, že tentokrát nezmizela bez rozloučení.. Šťastná, avšak s jedním velkým balvanem na srdci.. S mým slibem.. S mou přísahou, kterou jsem se jí zavázala..
Tou, která mě bude tížit ještě dlouho.. Vím totiž, že není v mých silách ji splnit..

„Tak, Nelo, vstávat! Musíš do školy..“, budí mě mamka..
„No jo, vždyť už jdu..“, zamručím a líně se hrabu z postele.. Zbytek včerejšího dne uběhl tak rychle! Čím víc jsem přemýšlela nad tím slibem, tím jako by čas stále víc zrychloval svůj krok.. I když jsem se na něj snažila nemyslet, nakonec to dopadlo vždycky stejně – přistihla jsem sama sebe, jako si připravuju nejrůznější věty na svou obranu..
Dohrabu se do kuchyně, sním snídani, obleču se.. – Stejně jako každé ráno.. Avšak to dnešní je přece jiné..